Camelot komentáře u knih

Přečíst si devísisetstránkovou monografii dějin umění (on je ten záběr poněkud širší, ale pro zjednodušení to tak lze označit), v níž není ani jedna ilustrace, je výzvou. Je to rukavice hozená čtenáři a je na něm, jak obstojí.
Autor tu knihu vydal v roce 1983 a musel tehdy spoléhat na to, že ji píše pro zasvěcené čtenáře, kteří stejně jako on zcestovali půlku světa. Ačkoliv lze dnes díky internetu takovou knihu číst s on-line přístupem ke všemu, o čem pojednává, je tato taktika prakticky neproveditelná (neustálé dohledávání objektů, jež kniha popisuje, by vedlo k nepříjemné fragmentaci četby a ta by ztratila na atraktivitě). Kniha tedy, navzdory technologickému pokroku, zůstává přitažlivou jen pro aktivní čtenáře, kteří jí jdou naproti, protože ty ostatní zavalí kvanty textu, na něž je běžný čtenář stále méně nachystaný. Tohle nepíšu z pohledu nějakého čtenářského snoba. To je prostě realita. Kniha má i druhý plán, jenž je otevřen poněkud širšímu okruhu čtenářstva. Obsahuje totiž nejen charakteristiky slohů a konkrétních děl, ale také příběhy jejich tvůrců. Jedno s druhým je však pevně propojeno jako vazba malířského plátna.
Je to barvité čtení a dozvěděl jsem se toho mnoho. Mohu si jen stýskat, že ne vše udržím v hlavě. Protože je mi bližší umění slovesné a výtvarné, užil jsem si více těchto pasáží, zatímco hudební kapitoly pro mne byly tak trochu házení perel Na druhou stranu musím říct, že Wagnerův či Beethovenův životní příběh si stálo za to přečíst.
Tuhle knihu lze doporučit všem, kteří si snaží udělat souvislou představu o tzv. euroatlantickém kulturním okruhu, jemuž se z nějakých 85 % věnuje.
Autor byl nanejvýš kompetentní a věděl, o čem píše.
V knihovně na mne čekají další dva díly této obdivuhodné "minisérie", jež dohromady čítá nějakých 2 000 stran.

4 08.09.2023

Číst texty Františka Koukolíka je pro mne svátkem a utrpením zároveň. Svátkem proto, že se (jako čtenář) setkávám s člověkem, jenž velmi pečlivě a kriticky pohlíží na svět a umí odhalit a popsat mnohé z toho, co na něm lidstvo tropí. A utrpením proto, že je tak neúprosný a dává jen málo naděje, že se ono lidstvo změní k lepšímu.
Vždy, když se začtu do jeho textu, začne mi v hlavě znít jeho klidný a rozvážný hlas a já mám pocit, že nečtu, ale poslouchám přímo autora. Je to snad jediný autor, kterého dokážu takto do důsledku personifikovat s jeho dílem.
„Mocenská posedlost“ se svým konceptem příliš nevymyká jiným Koukolíkovým dílům určeným poučené veřejnosti (pro naprosté laiky – nováčky – je třeba jisté adaptace na jeho texty). Je systematická, logicky uspořádaná a plná tvrdých dat s odkazy na jejich zdroje. S odkazem na Koukolíkovu profesi je záhodno napsat, že autor fundovaně sestavil poměrně obsáhlou anamnézu současné společnosti, popsal příznaky mnohých patologických stavů a pojmenoval řadu příčin.
Analyzuje pohnutky a touhy po moci na straně těch, kdož o ni usilují, a mentalitu těch, kteří těm prvním uchopení moci usnadňují či jim k němu dokonce pomáhají.
Kdo zná Koukolíkovu tvorbu, nebude překvapen, že se velmi často odvolává na svoji „vzpouru deprivantů“, k níž se letos na jaře vrátil titulem „Sociálně úspěšní psychopati aneb vzpoura deprivantů 1996-2020“.
Tuto knihu doporučuji všem čtenářům, kteří se mají tendenci zamýšlet nad stavem dnešního světa. Je to čtení poněkud smutné, ale řekl bych, že navzdory tomu velmi užitečné.

