charlizee komentáře u knih

Hned na úvod musím vypíchnout, že se Martin Moravec umí zeptat.
Vždycky, když mě napadla nějaká otázka, kterou bych chtěla sama dr. Dvořákovi položit, tak za chvilku padla.
Mnohem víc ale bylo otázek, které (by) mě naopak nenapadly vůbec a přitom byly tak trefné, že jsem je měla chuť pochválit nahlas.
A jestli si myslíte, že tohle není rozvojová knížka, tak se pletete.
Nejenže se vám dostane spousty užitečných rad, ale dozvíte se dost informací i sami o sobě.
Já jsem jednak vzpomínala na všechny lidi, kteří mi pomohli, když jsem nebyla zdravotně ok, nebo když se mi stala dopravní nehoda,
a pak taky na lidi, kterým jsem naopak pomohla já nebo můj nejbáječnější muž.
Ten zastaví vždycky třeba i na pomoc s defektem kola a to vám, panečku, bývá vděk! Aneb takhle se balí holky. :)))
(Not my case.)
V zásadě mám vlastně jediné.
Čumte kolem sebe.
Když totiž stojíte ve vánici na blikačkách, projede kolem vás stovka aut a s dotazem, jestli jste v pohodě, zastaví jedno jediné, je to dost smutná vizitka naší společnosti.
Raději 100x řeknu, že jsem v pohodě a že pomoc už je na cestě, ono je to totiž přesně 100x lepší, než být svědkem bezohlednosti - protože co kdyby to v pohodě nebylo? (Based on a true event.)

"Kam vlastně plyne vztah, který je bezchybný?"
Nádherná, hluboká knížka o vztahu dvou mužů na sklonku 60. let v podmanivém prostředí ostrova Wight, to je Počkej na moře.
A já nemůžu jinak, než se připojit k nadšeným ohlasům ve své sociální bublině.
Všechno mi do sebe zapadalo - poetické popisy krajin, nesourodá dvojice hlavních protagonistů (rozdílný společenský status, národnost i generace) včetně (ne)výskytu jejich jmen, proměny jejich chování v důsledku vývoje vztahu a působení okolí, přesný popis niterných pocitů a boje s pochybami, předsudky a očekáváním. Velmi jsem ocenila určitou formu repetice, kdy byla položena pro děj zásadní otázka, od které se pak začalo odvíjet vše, co jí předcházelo, až nakonec zazněla v dialogu přesně na tom místě, kde byla jeho součástí.
"Nepřitahujeme svými obavami právě to, čeho se navíc bojíme?"

5 09.08.2023

Takové maličkosti irské spisovatelky Claire Keegan zaznamenaly v minulém roce zajímavé prvenství, když byly zařazeny do shortlistu Man Bookerovy ceny jako nejkratší próza v historii.
Povídky a novely jsou přitom, řekněme, autorčinou doménou. Vždyť její nejrozsáhlejší kniha, česky dosud nevydaná Antarctica, čítá 224 stran. Snadno se proto nabízí oslavná hodnocení, kterak se v jejích knihách nenachází ani slovo navíc.
Já si na psaní Keegan cením právě toho, že nepotřebuje vše doslovně vysvětlovat a především lacině ždímat emoce, spoustu toho nechává mezi řádky a spoléhá na vědomosti čtenáře.
Pro případ, že by tyto chyběly, je český překlad opatřen doslovem Denisy Novotné, která v něm mimo jiné vypočítává dokumenty, studie, písně či filmy, v nichž bylo téma Magdaleniných prádelen zpracováno. (Jestli neznáte skladbu Magdalene Laundries od Joni Mitchell, najděte si ji na Spotify. Je dokonalá. )
Nakonec se bohužel musím přiznat, že jsem byla při čtení značně ovlivněna kritikou překladu od Alice Hyrmanové McElveen. Mojí prvotní reakcí na ni byla otázka, zda bylo cílem způsobit překladatelce Haně Ulmanové trauma. Teď ale velmi oceňuji, jak důkladně kritika zpracovala nepřesnosti, kterých se český překlad dopustil, a že jsem si tak některé věty mohla přečíst bez změny či posunutí významu. Pochybení se bohužel netýkají jen nepochopení irské angličtiny, nýbrž také citu pro češtinu, kdy jsou některé britské idiomy přeloženy mechanicky bez toho, aniž by byl důsledně promyšlen a použit jeho odpovídající český ekvivalent. Minimálně tohle mohla (měla) odhalit redakce.
A tak doufám, že pokud nulová sazba DPH na knihy něco opravdu pozitivně ovlivní, bude to patřičné ohodnocení překladatelů, redaktorů a korektorů, jejichž výběr bude zohledňovat schopnosti s ohledem na význam zpracovávané látky, nikoliv jimi poptávanou odměnu, která se pochopitelně ruku v ruce s odborností a zkušenostmi navyšuje. Nemusí se nutně snižovat cena knih, za kvalitu si mileráda zaplatím a věřím, že je nás takových víc.

