Čtec komentáře u knih

Kniha je po literární stránce velmi dobře a poutavě napsaná - ale zcela pomýlená svým vyzněním. Toť můj názor. Nemyslím si ani, že by to byl od autorky záměr, ale že si prostě jen ukrojila příliš velké sousto.

Za vše, co vzniklo za druhé světové války i v jejím důsledku po ní, jsou zodpovědní Němci. To aby bylo jasno. Řešit konkrétní lidské odpovědnosti nemá v globálu smysl a myslím, že to ani nebylo účelem knihy. Obě národnosti, německá i česká, plus samozřejmě ještě židovská, žily před válkou v Brně bez větších problémů společně a jistě by tak žily i nadále, v letech čtyřicátých, padesátých a tak dál. Kdyby jen nepřišel Führer s jeho ideou lebensraumu pro nadřazený německý národ. A Němci na to slyšeli ... a z naší masarykovsky liberální a národnostně tolerantní republiky - ve které měli rovnocenné postavení podle zcela moderních principů - udělali kůlničku na dříví, okleštili ji na čtvrtinu rozlohy a nazvali Böhmen und Mähren, proměnili ji v nacistický chlív, jeviště pro odpornou genocidu celého jednoho národa a pro vyvolávání nejnižších pudů napříč celou společností. A že jimi rozpoutaná druhá světová válka měla za přímý následek další čtyřicetiletý totalitní režim, to je také nabíledni. Vina za vinou, zlo za zlem, nekončící řetězení...

Myslím, že by se nemělo nikdy zapomínat na to, kde zlo pramení, kdo je jeho původcem, a co je naopak pouze - někdy více, jindy méně, to připouštím - nevyhnutelným následkem. Ano, násilí páchané při odsunu bylo zlem. Každý národ má svoji spodinu, své ohavné džiny v láhvi, bohužel. To víme všichni. Ale také se ví, že v rámci sebezáchovy je třeba tu láhev uchovávat pevně zazátkovanou. Toho tehdejšího českého džina, v podobě například v knize popisovaných grázlů ze Zbrojovky, toho ovšem neodšpuntovali Češi, nýbrž Němci. ... A já celkové vyznění knihy Kateřiny Tučkové vnímám s opačným znaménkem a s jejím pojetím se prostě smířit nemohu.

Když budeme relativizovat, pramen zla dávat do jednoho pytle - případně ještě hůře: zaměňovat - s jeho důsledky, budeme zároveň na nejlepší cestě si podobné hrůzy v budoucnu zopakovat...

71 29.08.2017

Jak já tyhle verneovky miloval... Ten minulý čas je tak trochu záměrný, neboť dnes mi chybí to nejpodstatnější. Do těch klukovských pocitů se už člověk prostě úplně nevžije. Ne že bych to občas nezkusil, vezmu ty skvosty do ruky, pohladím jejich krásné, opravdu úžasné přebaly, zkusím se začíst, ale už to není ono... Už to nikdy nebude poprvé, kdy jsem dychtivě prožíval děj a nevěděl, jak to dopadne, chybí tomu bezstarostnost prázdnin, parta kluků, babička a děda, červená pěnivá lepivá malinovka nebo žlutozelená divná amára...

Dostat takovouhle knížku za vysvědčení 30. června s vidinou celých prázdnin před sebou, to je absolutní štěstí... A to se mi přesně stalo s Tajuplným ostrovem....

Pokud si dobře vzpomínám - možná ovšem právě těmi okolnostmi - byl mi ještě bližší než Dvacet tisíc mil pod mořem. A to už je tedy co říct. Z té trilogie, velice volně dějově svázané, jsem naopak vůbec nečetl Děti kapitána Granta. Několikrát jsem si je prohlížel, ale nikdy mne nelákaly natolik, abych je opravdu přečetl. Navíc když Verne napsal tolik jiných, lákavých knížek.

66 26.03.2016

Podivuhodná knížka, která - a to by mne nikdy nenapadlo - mi posloužila hned třikrát. Asi je opravdu kouzelná a jakožto každá správná kouzelná věcička plní tři přání.

Poprvé to bylo v dětství, kdy jsem básničku poslouchal se zatajeným dechem, ani nedutaje, jako by to byl život sám, jako by šlo o život ne kuřátku, ale mně... a vždy znovu jsem si oddychl, když (pozor spoiler!!) kuřátko znovu našlo maminku :-)

Podruhé, když jsem básničku-pohádku četl vlastním dětem před spaním a mé malé holčičky prožívaly totéž, co já v jejich věku.

A potřetí, ještě později, se mi hodila - a to tedy považte - jako milostná poezie. A k mému úžasu a štěstí ta podivuhodná básnička neselhala ani v tomto případě. To byste koukal, milý pane Hrubíne :-) ... a záviděl ... to mi věřte...

