Král Jan

Mno… nestává se mi to moc často, ale toto Shakespearovo drama mě příliš nebavilo. Až jsem se u něj mírně nudil. Ne snad, že by bylo bez zábavných dialogů (Levoboček týrající Rakouského vévodu), či poměrně poutavých monologů (Jan, Konstancie…), ale jedná se zkrátka o dějově lineární a neoriginální záležitost (což po mém soudu neplatí pro všechny historické hry, pro Richardy určitě nikoliv), na které je patrně nejzábavnější pohled na drama jako na nástroj propagandy. Tendenčnost textu je zcela očividná (obzvláště některé monology napadající Římskokatolickou církev jsou v tomto ohledu poutavé).

Poměrně efektní byly dialogy týkající se krve. Krev splatí krev. Krev jako motiv hry je, myslím, vcelku zajímavou záležitostí a dodává do některých dialogů záblesky dramatičnosti, brutality, ale zároveň jakési… magičnosti. Toto drama se však autorovi vždy podaří vcelku mistrně zbourat hláškou občanů Angers, nebo Levobočka, takže sotva lze tvrdit, že by celková koncepce díla mísícího tragédii a komedii nebylo dodrženo. V tomto ohledu se jedná o „klasickou“ Shakespearovu hru.

Nu a to je tak vše. Mohu si postesknout, že hra nikterak nereflektuje Magnu chartu, jakožto právník specializující se na ústavní právo s poměrně silným zaujetím základními právy jsem tímto samozřejmě mírně pobouřen. Ale to je můj problém.

30.09.2022

Král Jan není zrovna nejoblíbenější ze Shakespearových dramat, ale na druhou stranu, ačkoli je děj poněkud slabý, je tu promíšen humor a tragédie vskutku čtivě. Čta nikdy jsem si v duchu neřekl: ,,Probůh, kdy se to už skončí.", nýbrž jsem vždy zajat dramatem toužil po pokračování.

11.03.2022

Na Kráľa Jána som sa tešil, pretože spadá do môjho obľúbeného Shakespearovho tvorivého obdobia. Shakespeare ho pravdepodobne písal popri Sne noci svätojánskej, Richardovi II a Kupcovi benátskom. Žiaľ, výsledok je - ako dramatická báseň (hoci poeticky ide o bohaté dielo) - priemerný, a to najmä kvôli akejsi nesúdržnosti, a na rozdiel od mojich pred-komentátorov sa mi k tejto téme príliš nehodil ani spôsob a forma Falconbridgovho šaškovania. Negatívom je aj jeho rozpornosť - hovorí o sebe ako o machiavelistovi (práve preto je taký cynický), ale napokon sa tak vôbec nespráva.

Avšak nebol by to Shakespeare, keby sa v hre nenachádzali aj záblesky geniality. Hlavnou témou tejto hry je najmä informačný šum. Neskoro odovzdané správy, nenaplnené rozkazy, predstavy, ktoré nezodpovedajú skutočnosti... A s tým sa menia aj pohľady postáv na dianie, neustála premenlivosť ich postojov. Podstatou celej hry je vlastne oneskorenosť za realitou, čo má vo vojne a kríze často fatálne následky. Prekrásnou scénou je Arturova predstieraná smrť a všetky tie obraty, ktoré potom nastanú. V štruktúre hry to má za následok neschopnosť usporiadať si príbehy a informácie do súdržného tvaru a premenlivosť pohľadov (a práve tým trpí dramatickosť). V tejto hre sa tak pokúsil priblížiť Shakespeare formu k téme, a to na úkor dramatického tvaru a "ťahu na bránu". Ale ak na túto jeho taktiku pristúpime, môžeme oceniť aspoň koncept - pôsobivú reflexiu dôležitosti informácií a samotného vedenia vojny. A to určite nie je málo.

22.10.2020

Král Jan je historicky poměrně zajímavou postavou. Nejen, že podepsal přelomovou Magnu Chartu, ale je jediným králem toho jména v dějinách Anglie. V Shakespearově divadelním podání kupodivu o té události není ani zmínka, za to hra útočí na legitimnost potomstva, jejich nárok na trůn (či dědictví obecně) i na rozkol s Římem, z něhož preláti nevychází zrovna nejlíp (a Pandulfovi právem). Až si říkám, jestli to není autorova tendence díky tomu, že při vzniku hry na trůně seděla Alžběta Tudorovna.

Celkově je tahle hra laděná trochu jinak než další historické hry. Je v ní víc humoru, za což patří dík především "Levobočkovi", neboli Falconbridgovi, který je jistým komentátorem a připomíná roli šašků z autorových komedií. Druhou fenomenální postavou je Florencie topící se ve vlastním šílenství a zoufalství královským způsobem. Její běsnění a Levobočkovo zamyšlení nad sílou Zisku jsem si oblíbil. Jinak však hra patří právě králům - skutečným, domnělým i případným - a odvěkému souboji Anglie s Francií. Vedle jiných her se král Jan drží celkem věrně historickým skutečnostem, což není u Shakespeara úplně zvykem. Je to znát na jednodušším jazyku i jasně stříhaném ději.

A přesto mi byla z těch milejších. Možná pro svou neshakespearovskou "jednoduchost", možná pro tu dějinnou linku, možná samotnou látkou, možná pro skrytou rafinovanost, kterou lze různě vykládat. Možná těmi dialogy. Nedovedu říct, i kdybych se měl "na lžičce vody utopit", avšak Král Jan bude jednou z mých oblíbenějších.