Clair16 komentáře u knih

Ve svých autobiograficky laděných textech I. B. Singer občas zmínil, že se mu i náhodní známí rádi svěřovali, jak autenticky na něj jeho knihy působí. I když léta žili v Severní nebo Jižní Americe, Singerovy povídky či romány je dokázaly přenést do některé z křivolakých uliček Varšavy či jiného „štetlu“ Starého světa a umožnily jim poznat v načrtnutých postavách někdejší blízké nebo sebe samotné.
Myslím, že stejně přirozeně by se v Rudovlásce Kejle našli lidé z okraje společnosti, kterým je knížka věnovaná. Žánr dovoluje i větší otevřenost, pokud jde o jazyk, vtipy nebo třeba (z mého pohledu obzvlášť vydařené) přiblížení diváckých reakcí při divadelním představení.
Jakmile ale dvě z hlavních postav své zázemí opouštějí a zkoušejí začít znovu v dosud neznámém prostředí New Yorku, stávají se v důsledku vykořenění nesamostatnými, zoufalými, vyhořelými. Každý po svém a s otevřeným koncem, který ale zároveň nepotřebuje doslovné vysvětlení.
Temné tóny tak přebíjejí optimističtější a pro autorovy hrdiny typické úvahy o životě, existenci, směřování, nebo jindy jiskřivě ironické debaty.
Původní publikování po částech má za následek některé časové a jiné nepřesnosti, které se dají snadno prominout. I. B. Singer pro mě navždy patří ke spisovatelům, kteří mohou psát cokoli, třeba jen pro radost. Hvězdičku ubírám jen proto, abych nebyla nespravedlivá ke všem těm nepřekonatelným Starým láskám, Světnicím, Korunkám…. a celé řadě dalších.

16 07.03.2022

Příběh dvou sester, rodinných vztahů, lásky… Martina Málková si dala práci s kompozicí a vedla své postavy sice s nápovědou, ale současně i jistotou. Jsem poslední, kdo by nevěřil tomu, že obavy a úzkosti dokáží i sebevědomou bytost v poměrně krátkém čase přetvořit v trosku. Přesto mě ale víc než ústřední zápletka zaujal její rámec. „Záchranný“ plán hlavní hrdinky měl od začátku řadu záměrně přehlížených trhlin – a možná i určitou doslovností plynoucí z jeho provedení na divadelních prknech mi připadal až příliš literární.
To ale neznamená, že některé scény nebyly emotivní a že bych se v závěru spolu s vypravěčkou neponořila do smutku.

16 23.02.2022

„Kolik nám toho zůstane navždy skryto, nebereme-li dostatečně v potaz, co je zjevné.“
Poměrně často vídám v komentářích na DK výtku, že závěr nějaké knížky není jasný, dotažený, chybí mu jednoznačné vysvětlení... Kniha Medvědí tanec se řadí právě k těm, které na nic podobného neaspirují.
Nabízí ale možná něco víc – pohled na období první republiky, který přesně vystihuje atmosféru, a zároveň už v obsahu i formě čerpá z výhod stoletého odstupu. Jeden můj profesor kdysi podobnou techniku používal u svých přednášek: za pomoci detailních znalostí a empatie dokázal utvořit vlastní příběh a předávat ho v nových souvislostech.
A právě tak z mého pohledu píše i Irena Dousková. Její práce je nepochybně podložená důkladnou rešerší, ale ve způsobu vyprávění zůstává hodně z ní samé.
Medvědí tanec je román o talentu, lidských slabostech, traumatech, která potlačujeme, a vzpomínkách, které se objevují, když už s nimi nepočítáme. Známé i neznámé postavy Ireny Douskové se umí radovat ze života i nečekaně pobavit – jen smutek má před nimi obvykle aspoň o krok náskok.