Jak to bylo, pohádko?
Zabloudilo kuřátko
za zahradou mezi poli
pípá, pípá, nožky bolí ...

Ovšem trvalé štěstí žádná básnička, ani ta kouzelná, nezaručí... to se o lásku musí den co den svědomitě pečovat... jako o to maličké na kosť zmoknuté kuriatko...

63 29.05.2017

Audioknihy mě obecně nikdy nelákaly. Přece jen, klasickou knížku s obálkou si můžu pohladit, potěžkat, stránky si prolistovat, očmuchat prostě je tu ještě další dimenze Vlastně doopravdy jsem slyšel audioknihu jen jednu, a to právě Hospodu Jamajka. Poslouchal jsem ji kdysi při ježdění na mém domácím cyklistickém ergometru postupně ... na etapy ... při zdolávání alpských a dolomitských průsmyků ... a tedy řeknu vám: byla to deprese jako řemen! Jednak je ten příběh depresivní sám o sobě ... také je depresivně (čili dobře) napsaný ... dále jsem přitom trpěl na tom ergometru jako zvíře a potil litry sajrajtu ... takže vám povím: nakonec ano! ... audiokniha může být i docela intenzivní zážiteček ... a tato konkrétní u mě možná dokonce nastartovala pavlovovský reflex jen tedy zřejmě nebudu slintat zato bych si tipnul, že kdykoliv ji znovu uslyším, tak se okamžitě zpotím hrůzou bez ohledu na to, jestli budu zrovna v sedle nebo ne.

Saturnin je jedním z nejzaručenějších přípravků na dobrou náladu. Vyzařuje z něj taková pohoda, dobrosrdečnost a laskavý humor, že člověk lehce dosáhne pocitu, že je vše v pořádku, žádné starosti nikdy neměl, nemá a mít nebude a nikdy mu nebylo lépe. Prostě terapie. Vždycky mne napadne, že i kdyby Zdeněk Jirotka nenapsal nic jiného, stačilo by to na vrchovatě naplněný spisovatelský život.

Jistě, jsou tací výjimeční lidé, kteří dokáží při Saturninovi usnout po dvou třech větách, ale nemyslím, že by jich bylo mnoho. Anebo spíše je Saturnin zastihl v nesprávnou chvíli. Také se mi to stalo. Doma mi jej podstrčili, když mi bylo asi deset. Doplácal jsem se asi na padesátou stranu a praštil s tím. Pamatuji si hlavně, že mi tenkrát (v normalizačních husákovských časech) přišlo naprosto neuvěřitelné, jak člověk v Československu může mít sluhu.

Po několika letech ale bylo už vše zcela jinak a především z doktora Vlacha, Milouše a dědečka se stali moji milí společníci. Do slečny Barbory jsem se samozřejmě zamiloval a jistě jsem nebyl sám. Knížka má i několik málo slabších místeček (pro mne třeba epizodka s panem Brudíkem), ale jinak nedopřává čtenáři oddechu, o jeho bránici a mimických svalech vůbec nemluvě. Asi nejraději mám - kromě sbližování se slečnou Barborou - pasáž věnovanou vyhlášení svaté války romanopiscům, tj. činnost "Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru", z jejíchž nálezů si dovolím ocitovat:

---
"Jeďte pryč!" vykřikl na Dalea a sám vyskočil otevřeným oknem na opačné straně salonu. Dale byl rychlý jako blesk. Prolétl dveřmi s oběma kolty v rukou, vyšvihl se svému koni do sedla a zmizel v oblaku prachu...

"Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru" k tomu podotýká, že podle podniknutého šetření, výpovědí očitých svědků a jiných údajů vypadalo to poněkud jinak...

... senzační odjezd páně Daleův viděli jen dva lidé: pan Jim Stone ... a malý pihovatý chlapec... Oba shodně vypověděli, že něco takového jakživi neviděli. Dale s oběma revolvery v rukou se jakýmsi divokým, z filmů odkoukaným skokem octl v sedle a zaryl koni ostruhy do slabin. Další výpovědi svědků byly poněkud zmatené.
Chlapec tvrdil, že se kůň s Dalem pokusil odjet na střechu hostince a strašně přitom řičel. Že Dale přitom vylétl ze sedla, urazil hlavou zábradlí verandy, prohnul plechovou reklamu na Singrovy šicí stroje a zůstal ležet jako "dočista zabitej".
Jim Stone ... dodal ... že chlap, který má plné ruce revolverů, skočí na koně a vrazí mu ostruhy, aniž ho byl předtím od té verandy odvázal, je pitomec a zaslouží, aby si tu svoji zatracenou hlavu urazil.
---
(kráceno)

