Clivicus komentáře u knih
Kniha je takovým hezkým způsobem rozsáhlá, že se z ní člověk mnohému naučí, ale zároveň stručná a srozumitelně psaná, že ji člověk dokáže rozumně strávit. Dokonalá publikace pro ty, kteří chtějí alespoň trochu nakročit do antiky. Jediná nevýhoda je poněkud suchoparný text.
Kniha jistě přináší zajímavý a jinačí pohled na zrod Izraele a přistěhování židů a to čtivým příběhem Lea a Elzy. Co ovšem tuze brotí a špiní tuto knihu je jednak bolševická propaganda (neustálé sýčkování o americkém imperialismu apod.), jednak zarytá zaujatost, pro niž příběh pozbývá své hloubky a stává se pomalu propagandistickým letákem.
Pověsti sice roztomilé, ale jen hrstka z nich mě vskutku zaujala.
Prostě řečeno: souvisle položená nauka o politickém zřízení. Sice bychom lecco odsoudili, ale popřít bychom nemohli, že se jedná o základní kámen dnešní politické filosofie. A na to, že jde o téma složité, dával celý spis smysl a byl srozumitelný, vlastnost i ta dnes ryzí i vzácná.
S Petersonovou první knihou tvoří tato hezkou dvojici. Ta první se zabývá vymaněním z okovů bezuzdného chaosu a tato zušlechtěním chaosu do nového řádu.
Zkrátka je to pokračování, podle mne stejně hodnotné a pádné jako díl prvý.
Opět se snaží čtenářům svět předestřít tak, jak jej předstírali naši dávní předci ve svých mytologiích a kosmogoniích. My na něj nazíráme taktéž, jen si toho nejsme vědomi, což napravuje J. Peterson.
Vřele doporučuji.
PS: Znechucují-li vás zmínky a zřetel k bibli do morku kosti, tak si raději knihu ani nekupujte :)
Musím říci, že mne bohužel tato dvě díla Ondřeje z Řezna velmi zklamala. V předmluvě jsme zpraveni o výtečnosti Ondřeje z Řezna coby historika a kronikáře. Bezesporu mu nelze upřít jeho um a klady, zjevné např. když opravuje vlastní chyby ve svých spisech a když shromažďuje cennou historickou látku. Jeho Husitská kronika však nic nového ani užitečného nepřináší, jsouc pouhou kompilací stohu dopisů, nařízení a statut sem tam doplněného krátkými a řídkými zprávami. Slouží-li dopisy jako kostra kroniky, tak já vidím pouze kostru.
Z Dialogu o českém kacířství jsem měl větší naděje, ale spíše jsem z něho byl ještě více zklamán, protože tento dialog je vlastně jen shrnutím předešlé kroniky. Doufal jsem, že se dialog více zabude do teologických argumentů, ale spíše jsou to mělké a krátké námitky ke čtyřem artikulům pražským.
Oceňuji dobrý překlad.
Rozmluva mezi Sókratem a Prótarchem, která tu nese název jedince nejnečinnějšího, je na mysl obtížná. Líbí se mi, že Platón (tu Sókratés) zcela slast neodsuzuje ani rozumovost nerozumně nevyvyšuje, nýbrž nachází v obou část celku. Připomíná život pouze rozumový a slastný, vida v obou nedokonalosti a nelady. I přesto, že se dokonalý život skládá ze slasti i rozumovosti, to, nikoli ono, drží nadále převahu, jsouc blíže pravdy a čistoty, mezitímco slast je dobrá pouze v čistých formách, tkvících v duši než v těle.
Opravdu čtivý a k myšlení ženoucí dialog.
Zpráva, kterou nám chtěla M. Kubatová sdělit skrze tento příběh, se těžko chápe. Klíč ku pochopení nám je, domnívám se, krakonošování a Anežčiny zákony. Dle těchto obyčejů se řídí onen svět, v který vstoupil protagonista a ke kterému lnul právě pro ony obyčeje, v nichž nachází cosi doma chybějícího.
Král Jan není zrovna nejoblíbenější ze Shakespearových dramat, ale na druhou stranu, ačkoli je děj poněkud slabý, je tu promíšen humor a tragédie vskutku čtivě. Čta nikdy jsem si v duchu neřekl: ,,Probůh, kdy se to už skončí.", nýbrž jsem vždy zajat dramatem toužil po pokračování.
Každá kapitola mě lapala svou zajímavostí a návazností na část minulou. Ačkoliv je toto téma složité, zejména pro ty teprv se seznamující se středověkou vědou a scholastikou, Eco je souvisle upletl ve spanilou knihu hodnou našeho čtení i chvály.
Rád jsem četl úryvky tehdejších děl v latině, jsa toho jazyka milovník.
Z této knihy se dozvíte mnohem více, než co název knihy slibuje.