16 10.02.2022

Tohle by se knížce nemělo stát. Nemám bezprostředně po dočtení odvahu obstarat si originál, ale ať už Suzanne Kelman román napsala jakkoli, česká verze ho poškodila. Nejde jen o množství překlepů a nepřesností; jsou to opravdové syntaktické průšvihy, které berou větám nejen půvab, ale často i smysl.
Autorčin jazyk se zdá být poetický trochu patetickým způsobem, postavy se možná až příliš drží svých šablon a množství romantických prvků je větší než malé… Přesto jsem po dlouhou dobu čekala, že závažné téma děj i vyznění nějakým zázrakem „nahodí“ do správných kolejí.
Asi víte, kam tím mířím. Může se třeba zdát, že zpracování filmu Všichni moji blízcí příliš zkratkovitě zjednodušuje, ale stejně se asi divák neubrání lítosti nad copatou holčičkou, pro kterou se nenajde místo ve vlaku směřujícím za svobodou. A když pak na závěr dostane příležitost vidět autenticky překvapeného Nicholase Wintona, obklopeného někdejšími dětmi, které zachránil, leccos tvůrcům odpustí.
I Výhled přes střechy má nosná témata, motivy, které o mnohém vypovídají. Hrdiny jednoduše potřebujeme, stejně jako příběhy vyprávějící, že každý má možnost vystoupit z šedé zóny nevšímavých a zachránit aspoň pověstný jeden život. Jen redakční práce byla tak trestuhodně zanedbaná, že by zkazila i sebelepší záměr. Tři hvězdičky tak dávám autorce spíš na omluvu.

16 18.01.2022

Na téhle knížce je pro mě přes její zdánlivou obyčejnost dost zvláštních aspektů. Předně, stačil by krůček a stala by se romantickou literaturou v kterékoli životní etapě hlavní hrdinky. Anebo by mohla být generační výpovědí, a stejně snadno i pohledem na život ženy, která se obětuje rodině a ve zralejším věku hledá ideály Zvládla by zkrátka naplnit libovolné klišé – jenomže nic z toho se nestane.
Úvodní členění, které až povídkovou formou připomíná životní úseky nyní 60leté Willy, se strukturou na první pohled podobá volným filmovým sériím. Pak vzpomínkovou část vystřídá současnost soustředěná v nezměněně klidném tempu do několika týdnů. Teprve v nich máme možnost Willu postupně poznat – a zjistit, že i někdo, kdo si slova nechává pro sebe, má myšlenky, pocity a (nejméně očekávanou) schopnost číst hru.
Vyprávění je nanejvýš civilní, autorka ani její hrdinka se nijak nepředvádějí, ale i tak mají co říct. A kdyby čtenáře neoslovilo nic jiného, věřím, že je potěší aspoň nenápadně popsaná naděje, že i když nic neplánujeme ani neočekáváme, můžeme získat to, o čem jsme ani nevěděli, že nám chybí – v tomhle případě domov.

16 30.11.2021

Sama znám podobná kolejní uskupení jen z doslechu, ale vím, že takto vzniklá přátelství bývala věčná.
Martin Fahrner nepřikrášluje socialistickou realitu nostalgií, naopak ukazuje, že i v tristních dobách mohou vzniknout pevné vazby, které přetrvají, i když někdy jen ve vzpomínkách.
Jeho krátké věty mají až technickou preciznost, která se zvláštně mísí s všudypřítomnou melancholií. Jenže některé historky jsou vypointované až absurdně, jako by jejich skutečný průběh nebyl pro knížku dostatečný. A to mi připadalo zbytečné, stejně jako opakované upozorňování autora na to, že přijdou problémy – protože až na dva tři momenty, které by se daly chápat jako jednoznačně vtipné, bylo celé vyprávění tak jako tak zahalené do smutku. Každopádně je velmi pravdivé v popisech dobových okolností; jen asi zároveň příliš osobní na to, aby se stalo mainstreamem.

16 29.08.2021

"Stojíme ve frontě na možnost, na něco, možná ale taky na nic", říká v knize jedna z vedlejších postav, bytná hlavního hrdiny… Že autor sám dobu přelomu 70. a 80. let minulého století nezažil, nehraje pro vyznění příběhu zásadní roli. Můžeme to vytušit v detailech každodenního života, které jsou předkládány spíš dnešním pohledem – tehdy by byly zřejmě akcentovány jiné. Ale přesto je atmosféra podmanivá a uvěřitelná. A stejně tak hlavní dějová linie, intenzivní prožitek lásky, který působí velmi autenticky.
Pro mě je kniha sugestivní výpovědí o jednotlivci, který se snaží jednat čestně, a to i v momentech, kdy dojde s vědomím vlastních omezených možností k závěru, že to nepůjde bez kompromisu. Přesto si zachová tvář i čisté svědomí. A tomu, že taková možnost existuje, chci věřit mnohem víc než předpokladu, že velké lásky končívají obvykle stejně smutně – jakkoli ani to naneštěstí nemohu rozporovat :-).
Zajímavý námět i zpracování, kvalitní překlad. Hodnotím 90 procenty.