4 27.08.2021

Totalitarismus může mít mnoho podob, může se opírat o politické ideologie, náboženství, extrémní enviromentalismus nebo cokoliv jiného. Tím primárním motivem je touha po moci, jak sofistikovaně popisuje ve své knize „Mocenská posedlost“ František Koukolík. Totalitarismus fascinoval mnohé intelektuály, ale mnoho jiných mělo a má potřebu se proti tomuto způsobu uzurpování moci vymezit.
Literatura obsahuje několik zajímavých dystopických děl. Některá z nich jsou pro mne notoricky známá, mám je v knihovně a například Orwella čtu opakovaně.
Naproti tomu „Příběh služebnice“ Margaret Atwoodové pro mne až dosud představoval velkou neznámou.
Trochu mne překvapil koncept autorky, která si pro popis politického pozadí a vysvětlení kontextu děje vybrala specifikou formu (nechci těm, kteří knihu nečetli, prozrazovat zásadní prvky příběhu). Když jsem to pochopil, korigoval jsem svoje dosavadní jednoznačně negativní vnímání knihy. Přesto příliš nejásám.
Mám pocit, že každý autor, který má potřebu napsat dystopii, svým dílem reaguje na aktuální obavy, které v něm budí politická a společenská scéna dané doby. Ale v tomto případě si tím nejsem jistý a řekl bych, že Atwoodová sáhla mnohem hlouběji a já tomu moc nerozumím. Přiznávám to bez okolků.
Zdá se mi, že svým dílem předběhla dobu o třicet, což se potvrzuje tím, že kniha doznala úspěchu až s převedením příběhu na TV obrazovky.
Atwoodová se podle mého soustředila na určitý záměr a tomu vše podřídila. Chybí mi tam hlubší myšlenky. Možná je to tím, že jsem dočítal knihu historiků Judta a Snydera a vzápětí začal číst toho Koukolíka a začal mít na beletrii příliš velké nároky.
Každopádně jsem rád, že jsem si knihu přečetl. Každá taková kniha by měla, byť nepatrným, způsobem přispět k vytváření naší imunologické reakce vůči pokusům zneužívat moc jedněch nad druhými.

4 16.08.2021

Mám problém se škatulkováním a některými módními termíny, jako je například „neomarxismus“. Poměrně často mám problém s tím, když je někdo takto označen a tápu nad indiciemi a souvislostmi.
Ale skoro mám nutkání napsat, že jsem při četbě této knihy ten pojem pochopil a autor, respektive dílo jako takové, se mi jeví jako typický produkt neomarxismu. Tak typický, že bych ho skoro mohl označit za manifest…
Autor se zaměřil na klimatické problémy, což samo o sobě považuji za bezproblémové, ba dokonce chvályhodné, vezmeme-li v potaz, že jde o dílo z roku 2008, kdy přece jen v této oblasti neexistovala tak rozsáhlá informační „válka“. S tím vědomím jsem tu knihu také bral do rukou a těšil se – stejně jako třeba u Václav Smila – na podnětné a inspirativní čtení.
Brzo jsem zjistil, že autor, jímž je aktivistický americký (a s odstupem doby poněkud kontroverzní) právník, není schopen hlubokého vhledu do problému, ale zato s přehledem hledá paralely v oblasti práv menšin a tam také víceméně hledá řešení globálního oteplování. Koneckonců důvodem, proč knihu napsal, bylo postižení černých obyvatel New Orleansu hurikánem Katrina, a proto také poměrně frekventovanými termíny knihy jsou „environmentální spravedlnost“ a „environmentální rasismus“.
Zjednodušeně řečeno, jeho receptem je zapojení znevýhodněných částí populace do rozsáhlé implementace obnovitelných zdrojů za současné absence jakékoliv „studie proveditelnosti“ z hlediska technického a personálního.
Přestože Jones byl později součástí administrativy prezidenta Obamy a měl velmi blízko k naplnění své vize, ukázalo se, že jeho agendou se tato problematika stala z jiných důvodů a "zelená ekonomika" se v zásadě nikam neposunula. Pozdější působení Jonese jeho priority jen potvrzuje.
Zkrátka dobře, to kniha nemá valnou hodnotu. Nepřináší opravdu závažné myšlenky a spousta různých odkazů není ve vztahu ke klimatické změně relevantních.
Naštěstí jsem knihu pořídil v Levných knihách asi za 26 Kč, a tak nemám problém pustit ji dále do světa.