Je zvláštní, že tato z generace na generaci předávaná ikona naší domácí knihovny tu nemá žádné hodnocení... V prvním dílu je hned z vnitřní stěny obálky vlepena veliká barevná nahá rozkládací žena (s detailními anatomickými popisky vedle). V dílu druhém zase rozkládací muž (ten je sice ve slipech, ale zato má i odchlípnutelný hrudní koš se všemi vnitřnostmi). Zajímavé je, že žena z prvního dílu - ač hrudník vyndávací nemá - je po těch 80-ti letech nesrovnatelně ohmatanější a potrhanější. Druhý díl je naopak téměř nedotčený. Přitom žen a mužů se za tu dobu v našem domě, co si tak vzpomínám, vystřídalo asi tak rovnoměrně (včetně, samozřejmě, puberťáků). Tak to upoutá na první pohled asi nejvíc.

Dále jsem vypozoroval, že se mi při listování knihou vždycky strašně přitíží, protože si uvědomím, čím vším ve skutečnosti trpím, včetně chorob, o kterých jsem neměl ani tušení... Takže tu bichli - ano, v drtivé většině první díl - vracím na horní, špatně dostupnou polici úplně sklíčený, s předsevzetím, že ji už otevírat nebudu.

Třetí postřeh jsem učinil nyní. Strašně mě bolí zuby... taky dásně a všechno tam, už ani nevím pořádně co... prostě levá půlka hlavy. A zubaři jsou k ničemu (ten na pohotovosti tedy úplně). Tak jsem po desetiletích otevřel náš domácí knižní poklad a tam jsem našel toto:

Bolesti zubů
- suroviny:
Jestřabník ................... 55 g
Pomerančová kůra .... 30 ,,
Semeno plavuně ....... 15 ,,

... no, a dál už jsem ani nečetl ... takže domácí lékař i s rozkládací paní poputují zase do nejvyšší police ... a já to holt budu muset nějak vydržet ... a až už nebudu bolestí vědět kudy a kam se vrtnout, tak půjdu shánět semeno plavuně ...

P.S. (následující den večer): Sehnal jsem výtrusy plavuně! Zabralo mi to sice celý den, ale zato včetně té nati z jestřabiny ... sice tedy až z Vrchlabí ... takže až mi to za čtyři dny přijde, tak už mě - doufám - zuby bolet nebudou ... ale i tak Domácího lékaře posunu o polici níž, abych ho měl lépe po ruce.

P.P.S. (ještě později): Aha, tak pozor - jestřabina lékařská je něco úplně jiného než jestřábník chlupáček ... a já si to včas nezkontroloval, takže jsem to navíc objednal blbě (kdoví na co vlastně teď ten čaj bude... ale na zuby to asi nebude) ... takže oops, a co teď? ... aneb: nechtěně se mi, téměř v přímé reportáži, podařilo popsat, že ne každý zvládne práci s takovouto knihou ... půjdu si vzít Ibalgin.

Chtěl jsem původně knížce dát štítek "romantika", neb je to románově zpracovaná pověst o nezměrné lásce a úkladech. Pak jsem ale sám sebe zakřikl. To by ji totiž nesměl napsat Jožo Nižnánsky... Propána, ten jeho styl psaní, který mne omráčil už v Čachtické paní... On jako by předznamenával budoucí hry na hrdiny se všemi jejich porodními bolestmi. Tudíž namísto romantického historického románu mi Krásna Hedviga spíše připomíná vzorovou jeskyni pro Dračí Doupě nejstarší verze 1.0, která se pohříchu vyznačovala "obzvláště propracovanou" psychologií postav (zato o to prefíkanějšími podzemními mechanismy - ano ano, i ty tu jsou, a to ve vrchovaté míře). Kdyby se Nižnánsky dožil o dvacet let déle, pak bych se vsadil, že Dračí Doupě vymyslel právě on.

Nicméně milovníkům romantiky starých hradů a jejich nynějších zřícenin a rozvalin mohu knihu směle doporučit. Její děj se odehrává v krásném kraji Středního Pováží, hrady přímo nabitém. A vyloženě ponouká k návštěvě úžasného Považského hradu (někdy též zvaného Bystrica), kam Nižnánsky svoji DrD jeskyni situoval. Kdo nevěří, ať tam běží (ale je to pěkně do kopce).

Tedy: knize jako takové více než tři hvězdičky dát nemohu, ovšem v součtu výše popsaného může posloužit kupříkladu jako iniciace skvělého zážitkového (prodlouženého romantického) víkendu.

41 24.09.2018

Mám dvě Babičky. První jsem, jak to ostatně tak bývá, zdědil. Druhou jsem si musel koupit.