16 22.04.2021

Knížku mi doporučila kamarádka, a já se trochu bála, že bude prvoplánová – přes veškerý optimismus, který se v sobě snažím vykřesat, si totiž nejsem jistá, že opravdu každý má na vybranou. Naštěstí autorka hned v úvodu boří všechna potenciální klišé. Pro své vyprávění zvolila snadný jazyk, díky kterému text působí přesvědčivě. Myslím, že je za tím jak její skromnost, tak především snaha o to předat zkušenost a z ní vyplývající poselství co nejsrozumitelnějším způsobem. Z autobiografie zaměřené primárně na hrůzy prožité v období holocaustu plynule přechází k příběhům klientů z pozdější vlastní psychologické praxe, v nichž ale zároveň nachází i paralelu ke svému životu. Je zřejmé, že Dr. Egerová je velmi zvídavá, obdivuhodně silná a vitální žena, která ke všemu, čemu se věnuje, přistupuje poctivě a s obrovským nasazením. Její příběh dává naději na happy end – především pro ty, kteří se nepřestanou snažit.

16 10.11.2020

Při čtení mě občas napadlo, že by se tyhle povídky daly číst nahlas při táboráku. Nemyslím to ale vůbec zle, naopak: jsou nápadité, svěží, jazykově někdy trochu neadekvátní (mám na mysli obraty některých zahraničních postav, i okolnost, že vůbec o cizince jde). Ano, i na Dahlovy antologie jsem si vzpomněla, nebo na Forsythovy Žádné stopy. Podobně jako ony mají i zdejší příběhy často pointu s etickým vyzněním, jsou ale i zábavné a hlavně (nejen kvůli závěrečné povídce s takovým čtenářem) laskavé. Krátká forma jim přihrává další body, stejně jako občasná až pohádková poetika. Třemi hvězdičkami nehodnotím proto, abych školometsky nabádala k řemeslným výškám, které jsou přítomné u Dahla nebo Bradburyho, možná to ani není účelem. Je fajn psát pro radost i výsledek takové činnosti číst.

15 08.03.2023

Citlivě popsaný milostný příběh založený na důkladné znalosti Kafkova života a díla a zároveň poskytující dostatečný prostor i postavě Dory a dobovým okolnostem.
Odbíhám, ale právě pro poslední jmenované jsem při čtení myslela na román Ireny Douskové o Jaroslavu Haškovi. Oba, Kafka i Hašek, se narodili v Praze ve stejném roce, a zemřeli pouhý rok po sobě, krátce po dosažení čtyřiceti let. Zdánlivě snad nemohli být rozdílnější – pyknický Hašek, pokládaný za bonviána a možná trochu potížistu, a v protikladu k němu vysílený Kafka, odkázaný v nemoci na svou výchozí rodinu, úzkostný a dodržující rady lékařů... Přesto jako by ani jednomu nebylo dopřáno rozvinout ve své době nesporný talent, uzdravit se, získat širší přijetí v souladu s vlastním přesvědčením.
"Někdy se sám sebe ptá, co zůstane. Má na kontě tři zpackané romány, pár tuctů povídek, k tomu psal celý život dopisy, převážně ženám, které nebyly v jeho blízkosti, dopisy a zase dopisy, ve kterých stálo jen, proč není u nich a nežije s nimi."
Přes všechny vnitřní obavy, rozpolcenost a kritický pohled na vlastní tvorbu i osud naštěstí odkaz některých výrazných osobností zůstává. Ale člověk by jim přál ještě víc.