5 21.05.2023

Bylo pro mě náročné se do knížky vpravit, což mohlo být zčásti způsobeno tím, že mě žánr historického románu obecně nebaví.
Rozvleklé mi připadalo především uvedení do doby, které probíhá na pozadí popisu okolností narození a dospívání básníka Françoise Villona. Nemyslím si, že by to bylo nutné pro vstřebání kontextu dané epochy, protože události tam fungují opravdu jen ve stínu postav - to na ty je směřována veškerá pozornost.
Dlouho jsem román vnímala jen jako „ten o slavném básníkovi“ a nedařilo se mi ponořit hlouběji, pak se to ale v jedné fázi změnilo. Objevila se lidská bytost, se kterou mě bavilo prožívat jeho přítomnost a lásku. Paradoxem je, že Villonova osudová láska, která se prolíná velkou částí vyprávění, nijak osobitě a hluboce vyobrazena není. Její motivy nejsou zpracovány tak dobře jako v případě té lásky druhé, tragické - možná díky tomu, že autorka věnovala více prostoru oběma zúčastněným.
•
Klasik promine, ale zbytečných pasáží je v románu prostě dost, ačkoliv chápu tu snahu o uměleckou formu a provázání s Villonovým básnickým dílem. Zároveň ale hodnotím jako velmi pozoruhodné, jak autorka rekonstruovala básníkův život především na základě jeho díla.
•
Audiokniha je oproti originálu výrazně osekaná a mám za to, že to knize na půvabu nikterak neubralo, spíš naopak. Jediné, co mi v poslechové verzi chybělo, byly všechny dobové (či Villonovy) básně, kterými Loukotková příběh provázala - místo nich je ale použita středověká hudba, která dobu samozřejmě také vhodně ilustruje. U audioknihy pak dále musím vyzdvihnout i přednes Hany Kofránkové, který byl podle mého a s ohledem na zpracovávanou látku úplně přesný. Intonačně, rytmicky…, působil vznešeně…, a ačkoliv by se dal zaškatulkovat pod pojem „stará škola“, tomuto románu to prostě slušelo.

5 17.02.2023

I o nejznámějších postavách dějin lze vyprávět nové příběhy.
Klubko fabulace na téma, kde se pro napsání jedné ze svých nejznámějších tragédií inspiroval William Shakespeare, rozvinula britská spisovatelka Maggie O’Farrell.
Svůj román přitom pojala spíše jako výklad alternativní historie, než jako klasický historický román - proto taky není důvod k obavám z archaického jazyka či přehršle těžko uchopitelných reálií. A přestože z příběhu dýchá dobová atmosféra, je vystavěn moderně, vyprávěn současným jazykem a soustředěn zejména okolo hloučku postav (více okolo rodiny slavného dramatika, než jeho samého).

V první části knihy autorka střídá časové roviny, což jako prostředek pro vysvětlení klíčových momentů (z minulosti ve vztahu k současnosti) efektivně funguje a udržuje čtenářův zájem. Druhá část, celá zasazená do dneška postav, nepůsobí tak svěže a chytlavě (ale jak bych si já, cynik, představovala umírání, pohřbívání a strádání, že…).