Ano, nešlo jinak, kvůli krásným ilustracím Vladimíra Tesaře (je to ta z roku 1984). Kvůli černobílým kresbám tužkou či uhlem, kolorovaným kresbám a pastelům a konečně i dvoustránkovým akvarelům. Snad jsem to vše pojmenoval správně. Ale hlavní je, že ilustrace mne tehdy tak uchvátily, že jsem si pořídil Babičku (kdo by to byl býval řekl?) prostě ještě jednu.

Ale to není všechno. Občas, když mám speciální náladu a dost času (ano, zas tak často to není), si tu Tesařovu Babičku otevřu. Ale ne abych si v ní četl. Mám namísto toho na stole připravené akvarelové pastelky a nabroušenou tužku 6B. Uhel ne, technicky jsme si nesedli, umělecké výsledky nulové a sám pak vypadám jako uhel. Ovšem místo něj mikrotužku s měkkou tuhou, protože jsem kreslířský ťunťa. Ostatně podezřívám Tesaře, že si mikrotužkou tehdy taky vypomáhal. Do očí bych mu to ale neřekl... Pustím si příhodnou muziku a kreslím a koloruji a akvareluji, tu Staré Bělidlo dle Mistra, tu zcela jiné věci, jak se mi zachce. Bývá to výživný půlden a odtrhnout se pak od Babičky a vrátit do reálného světa se ani trochu nechce...

39 11.08.2015

Jak neuvěřitelně podobné jsou osudy inkvizitora Heinricha Franze Bobliga z Edelstadtu a komunistického prokur- vlastně taky inkvizitora Karla Vaše. Obě tyto kreatury (zde bych se nebál použít označení "lidský odpad", jakkoliv zní strašně) se v pohodě dožily vysokého věku, zřejmě aniž by pociťovaly výčitky svědomí. Ještě bych k nim přidal Josefa Urválka, ten nebyl lepší... Je jen dobře, že se píší takové knihy (a točí takové filmy), jako je Kladivo na čarodějnice.

39 13.09.2014

Waltariho Cizinec přichází je hodně syrová záležitost. Ostatně právě ta nahá, prostá, drsná zemitost příběhu zcela naplňuje moji představu finského venkova (nejen) první poloviny dvacátého století. Tma, zima, chlast, deprese, sebevraždy. To není sen - to je Finsko.

A do toho přijde Cizinec. Ne cizozemec. Fin. Ale z města. A ukáže se, že ... ale to už bych prozrazoval. Tak jen shrnu: je to síla a je to výborné. A to nebylo Waltarimu ještě ani třicet. A třeba možná právě proto.

Vydání Knižního klubu z roku 2012 má dokonalé ilustrace od Jána Petroviče, svým surovým a (pouze) na první pohled neumětelským stylem perfektně ilustrující děj. Koneckonců přicházení Cizince na obálce je dostatečně výmluvné.

A na závěr jedno varování: kniha má sice opravdu výborný doslov překladatele Jana Petra Velkoborského, osvětlující okolnosti jejího vzniku, ale pozor! - pokud nemáte rádi nemilá a nehorázná vyzrazení, tak nečtěte jeho poslední stránku, a to ani po dočtení knihy!

P.S.: Komu se líbí podobné věci, zkuste Tri gaštanové kone od slovenské spisovatelky Margity Figuli. Byla to Waltariho vrstevnice - vznik obou knížek dělí pouhé tři roky - a děj se odehrává ve stejné době, na Oravě.

37 03.02.2017

Spád, čtivost a napínavost rozhodně knize nemůžu upřít, to je opravdová paráda. Červenák nezklame. Skoro celou dobu jsem byl připraven dát nejvyšší hodnocení a považoval knihu za dosavadní steinovsko-barbaričovský vrchol. Jenomže...

Nechci psát spoiler, ale přesto si raději přečtěte můj další komentář až po dočtení knihy - přece jen, je to detektivka a nerad bych svou úvahou něco důležitého mimoděk či mezi řádky prozradil...

Vídeňský díl Steina a Barbariče byl TAK skvěle rozehraný. Notář Barbarič se mohl stát ještě mnohem více živoucí a mnohovrstevnatou figurou, opravdu naprosto skvělou. A ... nic.

Vyznění závěru mne svou plochostí zklamalo. Nemůžu si pomoci, ten příběh měl na víc. A tak - namísto očekávaného Barbariče - se nakonec nejzajímavější postavou stala baronka Marie Markéta ze Šternberka.

Něco ve výše zmíněném smyslu cítím z autorova závěrečného Poděkování, kde se píše:

"Michal Spáda si prečítal pracovnú verziu románu a na základe jeho rozsiahlych a veľmi podnetných pripomienok som úplne prepísal záverečné kapitoly.
Editorka Zuzana Šeršeňová mi pomohla skorigovať Barbaričov súkromný život."