3 18.07.2022

Předchozí titul této řady – „Kolaps a regenerace“- jsem četl bratru před nějakými osmi lety. Byl proto nejvyšší čas pokročit a přečíst si něco dalšího.
Byť se i tato kniha občas otře o kolapsy civilizací, je její zaměření z gruntu jiné. Hlavní pozornost je věnována civilizacím na vrcholu jejich životních cyklů, respektive je to chronologické mapování významných civilizačních okruhů v celé historii.
Kniha je koncipována stejně jako její starší sestra. Jde o sborník příspěvků různých českých autorů se společným jmenovatelem, jímž je titul knihy. Dlužno podotknouti, že jde o autorský kolektiv velmi renomovaný a to dává záruky dobrého čtení, byť je dobré přiznat, mezi nimi jsou autoři, kteří mají vypsanou ruku a také ti, již píší většinou odborné texty a popularizační rovina není jejich silnou stránkou. Kromě obou editorů se můžeme potkat se jmény, jako jsou Miroslav Petříček, Petr Pokorný, Václav Cílek, Jakub Rákosník, Jiří Macháček. Řada z nich patří mezi autory i první knihy v této řadě.
Knihu tvoří příspěvky v podstatě esejistického charakteru, které chronologicky provádějí lidskou historií a jejím klíčovým fenoménem – civilizacemi – od raného úsvitu (7 milionů nazpět) až po přelom 20. a 11. století. To je uspořádání první – větší – části knihy. V druhé části je pozornost věnována tématům, jež jsou spojena s vývojem člověka především v novějších dobách, dejme tomu od neolitu. Těmito tématy jsou světové hospodářství, vztah k životnímu prostředí, využívání přírodních zdrojů nebo témata ryze kulturně sociální, jako je náboženství, válčení či výtvarné umění.
S určitým zjednodušením leze napsat, že knihu lze chápat jako středoškolskou učebnici lidských dějin. Její rozsah neumožňuje jít příliš do detailu, ale zaměřuje se spíše na kontext a souvislosti, což mnohým skutečným učebnicím (a učitelům chybí). Takže jde spíše o takovou nadstavbu středoškolských osnov.
Čtení je to příjemné a potěšitelné je, že vše je psáno českými autory a dokumentuje to skutečnost, že kvalitní texty zabývající se syntézou napříč lidskými dějinami lze pořídit i „doma“.
Výborný dojem trochu kazí nedbale odvedená redakční, respektive korektorská práce. U Academie je to zvláště na pováženou.
Na závěr cituji pasáž z textu Michala Stehlíka věnovaného dějinám demokracie. Ten úryvek velmi vystihuje jeden z příznaků dnešní Evropy, ať už na úrovni národních států, nebo na úrovni Evropy jako celku.
„Absencí jakékoliv konsenzuální – všeobecně respektované – morální autority se mantinely společenské interakce redukují na to, „co se nesmí“ z hlediska represe státu, nikoliv na to, „co se nemá“ z hlediska morálky či etiky. Stát se tak stále více posouvá do role represivního hlídače.“
Právě prožité dva roky nám toho jsou zářným dokladem.

3 20.02.2022

V třetí knize kosmické opustil Weir sluneční soustavu a spolu s gravitací se zbavil i části vědeckých zábran a stvořil science-fiction, v níž tentokráte dominuje právě slovo „fiction“. Takového Weira neznáme. Ale proč ne.
Stále mu zůstala přísná racionalita tam, kde se o ni mohl opřít. Tentokráte však jde spíše o podružné záležitosti, protože pokud se týká hlavní zápletky, na racionalitu rezignoval. Ale to se točím v kruhu a musím vypnout rotaci.
Není to špatné a osobně jsem si po „Artemis“ spravil chuť. Weir mi svým pojetím tak trochu připomíná Clarka, protože se nebojí psát o „hardwaru“ a vrací se tak do zlaté epochy žánru. Clarka jsem „zahlédl“ také v samém závěru příběhu. Většina jeho nápadů je originálních, byť sem tam poněkud nelogických. To jsem mu však rád odpustil. Naopak zařadit mimozemšťana do třídy „arachnida“ je taková milá reminiscence časů dávno minulých.