Pozoruhodná je pak také autorčina interpretace faktu, proč Shakespeare ve svých hrách zcela opomíjel veškeré epidemie, ačkoliv ta morová v jeho době opakovaně sužovala Evropu.
Shakespeare se prý dost možná tématu vyhýbal z osobních důvodů a prostřednictvím Hamleta vdechl život vlastnímu mrtvému synovi Hamnetovi.
V románu Maggie O’Farrell epidemie funguje podobně - spíše jako kulisa, nicméně zapřičiňující to, k čemu vyprávění celou dobu směřuje.
Velmi působivá je pasáž, v níž je popsána cesta blechy šířící mor napříč světem anebo závěr, kdy Agnes poprvé navštíví manželovo divadlo a zpracovává veškeré vjemy z něj, z Londýna či hry samotné.

Neposlední zajímavostí je také to, že Shakespearovo jméno v celé knize nepadne ani jednou - pro jeho označení jsou používána různá zástupná pojmenování, přívlastky či jednoduchá zájmena.

A ten překlad? Ach, vrněla jsem blahem. Tereza Marková Vlášková je mistryní oboru!

5 16.11.2022

Ta kniha není špatná, to jen já jsem špatným čtenářem této knihy.

Jsem asi příliš racionální na to, aby mě podobný příběh vtáhl a abych se u něj bála. Místy jsem spíš sklouzávala k sarkasmu a některé dialogy měla potřebu nahlas zaníceně deklamovat svému nebohému muži…

Když se snažím rozklíčovat, co přesně mi nesedělo, tak je to ta slovanská mytologie. Ačkoliv mi obvykle nadpřirozeno coby součást fabule nevadí, tady jsem je přijmout nedokázala.

Občas mě pak také provázel pocit, při kterém autory podezírám z vkládání různých odkazů do textu jen proto, aby ukázali, kam až sahají jejich znalosti a vůbec se přitom nezamýšlí nad všeobecným měřítkem. Tady jde např. o použití scén z filmu Sedmá pečeť v běžném dialogu dvou postav.
Mě tohle obzvlášť mrzí, ale lidi Sedmou pečeť obvykle fakt neznají. Vždyť se normálně ptají, kdo je Ingmar Bergman a proč máme jeho jménu na tričku…
A ne, nejde o to, že by autor neměl chtít čtenáře vzdělat, jde o ten způsob - v tomto případě ten dialog.

Ale ať skončím pozitivně:
Označení “český Karika” je vlastně docela příhodné, atmosférou mi Šepot z lesa velmi připomínal Strach.
Ovšem zatímco po čemkoliv jiném od Kariky jsem od té doby nesáhla a ani se na to nechystám, další knihu Kateřiny Surmanové budu vyhlížet. Protože psát rozhodné umí.

5 05.10.2022

(SPOILER) Úvodem musím zmínit, že Dana Browna za to, co dokázal, obdivuju a taky to, že jsem dostatečně uvědomělá a skutečně jsem neočekávala žádný literární klenot. Přistupuju k Brownovi jako k ryze komerčnímu bestselleristovi, který píše tak, aby se zavděčil masám.
Bohužel to s každou další knihou přináší čím dál větší potřebu šokovat, kombinovat a vymýšlet ještě více obskurní konspirační teorie. Nicméně se zdá, že se podobný přístup vyplácí, protože negativní hodnocení Inferna se tady hledá nesnadno… :))
Na knížku jsem se těšila coby na dovolenkovou oddechovku. Mnohem častěji než pohodu jsem ale cítila zvýšený tep z nelogičností, které se na stránkách odehrávaly. Ke konci se sice překombinováním všeho lapsy vysvětlí, o to víc šablonovitě to pak začne působit. Moje panenky jsou protočené do zásoby na rok dopředu. :)
Vůbec celá ta základní premisa, že bioterorista jedná tak neúčinně, že odhalí epicentrum vypuštěného viru, je dost pochybná… Tenhle ještě navíc nezapomene souřadnice místa zakódovat tak dokonale, že to vlastně odporuje i tomu, pro koho byl vzkaz s “mapou” zamýšlen.
Jasně, Langdona tam sice Brown nějak nacpat musel, a co mi právě nakonec vadilo úplně nejvíc, byla jeho naivita. On se tady neustále diví, že ho někdo pronásleduje a jde mu po krku… Sice trpí krátkodobou ztrátou paměti a nevzpomíná si na svých posledních pár dní, ale tohle zavání spíš celkovou amnézií - copak předchozí dobrodružství s ilumináty, církví, svobodnými zednáři a kdo ví s kým vším nebyla podobně dramatická?
•
Ale do Florencie, Benátek i Istanbulu si zajedu znovu. Cestopisná lákadla má Dan Brown zmáknuta dokonale.