Opravdu hodně by mne zajímal původní konec či vyznění knihy, hlavně co se notářovy osoby týče. A nemůžu se zbavit pocitu, že jsem o něco ochuzen a že něco podstatného z knihy dodatečně vypadlo... (Vybavila se mi slova mého zkušeného kolegy architekta, který říkával: "První verze je vždy nejlepší.")

I přes tento můj povzdech se ale moc těším na dalšího Steina a Barbariče - a vlastně na jakéhokoliv Červenáka obecně :-)

37 07.12.2016

Vladimír Neff byl neuvěřitelně zručným spisovatelem. Co většina ostatních vyplodí v potu tváře, jemu muselo naopak přímo tryskat z remingtonky (nebo co to měl vlastně za mašinu). A já se jeho věcmi vždy báječně bavím, ať je to, co je to... Ale má u mne jeden vroubek. No, ani ne tak vroubek, jako spíš vrub.

Vysnil jsem si v potu tváře svého literárního hrdinu, o kterém jsem hodlal jednou napsat. Jednou... někdy... až to pořádně dopromyslím... Pár věcí jsem měl ale jasných: bude pocházet z rudolfínské Prahy, bude to alchymista, bouřlivák, hezoun, chvástal... a pořád bude před něčím prchat... No dokážete si představit lepšího hrdinu z lepší doby a lepšího místa na zeměkouli?

Tedy, jistě je to mým zakrnělým literárním rozhledem, ale jaké bylo mé zklamání, když jsem narazil na Petra Kukaně z Kukaně... Protože to je přesně VON! Můj hrdina... Chyba byla jen v tom, že já jsem váhal a lelkoval a plánoval, kdežto pan Vladimír nelenil, sedl ke své remingtonce a vyšil román - co román, rovnou trilogii - s takovou brilancí, s jakou se může měřit snad jen střelba (našeho) dokonalého hrdiny z jeho "výtečné pušky Brocardo se zdobenou pažbou od sochaře Benvenuta Celliniho"... A on to navíc vyšil už v roce 1973, což já ke své ostudě nevěděl. No prostě blamáž.

Abych ale jen neblbnul (i když to vše je do písmene pravda), přidám ještě jeden seriózní postřeh. Moc se mi líbí, jak Neff glosuje renesanční Evropu s poučeností a nadhledem člověka 20. století, což by od každého jiného vyznělo divně a trapně, ale jeho neodolatelný humor tuhle nadsázku v pohodě utáhne a výsledek je skvělý...

P.S.: Tak jsem zjistil, že i můj závěrečný postřeh postřehl (a zapsal, bohužel) už někdo přede mnou... Tak mizím a jako bych tu vůbec nebyl...

37 21.03.2016

Navštívit stand-up show v Izraeli. To je v mých očích srovnatelné jako ocitnout se uprostřed tvrdého jádra sparťanského kotle v zápase s Baníkem nebo se Slovanem Bratislava. Člověk má asi v životě vyzkoušet leccos, ale těmhle dvěma věcem bych se docela rád vyhnul. A to mám na mysli třeba kosmopolitní Tel Aviv, ospalou pouštní Berševu nebo prázdninový Ejlat. Vůbec si nedokážu představit něco podobného někde na horké čáře či přímo v osadách na "Západním břehu" (izraelské reálie ... on je ve skutečnosti celý Izrael na západním břehu Jordánu).

Nojo, ale ono se to vystoupení už tak dost nechutného komika začíná nějako rozpadat. Humoru ubývá, obecenstvo je neklidné, nervozita by se dala krájet. Naopak přibývá ... čeho vlastně? To už nechám na Tobě, čtenáři. Každý si to asi vyhodnotí trochu jinak, neboť knížka nemá úplně jednoznačné vyznění.

Hodně jsem s hodnocením v průběhu čtení osciloval. Od asi dvou hvězdiček v úvodní "humoristické" části až prakticky po pět v nejsilnějších partiích knihy. Pak mi ale přišlo, že ty nejsilnější partie jsou až neúnosně natahovány a tím ztrácejí drajv. Nakonec jsem se usnesl na kompromisních čtyřech hvězdičkách. Byť se blíží k pěti. Byl jsem i v pokušení dát pět, poté, co jsem si přečetl o Davidu Grossmanovi, ale přece jen by člověk neměl zaměňovat sympatie k autorovi s hodnocením konkrétní knihy.