3 06.02.2022

Ke Conradovi mne – světe div se – přivedla filmová sci-fi klasika Vetřelec. Když jsem se dozvěděl, podle čeho nese své jméno USCSS Nostromo, zaujala mne osobnost a dílo autora „předlohy“.
A tak se postupně začínám seznamovat s jeho dílem. Conrad byl mužem pohnutých osudů: Polák, který se narodil na Ukrajině, dětství a jinošská léta strávil v carském vyhnanství na Sibiři, kam byli uvrženi jeho rodiče, aby po jejich smrti emigroval do Francie a plavil se na námořních lodích po celém světě a nakonec zakotvil v Anglii a stal se z něho spisovatel. A ne ledajaký. „Přestože si angličtinu osvojil až v dospělosti, napsal všechny své romány, novely a povídky anglicky, a to s takovou propracovaností a jazykovou bohatostí, že se stal jedním z největších mistrů anglické prózy.“ říká o něm Wikipedie .
Nedávno jsem s ním absolvoval „první (exotickou) plavbu“ skrze „Hranici stínu“, abych se načas vrátil do Evropy.
„Před očima Západu“ je pozoruhodná kniha. Je to Conradova reflexe „Zločinu a trestu“ a svým způsobem se autor vypořádává s Ruskem té doby (počátek 20. stol.), jež mu z pochopitelných důvodů k srdci nepřirostlo. Jde o rozsáhlý psychologický profil „ruské (revoluční) duše“ a jejího vnímání v západní Evropě.
Jde o stylisticky velmi precizní román, o jehož skvělý překlad se postarala Kateřina Hilská. Není to veselý příběh a Conrad jej protknul všeobjímající ruskou chandrou. Zároveň proti „nekonečné ruské duši“ postavil blahosklonnou přezíravost intelektuálů Západu. Ačkoli jde o dílo více než sto let staré, pozorný čtenář shledá mnohé paralely se světem dnešním.
Knihy obsahuje mnoho podnětných myšlenek. Je těžké vybrat jednu, o kterou se vámi mohu podělit, ale nakonec volím tuto: „My Rusové nemáme právo chovat se k sobě s odstupem. V našich podmínkách je to téměř zločin proti lidskosti. Přepych soukromého zármutku zkrátka není nic pro nás.“
Považuji ji za svorník počínání Ruského národa po celé 20. století a pravděpodobně ještě po mnohá desetiletí, jež stojí před námi.
Příště mě čeká plavba na lodi Nostromo. Už se na ni těším.

3 27.08.2021

„Jeden izraelský filozof, který žil před válkou v Praze, mi kdysi říkal, že všechno významné, co v novověké Evropě vzniklo, bylo odposloucháno z hovorů v pražských hospodách; cizinci tomu pak dali jen náležitou kulturní formu“, praví jedna z postav Petra Vopěnky v knize „Hádání v hospodě“. Nevím, nakolik je fenomén českých hospod výlučný, ale vzpomněl jsem si na studentské vysedávání v dejvické Budvarce. Programem bývávala kosmologie, teoretická fyzika, „filozofie“, víra a náboženství a my byli chytří až na půdu. Nikoliv však tak jako protagonisté „Hádání v hospodě“, a to všechny jejich myšlenky sestavil jeden člověk…
Prof. Vopěnka byl neuvěřitelně chytrý muž. Jeho texty jsou pro mne, a bez ostychu to přiznávám, velmi intelektuálně náročné (kdo četl jeho „Rozpravy s geometrií“ ví, o čem mluvím). Přesto je rád čtu. Mám pocit, že to ze mne dělá lepšího člověka.
Na „Hádání“ jsem se moc těšil. Měla to být kniha, která mnohé filozofické otázky vytrhne z akademické půdy a rozprostře je mezi navlhlé pivní tácky. Nestalo se tak, ale to není hlavní „malér“ knihy.
Za ten považuji „casting“ neboli personální obsazení a v podstatě jsem nepochopil situování „děje“ do konce 70. let minulého století. Zdá se, že autor měl záměr se s něčím vypořádat. Nelíbí se mi „profil“ socialistického vědce, kterého autor pojal velice zkratkovitě a v podstatě z něj udělal hlupáka a bezcharakterního hajzla. Tomu pak odpovídá i závěr knihy, který negraduje v nějakém intelektuálním vyvrcholení, ale vcelku nezáživnou degradací přírodovědce ovlivněného marxistickou filozofií.
Stejně tak je z posledních stran patrná urputná snaha vyřídit si účty s klubem Sysifos, jenž prof. Vopěnkovi nepřirostl v srdci, což je patrné i z jeho jiných textů.
Při četbě bylo nadšení ze zajímavého textu a v něm obsažených myšlenek postupně nahrazováno rozčarováním. Radost z nezávazného filozofování v hospodě se tedy nekonala.
Na prof. Vopěnku jsem samozřejmě nezanevřel a nepřečtené knihy, které na mne čekají v knihovně, nezůstanou nepovšimnuty.