5 17.07.2022

Nebývá obvyklé, že na knihu upozorní její audio podoba, ale mám pocit, že právě to se stalo v tomto případě. Hlavního hrdinu v podání Jakuba Albrechta provází věhlas a i mě na spisovatelku Hanu Lehečkovou před nějakou dobou upozornily kamarádky, když slyšely novelu Svatá hlava na Vltavě jako četbu na pokračování.
Jestli říkám, že rukopis Petry Soukupové poznám vždy a všude, troufám si teď totéž tvrdit i o Haně Lehečkové. Ze Svaté hlavy cítím podobnou energii a naléhavost jako z Poupátek a moc, MOC mě to bavilo číst. Ačkoliv je text psaný vlastně dost experimentální formou, v níž jde o proud mnohdy nesouvislých myšlenek, četlo se mi to opravdu dobře a s obdivem jsem sledovala, jak věrohodně umí autorka zachytit psychiku jedince, těkavost mysli a odraz okolního světa. Ačkoliv čtenář vše vnímá skrze v zásadě nespolehlivého vypravěče, který většinou není schopen správné interpretace vnějších vlivů, dokáže si o jeho světě a sociálně slabém prostředí, v němž se nachází, utvořit celkem komplexní představu. A i tady Hana Lehečková předkládá zásadní témata jako maloměšťáctví, vyčlenění ze společnosti nebo prostituci.
Za mě velké doporučení.

5 12.06.2022

Velmi aktuální kniha, nad jejímiž tématy by se každý měl (umět) zamyslet.
Historii zasazuje Timothy Snyder do kontextu dnešní doby ve stručných, jasně formulovaných myšlenkách. Je děsivé, co všechno dokázal předpovědět.
•
Možná vás budou prudit vyloženě americké kapitoly, napsané tak, aby je i (pod)průměrně uvažující voliči Trumpa pochopili, nicméně jich není tolik a k dokreslení současného stavu světové politiky jsou důležité.

5 15.03.2022

C. J. Tudor mě svým debutem Kříďák nepřesvědčila, to mi ale nezabránilo v nákupu jejích dalších knih. :))
Na Jámu jsem od začátku četla spíše vlažné recenze, proto mi tak dlouho ležela doma.
Přitom je poutavější, atmosféričtější, děsivější…, je prostě lepší než Kříďák…
Jasně, není to typ literatury, který vás někam posune - tohle je vyloženě oddechovka. (Pokud teda občasné noční můry považujete za odpočinek. ;) )
Stejně jako u předchozího příběhu střídá autorka dvě časové roviny - současnost a dětství hlavního hrdiny, které je spojeno s traumatickým zážitkem. Rozdíl je především ve větší míře “duchařiny” a ne tak snadno odhalitelném vývoji událostí, což je u knih podobného typu hlavním předpokladem úspěchu…
Jako narovinu. Za nějaký čas už vám děj asi nijak celistvě neodvyprávím, protože si budu pamatovat možná tak hlavní myšlenku vyprávění. Teď ta knížka ale splnila přesně to, co jsem od ní čekala.