Jinak musím říci, že mi asi při čtení docela pomohla alespoň jakás-takás znalost Izraele a jeho reálií a historie, neboť jsem tam pracovně kdysi jezdil, procestoval většinu jeho území a i si něco o něm tehdy přečetl. Ne že bych pochopil úplně všechno, ale vzhledem k tomu, že v knize Davida Grossmana se vyskytují pasáže, kde aspoň takováto povšechná znalost se hodí, tak myslím, že v tomto ohledu jsem měl jistou výhodu.

35 11.02.2017

Nemohu dát jinak než pět hvězdiček a přidat navíc slova obdivu k Františku Slámovi. Nebyl vůbec slezským rodákem, pocházel z české části Vysočiny, z Chotěboře. Ale poté, co ho soudcovská kariéra zavála do Těšína (tehdy ještě celistvého, stejně jako celé - nyní rozdělené - Těšínsko), začal sbírat - a hlavně knižně vydávat - veškeré dostupné materiály, od slezských dějin až po lidovou slovesnost a v podstatě pouze ústně tradované příběhy. Možná jen díky lidem jako byl on, či známější Němcová, Erben, Čelakovský nebo Dobšinský, se dochovaly dodnes. Ať už české, slovenské nebo slezské.

Druhý dík patří Moravskoslezské vědecké knihovně za digitalizaci knihy, která od svého prvního vydání v roce 1893 pak nevyšla 124 let.

A třetí dík studiu Ova Audio a ostravským hercům, kteří podstatné části knihy načetli. Takže se kniha nadále uchovává v podobě listinné, digitální i hlasové. Skvělé a jen tak dál!

34 31.12.2020

Moje první přečtená verneovka, a jsem rád, že to byla právě ona. Dodnes ji schraňuji jako svátost nejvyšší. Zamiloval jsem si ji a ta láska trvá dodnes. Myslím, že tato kniha je kvintesence Julese Vernea, nejčistší a nejdokonalejší podoba.

33 12.06.2014

Jak pravil G.R.R. Martinův arcimistr Ebrose z Citadely ve Starém Městě:

"Queltan byl děsný spisovatel, ale skvělý vědec. Mistr Foll byl pravý opak. Brilantní styl, ale polovinu příběhů si vymyslel. Chceš-li psát o dějinách, Tarly, studuj je. Chceš-li, aby se tvoje Dějiny četly, musíš jim dát styl... Taky nepíšu ´Kroniky válek po smrti krále Roberta Prvního´ proto, aby ležely nečtené na polici... Co je?... Nelíbí se ti název?... Tak jak bys to nazval?"

"Hmm... možná jen spíš... trochu víc... básnicky?"

"Nejsme básníci, Tarly!"

Ten trošku obsáhlejší citát z Písně ohně a ledu na knížku Zdeňka Kalisty docela pasuje. Tím nechci tohoto skvělého vědce a českého historika přímo srovnávat s citovaným Queltanem - děsným spisovatelem. Nicméně... jak už trochu naznačuje počet čtenářů, kteří knihu přečetli (celých šest včetně mé maličkosti), leckomu asi doma leží nečtená na polici... Za sebe mohu říci, že po jejím dočtení jsem byl spokojen. Je vážně dobrá a přínosná. Ovšem ty začátky ... jak já se zoufale snažil prokousat prvními desítkami stran, než jsem si zvykl... Největší problém jsem měl s délkou souvětí (a to nejsem žádný čtenář-zelenáč co se archaického písemnictví týče)... No prostě, peklo spočívalo v tom, že na konci souvětí (tam kde byla konečně toužebně očekávaná tečka), jsem už dávno dávno zapomněl, o čem že se to vlastně psalo tam kdesi na začátku, kde bylo to velké písmeno.

Jojo... když si tak po sobě čtu svůj příspěvek, ten jeden jediný "autorský" odstavec, který jsem vypotil, je mi smutno... kam se hrabu na Queltana i Kalistu... Spisovatel jsem děsný... a vědec vůbec žádný... Pane Kalisto, promiňte...

Ale ještě přece jen - ten název... Nešlo by to nazvat spíš... trochu víc... básnicky?

32 06.12.2017

Líbí se mi (byť trochu nepřesná) definice pikareskního románu, kterou jsem objevil na LangSoft.cz: "Pikareskní je román, kde je hlavní hrdina tak trochu darebák." Takže si začínám zvykat... Léta jsem se pral se všemi těmi Reynevany, Martiny ze Stvolna, Petry Kukani da Cucan, prostě s podobnými imr vére iritujícími individui - jenže ejhle! Právě oni jsou tou základní ingrediencí tohoto typu románu - protipólu "pravého" rytířského románu - který se datuje už někdy tak zhruba od Cervantesova Dona Quijota. A tak tam tedy musí být, a musí v jednom kuse otravovat, štvát a překážet - protože bez nich by to prostě nešlo, ať si o tom myslí kdo chce co chce.