15 23.07.2022

„Toho, co neříkáme nahlas, co nepřetavujeme ve slova, je pořád moc,“ přiznává v závěru knížky její vypravěčka, skoro 16letá Kambili. Purpurový ibišek je mým druhým setkáním s nigerijskou literaturou. Oproti Zůstaň se mnou Ayobami Adebayové mě příběh vtáhnul s malinko menší intenzitou – ale stejně tak je možné, že jsem si tu pomyslnou hradbu vystavěla sama vzhledem k tomu, jak samozřejmou (i když nevysvětlenou) součástí života Kambiliny rodiny bylo domácí násilí.

Neumím odhadnout, nakolik je kniha ve svém prostředí vnímaná jako objektivní nebo seriózní, ale pro mě měla znovu, přestože se koncentrovala na mezilidské vztahy a téma svobody vs. útlaku, i další přidanou hodnotu. Věcnost jejího vyprávění je přesvědčivá stejně jako atmosféra – namísto havranů poletují po zahradě supi, záhony zdobí plumérie, mangem doneseným z trhu se hází o stěnu, aby získalo správnou konzistenci, a k lékaři se chodí ne s virózou, ale s malárií nebo tyfem. Jenže těch stupínků je ještě víc: všeobecný nedostatek vody, peněz, benzínu, lékařské péče je totiž tak běžný jako připravenost slabších trpět, třeba jen kvůli tradici. Po pomyslném vyškrtání všech exotických aspektů zůstávají nejtěsnější vazby, snaha o přežití a naděje, že brutalita se dá porazit, i když často cestami, které bychom si dobrovolně nevybrali.

15 26.04.2022

Mám ráda staré lidi. Totiž, sama už dávno nejsem teenager, ale měla jsem je ráda vždycky – a odhaduji, že Veronika Doskočilová je na tom stejně.
Na úvodních stránkách její prvotiny jsem si vzpomněla na dialogy hlavních protagonistů Sorrentinova filmu Mládí, kteří sice vedou věčné disputace, ale váže je k sobě silné pouto. I zdejší přátelé, Paul a George, kteří se sejdou ve wyomingském „pětihvězdičkovém“ domově pro seniory, jsou zdánlivě rozdílní, stejně jako jejich životní peripetie.
Odhalování minulosti a její prolínání se současným životem bývá vděčným tématem pro literární zpracování. Má zároveň své nástrahy; nejen o životě v pečovatelských domech, ale ani o stáří a smrti obecně se často radši nemluví…
Vyprávění s vhledem do předválečné československé historie je ale tak poutavé, že si čtenáře rychle získá. Autorka své hrdiny neadoruje ani nelituje, nestaví pro ně vzdušné zámky, „jen“ ukazuje, čím si prošli, a s jakými pocity teď prožívají den za dnem.
Některé věty mi zněly trochu zvláštně, jako by skutečně vznikly na bázi angličtiny. A v nadšení mě brzdila středová pasáž, v níž George zprostředkovaně (a pro mě na úkor formy i uvěřitelnosti obsahu) získává informace o Paulově minulosti. Ale sdělení, které knížka přináší, je rozhodně potřebné.

15 04.11.2021

Podobně jako u Vinnetoulogů vytváří i tahle knížka silný autobiografický dojem. Příběh je (znovu) poskládaný z krátkých kapitol, odvyprávěných několika postavami. Ty přicházejí, aniž by bylo zřejmé, která zapadne a která naopak bude pro děj klíčová.
Věty jsou krátké, styl úsporný – a tentokrát společně ustupují propracovanějšímu obsahu. Autorovi se nedá upřít originální rukopis, který je zároveň laskavý i strohý. Je sympatické, že protagonisty i sebe dokáže shodit jemným humorem. I tak je patrná snaha o určitý přesah a za pozitivním vyzněním se ozývají i naléhavější tóny.
Doporučila bych těm, kteří Martina Fahrnera dosud neznali – věřím, že při tomhle setkání si ho snadno oblíbí :-).

15 13.09.2021

Povídkový soubor Barvy loučení strukturou připomíná autorovy Letní lži. Příběhům je společné neurčité napětí pod povrchem, které čtenáře nabádá k ostražitosti a očekávání zvratu (k horšímu). Autorovi se opět podařilo využít i v rámci krátkých útvarů různé žánrové zaměření, rozprostřené od popisu politického lavírování z předrevolučního období, přes téměř mcewanovsky laděné zápisky stárnoucího muže až k poznání absolutní lásky, které stojí v cestě okolnosti a neporozumění.