5 04.01.2022

Zcela upřímně, kdyby pod tou knížkou nebyl podepsaný Jan Němec, nejspíš by mě minula.
9 rozhovorů o spiritualitě, duchovnu, náboženské zkušenosti, hledání a nalézání…
9 rozhovorů, z nichž mě právě devátý, vedený se sestrou Denisou Červinkovou, hluboce oslovil.
Není to úplně knížka ke čtení, jako spíš k přemýšlení. Část si přečtete a pak se tak nějak odstřihnete od světa a utřepáváte to v sobě…
Anebo taky dohledáváte ve slovnících, co jsou rekolekce a jaký má přesně význam slovo kontemplativní… :-))

5 08.11.2021

Až si vám někdo bude stěžovat, jak těžký má život, doporučte mu k přečtení Vlčí dítě. To snad ani není možné, co jeden lidský život dokáže obsáhnout…
•
Reportérka Ingeborg Jacobsová vedla několik let rozhovory s Liesabeth Otto, Němkou, která se narodila v Prusku a po druhé světové válce se, zkráceně řečeno, ztratila. Toulala se jako malá holčička sama po Litvě, později se dostala do kárného tábora v Sovětském svazu a také do lágru na Sibiři. V podstatě nikde ji nikdy nepřijali. V SSSR byla “ta Němka”, po krátkém návratu k rodině do Západního Německa “ta Ruska”.
•
Je to vydatné a neuvěřitelné čtení. A všechna ta reportérská práce, která za příběhem je, před tou klobouk dolů.

5 14.07.2021

Tohle je tak krásná a důležitá kniha…a já si moc přeju, aby se jí dařilo v boji s předsudky.
Ono totiž nejsnazší, co může každý z nás udělat, je zavrhnout ji na základě vnějšího obalu či tématu.
Myslíte si, že je to kniha s ryze náboženskou tematikou? Nebo že budou sestry agitovat za svou pravdu? Odpověď dokonale vystihují tato slova autorky v závěru:
“Nikdy mě žádná nelustrovala a nezeptala se, zda-li jsem věřící.”
Zaznamenané příběhy přináší svědectví o životě řeholních sester napříč různými řády a několika generacemi, z nichž se opravdu mnohé dozvíte a budete překvapeni, jak inteligentní a osobité ženy dokáže hábit ukrývat.
Kamila Hladká vydala (opět) nádhernou knihu. Takovou, od které nečekáte, že vás rozseká, ale na konci vám (zase) tečou slzy a cítíte cosi jako radost, klid a smíření.

5 15.06.2021

Tak jsem dočetla svého třetího McEwana. Dal mi zabrat (opět), ale právě proto ho tak miluju...
•
Sobota je román odehrávající se v jednom dni, přesto je v něm spousta minulosti i budoucnosti.
Jak kdysi pravila Virginia Woolf:
“Vtrhl do uplývající vteřiny a zvětšil ji do desetinásobku jejího přirozeného rozměru, zbarvil tisícem barev a naplnil vším možným, co lze ve vesmíru nalézt.”
Její Paní Dallowayovou jsem kdysi (na gymplu) louskala půl roku. A Sobota je vlastně hodně podobná, dají se v ní najít různé paralely a obměněné motivy. (A taky třeba squashový zápas popsaný do detailu na deseti stranách. :)) )
Obecně mám na literatuře strašně ráda, když odkazuje na něco jiného a ukrývá tak “něco víc”... V tomto kontextu je Sobota poklad.

5 03.02.2021

Krvavý Bronx výrazně doporučuji, to je potřeba říci hned na úvod.
Velmi oceňuji nápad situovat soubor povídek do jednoho konkrétního místa a k tomu vycházet ze skutečných událostí - rozuměj z novinových noticek.
Samotnou mě díky této sbírce začala historie brněnského Cejlu zajímat a nebýt ní, nedokázala bych své okolí zapáleně informovat o vývoji událostí v této Brňáky odsuzované čtvrti.
•
Sbírka je velmi nápaditá, je obdivuhodné, jak si s novinovou inspirací dokázal každý jednotlivý autor pohrát po svém. Zpestřením je sledování i (navazujících) přesahů z povídek, které se někteří autoři pokusili zakomponovat.
•
Na závěr si neodpustím jednu kousavou poznámku, že právě mezi těmito literáty výrazně vyniká povídka jedné v současnosti velmi oblíbené autorky, v níž její neautentické postavy a styl přesně odpovídají představě o žánru “červená knihovna”.

