Bubun komentáře u knih

Zpočátku jsem měla pocit, že čtu nějakou červenou knihovnu, ten ale celkem rychle vyprchal. Dalo by se říct, že je to vlastně banální příběh ne/naplněné lásky, kde se nedá přesně říct, co je realita a co jsou představy. Slast nemá žádný lineární děj, tohle je ale zrovna věc, která mi u knih nikdy nevadila. Ta snovost a imaginace, vzpomínky dvou hlavních postav na různé společné zážitky, navíc to všechno podáváno dost sugestivně, mě do knihy snadno vtáhlo. K tomu popisy sexu, včetně vůní, tekutin, chutí apod., prostě bez obalu, ale ne vulgárně, kdy je člověku jedno, jestli mu je někdo z té dvojice sympatický, navozují pocit intimity a také připomínají vlastní vzpomínky. Intenzivní, čtivá kniha. /koupila jsem si ji v Biu Oko na festivalu Bardzo Fajny Festival a popis slečny z pultem byl, že je to "feministická" kniha. Takto bych ji tedy nikdy neoznačila/

1 25.11.2019

Hehe, mám podobnou zkušenost jako uživatelka Anchie, také mám knihu po mámě a také jsem ji četla ve zhruba stejném věku, jako ona v roce 1968... Dodnes si pamatuju na tři povídky, Zadarmiko (o slečně, která by se chtěla vdát, aby se mohla osamostatnit od rodičů, a tak si dá rande s nějakym fotbalistou, rande ale nevyjde, protože jí začne kručet v břiše a ona se za to stydí), Omyl (o učitelce, která "neuznává" omyly u žáků, ale pak se jí začne zjevovat nějaký mužíček či co, ona ho pronásleduje, on vždy zas zmizí, nakonec se ukáže, že mužíček je "Omyl") a povídku Lékárník, ale z té si vybavuji jen, jak ten pan lékárník míchá ty mastě a váží pilule. Ještě si pamatuji, že v knize je taky návod na to, jak uvařit kakao a noty s textem k písničce Tak abyste to věděla.

1 22.11.2019

Obyčejná katolická propaganda, příběhy by mohly být poměrně silné, kdyby každá postava, která v nich vystupuje, nechodila do "skupiny biblického studia" nebo na bohoslužbu či mši pomalu každý den. Dovětky autora - jehož jiná kniha, Pět jazyků lásky, mi přišla docela dobrá a podnětná - jsem po několika prvních příbězích, podobně jako někteří zde komentující čtenáři, přestala číst, protože mě neskutečně iritovaly. A co měl znamenat ten příběh, vyprávěný ženou, jejíž syn byl "náruživý" a tak "týral" svou neteř, ale nakonec to všechno dopadlo dobře a všichni se s "boží pomocí" usmířili...? Jak k tomu přijde to "týrané" - zřejmě tedy zneužívané - dítě?! Hlavně, že to církev schvaluje....

K tvorbě Miroslava Pecha mě přivedla povídka, která byla publikovaná posledním čísle Respektu v roce 2017. Byla drsná, syrová, přitom ne bez emocí. Co se týče děje, tak z toho až mrazilo. Tato povídková kniha mě proto trochu zklamala. Jedná se o tři povídky, z nichž první a poslední jsou kratší, spíš takové načrtnuté skeče. Možná proto mají mnohem větší sílu, než ta prostřední (Simona a brambůrkový princ), se kterou si autor dal evidentně více práce, a snažil se, aby byla propracovanější. Bohužel působí méně uvěřitelně, i ty myšlenkové pochody toho "blázna" jsou méně věrohodné právě skrze ty flashbackové odbočky. Ty by možná fungovaly lépe samostatně. I tak určitě nelituju, že jsem si to přečetla. Akorát se do budoucna obávám, že bude autorovi vyčítáno používání stejného schematu. Zatím jde co se týče opakování vyznění povídek a jejich hrdiny. U známějších autorů to čtenáři přehlížejí, uvidíme, jak to dopadne zde.

1 28.01.2018

Příšerný. Napsaný je to hrozně, ačkoli se to snaží o takový ten "lehký tón". Bohužel opak je pravdou. Nemá to ani vtip, ani styl, a už vůbec nejde o nic univerzálního, jak se nám autorky snaží vecpat (co ženy na mužích nesnáší, co chtějí chlapi apod.). A čistě osobně nastavení autorek popírá a napadá velkou většinu hodnot, které vyznávám.