Milostné zápletky spolu se vzpomínkami na dětství postupně získávají dominantní roli. "Paměť je řeka, která loďku vzpomínek, jakmile do ní nasedneme, unáší dál a dál", píše Bernhard Schlink, a jeho hrdinové se právě na takových loďkách pohybují, aby se ohlédli za šťastnými okamžiky i chybami. Povídky se námětem přesto odlišují – a i když se tématu odloučení věnují bez výjimky, obsahují vedle kritických tónů a melancholie vždycky také naději.

15 10.04.2021

Jednodechovka, která je stylově možná bližší povídkám Ireny Douskové, než například Hrdému Budžesovi. Ale to jí na kvalitě určitě neubírá. Autorka jako obvykle vypráví promyšleně, upřímně – a je ochotná otevřeně mluvit i o bolestných tématech.

15 14.07.2020

Děti – to je možná společný jmenovatel všech knih Kate Atkinsonové, které jsem četla. Zatímco v muzejním Zákulisí se staly nadějí a svou existencí zahojily dřívější trauma, v pozdějších románech, detektivních i dalších, zůstávají ohrožené.
V Dobrých zprávách je násilí páchané na dětech a mladých lidech klíčové stejně jako vliv nesmazatelné zkušenosti na jejich budoucí život. Ale přes obvyklé autorčiny postupy, repetici motivů, citáty, vystavění příběhu „severským“ způsobem, kombinujícím naivitu s brutalitou, tentokrát vnímám nové prvky. Akcentovanou milostnou linku, smířlivost – a především přiznaně otevřená vrátka k dalšímu vyprávění.

Až po dopsání příspěvku zjišťuji (a dodávám pro přispěvatele níž), že cizojazyčně existují další dvě volná pokračování a v pořadí šesté se chystá letos. A dokonce seriál BBC? U nás se tyhle knížky dočkaly vydání s větším zpožděním – a přitom jsou zábavné až návykové.

https://www.kateatkinson.co.uk/jackson-brodie/

14 10.02.2024

Potmě nebo za světla – mám spoustu otázek. Nechci je tu ale všechny klást, ne proto, že by se nedaly formulovat, ale protože křehkost vyprávění připomíná spíš terapii psaním, do které si nedovolím zasáhnout.
Zmíním aspoň tu, která mě při čtení napadala nejčastěji: bylo by autorčino sdělení chudší, pokud by přiznala, že jde jen o její vlastní myšlenky a úvahy? Ztratil by příběh náboj, kdyby do něj nebyly prostřednictvím dopisů anebo svědectví různých spolucestujících a jiných posluchačů roubovány nové větvičky? Pro mě ne… Stal by se osobní výpovědí, jistě bolestnou, možná očisťující, ale působil by (minimálně pro našince) autentičtěji.
Takhle se postavy doplňují ve vyprávění, které ve skutečnosti patří jednomu člověku. Manželé si písemně sdělují podrobnosti emigrace, které mohou pomoci západnímu čtenáři zorientovat se v problematice, ale v jejich vzájemné komunikaci by se dozajista nevyskytly. Dobové okolnosti jako by navíc přeskočily na časové ose, přičemž jejich značná část naopak zůstává bez vysvětlení. Do popředí se tak dostává vztah matky a dcery, stejně komplikovaný, jako dlouho nepochopený.
Vypravěčka Milena, kterou lze těžko vnímat jinak než jako autorčino alter ego, proplouvá životem se zdánlivou lehkostí, ve vnějších popisech chválená a obdivovaná, uvnitř nejistá – a já jí držím palce. Jak ale hodnotit, netuším, protože přes bohatost jazyka i myšlenek je literární rozměr vlastně po celou dobu opomíjený.