5 08.06.2020

Baletky jsou velmi přístupným textem o taneční dřině a dospívání.
Často v různých diskuzích narážím na názory, že “kdyby to napsala baletka, která ty hlavní role dostávala, kniha by vypadala jinak.” Tak přátelé, přesně tohle je dokonalý zástupný příklad toho, že hodnotíme věci, do kterých nevidíme a kterým nerozumíme. Když chci rozumovat, měl bych si nejdřív o diskutovaném tématu něco zjistit. Protože Miřenka Čechová je všechno, jen ne neúspěšná nebo nedoceněná tanečnice...
Text je velmi naléhavý a ačkoliv mi obecně vadí hovorová čeština, sem prostě sedne. A poznámka na závěr: Když jsem to dočetla, vzpomněla jsem si na Memento.

5 14.05.2020

Chvilku mi trvalo, než jsem se začetla, ale jakmile jsem ten svět akceptovala, šlo to poměrně rychle. Tím “světem” myslím reálné historické osobnosti a reálné prostředí, ty posunuty fantastickým směrem na pozadí událostí, které se nestaly, stát se nemohly, nebo se staly jinak. A co tvoří hlavní přísadu toho všeho? Sex.
Pro ilustraci dále uvádím ukázku :)
“Chlapci, nehádejte se, na všechny se dostane.”
Aby všem ušetřila čas, lehla si na bok a jeden host do ní zatloukal hřebík zepředu, zatímco druhý zezadu. Milého Jánošíka si nechala až na závěr. Nejdřív mu důkladně vyleštila hlaveň v tom svém předlouhém žlábku mezi ňadry a pak si mu rujně vyskočila do sedla.

5 16.01.2020

Jsou knihy, při jejichž čtení mám pocit, že se ve mně něco rozpíná. Každá věta mi přijde výjimečná a obohacující.
A když nakonec dočtete poslední stránku, přečtete poslední slovo..., tak se vrátíte na začátek a čtete znovu.

Opět díky za čtenářskou výzvu, bez níž by mě některé klenoty nejspíš minuly...

“That´s one of the central problems of history, isn’t it, sir? The question of subjective versus objective interpretation...”

5 17.08.2019

Manžel se rozhodl na Vánoce improvizovat a nakoupit mi pod stromeček knihy, které nejsou na mém "Wish listu"... V první chvíli mi blesklo hlavou: "No to si dovolil hodně!" :D Ale pak jsem zjistila, že si s vybíráním knih dal opravdu práci, pečlivě hledal a rešeršoval a mě strašně baví poslouchat příběh každé jednotlivé knihy - jak na ni přišel, proč vybral právě tu... KUS TEMNOTY vybral pro mé nadšení Příběhem služebnice a také proto, že Bouře je jeho oblíbený Shakespeare (já jsem si musela doplnit vzdělání :) ). Kniha je jedním slovem úžasná. Autorce se podařilo shrnout děj Shakespearovy Bouře a k tomu vystavět příběh vlastní, který je vlastně Bouří moderního charakteru. Nic podobného jsem nikdy nečetla a neskutečně mě to bavilo.

5 16.04.2018

K pořízení a přečtení knihy mě inspirovala blížící se premiéra filmu. Je zajímavé, že vznikne snímek podle ryzí čarodějnické učebnice, která příběhovosti využívá jen k dovysvětlení některých kouzelných tvorů a obraně proti nim. Malinko zavádějící je zachování abecedního řazení zvířat v českém překladu - nebyly pohlídány takové detaily jako např. když se v textu autor odkazuje na jiného, v anglickém originálu již dříve zmíněného tvora, který ale v českém překladu přijde na řadu později, což čtenáře mnohdy nutí listovat v knize dále, aby si něco ujasnil.

5 05.06.2016