3 27.08.2021

Je to tak trochu zastřeně a zasněné, jako kdyby malíř Johann Veraguth – Hessův hrdina – svůj obraz lehce lazuroval modrošedými tóny typickými pro krajiny nahlížené perspektivou. A je to styl, který jsem zatím stačil u Hesse rozpoznat, ačkoliv je to jeho třetí kniha, kterou jsem zatím stačil přečíst (po Demianovi a Siddhárthovi).
Ale pokud zůstanu u té alegorie vztahující se k malíři Veraguthovi podstatné je, že obraz, jenž vymaloval Herman Hesse v knize „Panský dům“, sám o sobě je velmi ponurý a tragický a ona lazura pocity z něho spíše umocňuje.
Dva citliví lidé – umělci – dospějí k úvrati svého společného života, aby se každý vydal vlastní cestou. A v rozjitřené době přijdou o dítě. To je uvedeno v anotaci, takže neprozrazuji nic, co by čtenář nezjistil, aniž knihu otevře. Možná, že se nakladatel ani nedopustil velkého prohřešku prozrazením zápletky, protože (ač je velmi důležitá) to podstatné čtenář nachází v textu samotném.
Je to otevřená „zpověď“ stárnoucího muže, jenž opakovaně ztrácí smysl života, aby se ho pokusil najít radikální změnou prostředí a životního stylu. Navíc ho autor opouští v okamžiku, kdy – obrazně řečeno – do nového života právě vykračuje. Takže se happyend z podstaty nemůže konat.
Hesse, a je nutno zdůraznit i výborný český překlad, pečlivě volil slova, aby vyjádřil tichou zachmuřenost, zádumčivost a vytrácející se naději. Je to psychologické, ale efekt je dosažen jemným stylem, nikoliv hrubým jazykem.
Veraguth mi byl velmi blízký a měl jsem pocit, že mi Hesse promlouvá do srdce.
V mé knihovně se mi ještě nějaký Hesse nabízí a vypadá to, že neskoční jen u těch domácích knih.
Panský dům je určitě hoden přečtení. U citlivějších čtenářů je však třeba dbát na případnou kontraindikaci…

Velmi příjemný úvod do evoluční biologie v jejím původním pojetí. Na rozdíl od mnoha jiných pojednáních - a že jich už bylo vydáno - se může pochlubit jedním specifikem. Autentičností vážící se k době, kdy Darwin a - nelze na něj zapomenout - Alfred Russel Wallace formulovali odvážnou myšlenku evoluce a pregnantní zákonitosti vývoje biologických druhů. Čteme si o evoluční teorii v ryzí podobě z poloviny 19. století, samozřejmě v jazykové úpravě.
Při četbě této knihy si člověk uvědomí, jak dobří to byli vědci a jak uměli přesně formulovat. To z novějších knih tolik nevyplývá, protože jsou jejich myšlenky tisíckrát přežvýkány.
S touto nadějí jsem knihu otevřel a nebyl jsem zklamán.
Obrovským pozitivem je skutečnost skrývající se za dvěma slůvky v názvu knihy, a sice "v ilustracích". Kniha byla vydána v době, kdy nakladatelé na ilustracích nešetřili, a ty tím pádem získávaly další dimenzi.
Kniha se asi nového vydání nedočká a přesto se ve zdejším bazaru nabízí za pár drobných. Svědčí o tom, že ji čtenář neumí příliš docenit. Škoda.
Nemám potřebu se více rozepisovat. Alef i JulianaH. se vyjádřily moc hezky a mají za to ode mne uznání.
Už vůbec nechci diskutovat o evoluční biologii jako takové. Jednak proto, že by to bylo nefér k původnímu Darwinovu dílu (po 170 letech), a také bych to považoval za znesvěcení této knihy. Takže to nechám na někdy jindy a tentokrát si vychutnávám tento akt odvahy, kreativity a nadhledu.