Já ale to báječné slovo "pikareskní" zaznamenal až nedávno, v souvislosti s Neffovou ságou o Petrovi z Kukaně, když jsem se jej zoufale snažil nějak katalogizovat, abych přišel na kloub tomu, co že je to vlastně za týpka... Dalším takovým výživným exemplářem páně Vladimíra Neffa je pan Epík ze Srpna.

Nuž a Waltariho Krvavá lázeň je rovněž tímto typem románu, v hlavní roli tentokráte s nesnesitelným finským vzdělaným blbounem Mikaelem Karvajalkou. Ovšem teď už jsem byl poučen a na jeho pikaresknost jakž takž připraven, protože jsem zhruba věděl o co půjde. Sedm set stran s takovýmto hrdinou je ale i přesto dostatečná zkouška čtenářových nervů... S Waltariho osobitým humorem se to utáhnout dá, ovšem do jiskřivosti humoru Neffova má na míle daleko.

Ještě jednou vlastností se ovšem podobné romány vyznačují - jsou depresivní. Především tím, že výše zmínění virtuózní spisovatelé skutečně virtuózně, a do často velmi nechutných detailů, popisují středověk. V tom si mohou Sapkowski, Neff i Waltari podat ruku (nejsem si jen jist, jestli by ji podali o poznání ploššímu Vondruškovi).

Takže - obrňte se trpělivostí, shovívavostí k hlavnímu hrdinovi, čtěte raději s prázdným žaludkem než s plným... a nějaká ta antidepresiva na nočním stolku, pro sichr, taky neuškodí. O prášcích na spaní nemluvě.

32 10.08.2017

Hodnotím celé geraltovské období v kontextu plynoucího času. Byl jsem o dvacet let mladší, fantasy byla o dvacet let mladší. Když pomineme Tolkiena, tak byla vlastně ne sice přímo v plenkách, ale rozhodně velmi mladým, a tudíž rychle se vyvíjejícím žánrem.

Což tedy - i to je myslím důležité - se týká i tehdejších obálek. Ty české byly sotva v pubertě, případně se přímo přejímaly "západní" ilustrace, které měly často s dějem málo společného (byť zrovna zde je použit Luis Royo, který ovšem také zrál až k dnešní slávě). Ale i to je třeba nazírat prismatem doby - fantasy měla tenkrát hodně málo čtenářů ve srovnání s dneškem a ty knížky musely být prostě levné a tudíž udělané za malé náklady, aby si na sebe vůbec dokázaly vydělat.

S Geraltem - a Sapkowskim vůbec - jsem nezačal úplně od začátku, dokonce ani sám od sebe, nýbrž byla mi "podstrčena" povídka Hranice možností. Název bych už dávno zapomněl, ale podařilo se mi k němu dohledat děj. A dodnes musím říct, že Tři kavky a jeho zerikánky, celkové prostředí, jazyk, živost a čtivost dialogů - to vše bylo prostě jiné, než u tehdejší prudce heroické fantasy západní provenience. Geralt byl chlápek z masa a kostí (a ty jeho oči na tom nic nemění), o Marigoldovi nemluvě. Mluvili normálně (Sapkowski je mistr dialogů), řešili normální problémy, bylo to takové civilní, lidské, prostě fajn.

Geralta jsem potkal někde na půli cesty mezi Bilbem Pytlíkem a Tyrionem Lannisterem. A tam podle mne jako vývojový stupeň taky patří. A bylo to prima - neotřelé, svěží, dospělácké, "naše", a rád na to vzpomínám.

A myslím, ne - jsem přesvědčen, že bez Sapkowského Geralta by nebyli ani Lukjaněnko, ani Pilipiuk, ani Ďuro Červenák - kterého mám extra rád - takoví, jací dnes jsou. A kdyby nebylo paperbackových Geraltů (ale i Tyrionů) s "ošklivými" obálkami, nevycházely by dnes u nás a na Slovensku ani Hry o trůny v hezkém vydání.

P.S.: Skvělý komentář ke Geraltovi napsal na profilu Andrzeje Sapkowského uživatel Aksel. S jedinou věcí bych nesouhlasil - považuji za výbornou i Husitskou trilogii.