14 26.12.2022

Příběh tří kamarádů z dětství, jimž se kodaňské sídliště vrylo navždycky pod kůži, je přímočarý. Krátké věty dohromady netvoří obsáhlý celek, ale přesto říkají dost – o vyrůstání v drsných podmínkách, drogách populárních u dětí ulice i policistů, všudypřítomné bídě a násilí.
Typická „noir“ žánrovka má i neotřelé nápady. Hořce zábavná je třeba zmínka o chystaném seriálu o speciálně vycvičeném psovi, který ovládne noviny namísto podstatných informací o proběhlé vraždě. Anebo kritika pokrytectví konzumních ideálů: „Danny pracuje ve vězeňské truhlárně. Vyrábějí vysoké dřevěné židle pro děti. Neuvěřitelně drahé, ale když lidi vidí cedulku Vyrobeno v Dánsku, nevadí jim si trochu připlatit. Nevědí, že vězni berou jen deset korun na hodinu ani co by Flemming, který tak zručně přidělává dřevěné tyčky na sedátka, udělal jejich dětem, kdyby dostal příležitost.“
Sama knížky tohoto druhu neumím chápat jako psychologickou sondu, na to jsou pro mě příliš neskutečné… Vzpomínáte, že Mikaelu Blomkvistovi otevírala všechna vrátka pouhá novinářská průkazka, a podobně stačilo Tomu Cruisovi v Eyes Wide Shut zamávat lékařským potvrzením, a už se nacházel v nejtajnějších komnatách podsvětí? I zdejší předčasně propuštěný recidivista Danny jen pohrozí násilím, a gangsteři se mu automaticky svěřují se svými životními příběhy i poklesky. Výhodou vyprávění je ohraničený počet osob, který sice napomáhá rychlé cestě k rozuzlení, ale zároveň si alespoň odpouští ještě nepravděpodobnější vnější vlivy.
Jazyk knížky s jejím obsahem dobře koresponduje, je strohý, ale ne přehnaně drsný. A ačkoli tu skoro chybí popisy, odvíjí se děj tak, jako by už byl zfilmovaný. Kdo má rád Larssonovu trilogii a zároveň dává přednost kratším útvarům, mohl by být spokojený; já se přes 3,5 hvězdičky přehoupnout neumím.

14 29.12.2021

„Je to jako vrátit se do dětství, že?“ Tak se na začátku vyprávění ptá starousedlík z ostrova Gotland hlavního hrdiny. A musím přiznat, že jsem si při čtení připadala vlastně dost podobně.
I když nejsem znalec, podvědomě jsem u skandinávské detektivky čekala ne snad přímo mrtvoly ve sklepě (pak bych ji ani nečetla), ale přece jen už trochu zvykový „noir“ styl, v němž osamocený detektiv pátrá v nebezpečných městech nebo na pustém venkově, spoléhá jen na svou sílu a intuici, nejí, nespí a pokud je napětí nesnesitelné, zahání ho cynismem a/nebo tvrdým alkoholem.
Tahle knížka je ale k mé představě přímo inverzní. Inspektor, který většinou příběhu provází, je šťastně zamilovaný, optimistický a citlivý (ne-li přecitlivělý). Prací se snadno unaví, zato však spolu s autorem a kupodivu i druhým vyprávějícím, tj. pachatelem, má až obsedantní smysl pro sledování času, takže si troufám říct, že téměř na každé stránce víme, kolik je právě hodin. Je součástí poměrně rozsáhlého týmu sympatických lidí. Jejich přívětivost a jemný humor mají ale i odvrácenou stranu, protože si sice často příjemně poklábosí u párků s kaší a nezbytnou (nejlépe brusinkovou) marmeládou, případně nad skleničkou piva, ale vyšetřování se posouvá dopředu jen velmi pomalu. Také humánní přístup získává četné trhliny, když například rezignují na ochranu ohrožených osob spolu s přiznáním, že její realizace je nad jejich síly. K závěrečnému rozuzlení pak dojde vlastně jen v důsledku úvah nejpodivnějšího z nich…
Až na tu sérii vražd je to idylický, až pohádkový obrázek Skandinávie, navzdory tomu, že i zdejší staříci mají na kuchyňských dečkách vyšitý nápis „Každý den má dost svého trápení“. A já si ji takovou přeji, takže jsem vlastně s knížkou spokojená.

14 01.12.2020

Klasika, kterou asi není třeba obšírně představovat. Vypointované povídky, někdy jen potměšilé (Farářovo potěšení), jindy záludně detektivní (Skopec na porážku), ale vždy výborně napsané a přinášející překvapení. Mou nejoblíbenější je Cesta k nebesům, věřím, že ne z touhy po odplatě, ale jen po rovnováze :-).

14 26.07.2020