2 19.04.2023

V relativně krátkých časových odstupech jsem si přečetl pár knih věnovaných okultismu, mystice a všem těm slepým uličkám na cestě za lidským poznáním (dodávám slepým pro mne - abych se někoho nedotkl). Tím posledním na nějakou dobu se stala studie „Okultní kořeny nacismu“ Nicholase Goodrick-Clarka. Na rozdíl od těch ostatních jde o vědeckou práci a jako taková může být z tohoto důvodu pro mnohé čtenáře (např. fanoušky „Jitra kouzelníků“) nudná a tudíž nezajímavá.
Opravdu, popis všemožných představ o stvoření světa a role Árijců v něm je v ní omezen v podstatě jen na pár odstavců. Těžiště této knihy spočívá v popisu historického zázemí prudkého nárůstu okultismu a ariosofie v německy mluvících zemích a chronologii tohoto jevu. Autor „skáče“ po jednotlivých významných „osobnostech“ a na jejich osudech a dílech popisuje jednotlivé etapy nárůstu evropské temnoty.
Pro mne byl velmi zajímavou částí díla její úvod popisující mimo jiné vliv dění v Čechách ve druhé polovině 19. století (emancipační snahy Čechů v rámci monarchie) na nárůst německého nacionalismu a počátek nenávisti části německého etnika vůči Slovanům. Není velkým tajemstvím, že prvopočátky německého nacionalismu tragicky vrcholícího o několik desetiletí později leží právě v rakouské monarchii, v níž svá díla stvořili lidé, jako byl Guido von List či Jörg Lanz von Liebenfels, již duchovně ovlivnili generace neškodných, ale především velmi problematických proponentů nacistické ideologie. Jejich následovníci jako byl Rudolf von Sebottendorff či Karl Maria Willigut se stali přímými rádci Himmlera a Hitlera.
Z pohledu dneška by se čtení takové knihy to mohlo zdát jako projev zájmu o „tajné dějiny Evropy“ a bizarnosti, jež nám historie přinesla. Zaposloucháte-li se nebo začtete do názorů ruských „filosofů“, jako jsou Alexandr Dugin a Ivan Iljin, může vám přeběhnout mráz po zádech. Oblíbený úvod mnoha beletristických děl, totiž že „jakákoliv podobnost postav a událostí v knize ztvárněných je čistě náhodná“, v tomto případě neplatí ani trochu.
Bylo by hezké to číst jen jako svědectví o slepých uličkách historie, kdy by neexistovalo tolik lidí, kteří v tom naopak vidí jasnou a jedinou cestu ke spáse svého národa.

2 02.12.2022

Už ani nevím, jak jsem Krupičku objevil, snad v textech Františka Koukolíka. Každopádně jsou to oba autoři, jejichž knihy čtu s chutí a respektem. Protože Krupičkovo dílo bylo v té době už víceméně rozebráno, chvíli mi trvalo, než se mi ho podařilo sehnat.
„Zkouška“ je moje třetí kniha, již jsem od Krupičky hltavě přečetl a vzhledem k okolnostem není knihou poslední. Volně navazuje na „Renesanci rozumu“ a „Flagelantskou civilizaci“. Vše lze s jistou licencí označit jako filosofické eseje. Kdo se s nimi potkal, ví či tuší…
Kniha byla vydána na konci předchozího milénia a má svým způsobem symbolický význam. Má však i velký konkrétní význam, jak bývávalo (zemřel v roce 2014 ve věku 101 let) u Krupičky zvykem. Reflektuje totiž stav lidského společenství v době, která byla plná chiliasmu a dalších vizí, tužeb a předpovědí nového uspořádání světa ve třetím tisíciletí (je ovšem k diskusi, nakolik se co opravdu naplňuje).
Podobně jako v obou předchozích knihách se Krupička zaměřuje na neúprosnou kritiku sublimace racionálního myšlení ze společnosti a související myšlenkovou anarchii. Stačí pohled na názvy kapitol: „Já a ti druzí“, „Číslo a hry s pojmy“, „Peníze“ a „Humanitární válka“.
Autor jako obvykle briskně a velmi ostře argumentuje, byť síla jeho slova se mi zdá poněkud ochablejší než v obou zmíněných knihách. Není ovšem divu, Krupička tuto knihu vydal (a napsal) ve svých 87 letech. Co já bych za to dal mít v 87 takovou hlavu jako on. (Ovšem svoji poslední knihu vydal v 95 letech!)
Namísto neumělého popisu si dovolím vložit několik citací:

„Jádro člověka je tedy v jeho emocionalitě, v nejvýraznějších projevech jeho citového života – které právě svou podstatou, svou náloží sahají daleko před člověka. Ten je obohatil, opatřil jim mnohem pestřejší jeviště. Kde však, v celé té zásobě emocí, zůstává vášeň intelektu, nezkrotná touha po poznání, motor vědy?“

„Euroatlantická civilizace dovedla pocit, u mnohých lidí vyhraněné vědomí sounáležitosti k velkému celku lidského rodu mnohem dále než kterákoliv jiná civilizace v minulosti i přítomnosti.“

„Liberální demokratická společnost je celým svým pojetím pluralistická a vztahy mezi jejím složkami rozhodují nejen o celé její etické úrovni; špatné vztahy mezi nimi mohou společnost rozleptat a stát rozbít. Stalo se to už mnohokrát, a dezintegrační proces probíhá dnes v mnoha částech světa intenzívněji než v minulosti.“ (A to se, chudák, nedožil dneška.)

Krupičku se vyplácí číst, ale rozhodující je motivace a ochota sdílet s ním ne úplně povznášející úvahy.

Dlouho jsem od Cílka nic nečetl. Odcizil se mi. Po letech jsem si vzal jednu z jeho knih, jež mám doma, a pokusil se navodit pocity, které jsem mívával z jeho textů (nikdy to však nebylo nekritické okouzlení).
Nepovedlo se. „Zmatení jazyků“ pokračuje. Cílek dokonce nezůstal věrný ani názvu knihy, jenž se zprvu zdál být jejím pojítkem. Pojítko nemá kniha žádné a podzemních řek téměř stejně tak. Myšlenky autorovi létají sem a tam jako hejno much. A občas mají i takovou váhu, rozuměno závažnost. Je mi líto, že to musím napsat, ale třeba označit želvu za obojživelníka je docela úlet a Cílek by si to měl po sobě alespoň přečíst.
Nelze ovšem vyloučit, že s věkem se stávám cynickým a nedokážu Cílkovy textové eskamotáže docenit.
Stále respektuji Cílka jako autora odbornějších textů, ale jeho přemítání o všem a o ničem se mi přejedlo.

Neškodí si v době, jež je chudá na výrazné charakterní politiky, přečíst něco z dávných dob, kdy ideály a pevné zásady byly něčím, co bylo velebeno a mělo pevné místo na misce vah, jimiž byla vážena všechna pro a proti uchazečů o politické funkce.
Lincolnův životopis z pera Doris Goodwinové vlastně není plnohodnotným životopisem, protože se soustředí na nepříliš dlouhé období Lincolnovy kariéry od okamžiku stranických primárek před jeho první volbou do pozice prezidenta USA po jeho smrt na počátku druhého funkčního období. Na jednu stranu je to škoda, protože Lincoln prožil velmi bohatý, ale také tvrdý život, o němž rozhodně stojí za to číst. Na druhou stranu se kniha soustředí na tu etapu Lincolnova života, v níž nejvíce prospěl veřejnému životu a Spojeným státům jako takovým.
A největší pozornost je věnována jeho schopnosti sjednocovat a vést osobnosti, jež ho obklopovaly, ke společnému cílům, jimiž bylo zrušení otroctví a zachování jednoty USA. Spíše tedy než za historickou literaturu lze knihu označit jako příručku rozvoje osobnosti pro manažery s podtitulem „Jak to dělají opravdoví lídři“.
Dělám si z toho trochu legraci, ale upřímně dodávám, že schopnost Lincolna zapřáhnout do káry národních zájmů své dřívější soupeře, již předtím porazil v politické soutěži a motivovat je ke spolupráci a vzájemnému respektu je vskutku obdivuhodná. Kéž by se nám i dnes dostávalo politiků, kteří jsou schopni takových velkorysých gest.
Doporučuji to. Už jen proto, že těch návodů na skvělé lídry je dvanáct do tuctu, ale toto se obejde bez těch marketingových blábolů a proniká to do mysli aktérů, kteří řešili a vyřešili největší krizi, kterou kdy Spojené státy prožily.
Je to čtivé a poučné. Kniha je našťouchaná reáliemi převzatými z různých archivů. Možná je to přece jen trochu krátké.

1 30.12.2022