31 07.11.2016

Hodnotím knihu samozřejmě v rámci žánru. Pokud by ji někdo chtěl srovnávat s "vysokou literaturou", tak mu přeji hodně štěstí... Tu sice také čtu, a rád, ale míchat tyto věci dohromady, to by bylo jako že jeden o voze a druhý o koze. A když píši, že v rámci žánru, je třeba si uvědomit ještě několik faktů. Vukogvazdské letopisy nejsou jenom čistou fantasy knihou, nýbrž fantasy vzniklou jako důsledek opravdového hraní, v tomto případě dnes už legendární české hry na hrdiny (jinak též role plaiyng game - RPG) Dračí doupě. Jsou to vlastně zapsaná dobrodružství - či výpravy proměnlivé herní družiny - a není zrovna úplně snadné udělat z toho literaturu vůbec nějakou, natož vysokou :-) ... a fakt, že kromě pár povídek nikdo nic podobného u nás knižně nevydal a nádavkem že se jedná o autorovu/autorů prvotinu, také hraje svoji roli (hlavně ze začátku to trošku skřípe, ale vzhledem k výše popsanému je to, řekl bych, pochopitelné).

"Vznikla zatraceně špinavá fantasy, jejímž požehnáním i prokletím je fakt, že se opravdu odehrála..." (z doslovu O Vukogvazdské družině ... ano, lépe bych to těžko shrnul - a doporučuji přečíst si tento doslov ještě před vlastními příběhy, zvláště těm, kdo se příliš v RPG neorientují)

Nu, a ač jsem si tím zpočátku nebyl vůbec jistý, těším se na druhý díl. Začalo mne zajímat, jak to s těmi výtečníky vlastně bude dál. A to je také docela fajn, není-liž pravda?

29 17.08.2017

Listy Emilovi jsou přesně tou knížkou, kterou stojí hrozné přemáhání odložit, vstát a začít něco dělat. Už už ... a zase otočím stránku a jede se dál. Tím, že jednotlivé dopisy jsou kraťoučké, je to ještě horší... Ovšem chápal bych, kdyby mladší čtenáře, kteří nemají osobní zkušenosti s minulým režimem - a starobinec v nedohlednu - zas tolik nebavila. My starší máme výhodu. Více víme "vo co gou" :-)

Malá ochutnávka (úryvky):

"Skrátka - nudíme sa. Vždy som túžil prežiť záver života v kľude, ale že to bude taká nuda, som netušil. ..... Pajdušáková ma stále nahovára, aby som sa preháňal po internete, ale nechce sa mi. Jednak nemám chuť vysedávať pred obrazovkou práve s Pajdušákovou, jednak som si raz pozrel ohlas čitateľov a poviem ti úprimne, tak svinsky sme sa nevyjadrovali ani na vojne a to je čo povedať. Na druhej strane som sa aj trochu poučil. Zistil som, že existujú aj horšie nadávky ako "chuj". To ma dosť zaujalo."

"(Podľa Pajdušákovej) to najdôležitejšie je, že tam môžeš napísať čo chceš, nemusíš sa podpísať (alebo sa podpíšeš Jožo z Trnavy a pritom si Fero z Trenčína) a ono to na tom internete vyjde a strhne sa debata na primeranej úrovni. Väčšinou si tam nadávajú. To sa volá internetová diskusia."

"Galovič, ktorý k nám do starobinca prišiel nedávno, je schopný spochybniť všetko... Minule napríklad povedal, že naša premiérka nie je žena, že je to preoblečený Dzurinda. Keď som zapochyboval a povedal mu, že Dzurinda má fúzy a že je menší ako ona, povedal, že si fúzy lepí. To, že je menší, vysvetlil tak, že ako premiérka nosí vysoké opätky. Keď som sa ho opýtal, ako je možné, že niekedy sú na verejnosti obaja spolu, mávol len rukou a povedal, že dnes je možné všetko. Pajdušáková mu uverila, každý deň sa díva na správy a prináša nové dôkazy. Včera povedala, že Dzurindovi vytŕčal z aktovky kúsok blond parochne. Opýtal som sa jej, prečo sa dnes neoholila. Urazila sa a povedala, že som chrapúň a vďaka takým ako ja to vyzerá tak ako to vyzerá."

"Vyšiel som spod bráničky a vtedy sa to stalo. Po ulici sa medzi chodcami (väčšinou Japoncami) prechádzala úplne nahá blondínka. Japonci ju, pravdaže, fotili a našinci sa okúňali. Fakt. Zdôrazňujem, že bola úplne neodetá, dokonca aj neobutá. Bola bosá. A to miesto, ktoré sa odborne nazýva Venušin pahorok, mala depilované, skrátka, aby ti to bolo jasné, bola tam vyholená. Mala veľmi peknú, štíhlu postavičku, ale ako vyzerala v tvári, som si nestačil všimnúť, lebo až ta som sa neprepracoval. Zmizla tak náhle, ako sa objavila. Bolo to ako v rozprávke. Na druhý deň písali v novinách, že to bola Češka, ktorú to baví. Kde by sme boli bez Čechov!"

"Emil, ozvi sa, som na dne."

27 06.11.2016