Broccolita komentáře u knih

(SPOILER) Nevím, jestli se to dá klasifikovat jako spoiler, ale minimálně jsem se přišla trošku rozčílit, tak pokud se Vám kniha líbila, nebo se na ni těšíte, tak můj komentář jednoduše přeskočte. Chápu, že to má své čtenáře, ale... No... Kříďák se mi taky nelíbil, ale když jsem zjistila, že je Jáma kvalitně namluvena formou audioknihy, rozhodla jsem se tomu dát šanci. Přiznávám, byla jsem skeptická, ale potřebovala jsem něco poslouchat při domácích pracích a k tomu potřebuju něco jednoduššího, neboť mám mozkovou kapacitu labradora a neumím multi tasking. Poslouchat k žehlení Waltariho, nebo k vaření Bulgakova prostě nemůžu. Jáma je ale přesně něco dostatečně nudného a průměrného, že se na to dočista vůbec nemusím soustředit.
Od začátku je zde opět jasná "inspirace", respektive vykrádačka Kinga. Tentokrát k oblíbenému To přidala C.J. Tudor i Řbitov zviřátek a měla jsem pocit, že se tam mihl snad i Cujo. Mně se tahle podivná chiméra moc nepozdává. Už jen chybělo cestování časem ze seriálu Dark a bylo by to nádherně nesnesitelné. Připadalo mi to jako Freeway Cola z Lidlu ve srovnání s Coca Colou - vypadá jako Cola, chtěla by být Cola, ale není. Ne, ne. Je to nedobrý. Zůstává po ní pachuť.
Nevadí mi až tak styl psaní, dokonce jsem ochotná připustit, že je poměrně chytlavý, ale obešla bych se bez toho nadměrného množství tělních tekutin a odpadů. Myslím, že neuběhla kapitola, kde by někdo neměl aspoň křeččí exkrement ve vlasech, nebo moč na kalhotech a to prostě není můj šálek jasmínového té.
Postavy byly ploché, černobílé. Děj naprosto předvídatelný, špatně vyeskalovaný a nepřinesl nic nového. Celá záležitost s lichváři byla zcela nadbytečná a překážela mi, upřímně autorka měla problém udržet jednu dějovou linii a nepodělat ji. Troufnout si na prolínání přítomnosti a minulosti v kombinaci s těmi vymahači není odvážné, ale poněkud chamtivé - C.J. Tudor působí jako typ člověka,co se rozhodne uběhnout bez tréninku maraton. Ambice, které má, podle mě neodpovídají jejím dovednostem - alespoň prozatím. Zda je tam potenciál nedokážu dobře posoudit... dle komentářů patřím jistě do tábora "proč číst Tudor, když můžu mít Kinga" spíš než skupina antistephenking. Nevadí mi, když je v knihách evidentní inspirace jiným dílem, ale v tomto případě mám pocit, že už autorka začíná vykrádat i sama sebe a to ještě nenapsala ani 10 knih, má na to času dost.
Celek je takový nepříjemně rozbitý, uvařený pejskem a kočičkou ze všech horrorů a thrillerů, co mají nejraději a působí na mě spíš jako fanfikce na To+Řbitov zviřátek nebo jako nějaká creepypasta - v podstatě amatérsky. Jestli ještě někdy seženu od autorky audioknihu, nebráním se poslechu, ale svůj čas (aktivní četbou papírové knihy) a své volné večery bych tomu nevěnovala a dokud autorka nebude ochotná opustit koncept 'parta dětí (chlapců+1 dívka), které se před 15-30 lety stalo to a to a ó né, teď se to děje zase! Pojďme skákat ze současnosti do minulosti aby to bylo napínavé a předvést si základní archetypy: šprt chytroprd, co koktá, nebo má brýle, drsňák šikanér co má v sobě skrytý cit a protřelý hlavní hrdina, co nemá tělo z posilovny, ale zase má hlavu!' tak se podle mě nikam neposune a zůstane uvězněná v téhle nudě amatérsky podprůněrně napsaného, okoukaného ničeho.
Jediné, za co děkuji, je krásný přednes a příjemný hlas Vasila Fridricha.

10 20.12.2021

Stejně jako mnoho dalších čtenářů, i já jsem se setkala s tvorbou Lucie Lomové již v dětství. U nás doma se cenila kvalitní kresba a neotřepané příběhy, takže v mé dětské knihovně Anča a Pepík nesměli chybět a já je milovala. (K letošním Vánocům ale dostal kompletní vydání Anči a Pepíka můj tatínek od mé maminky, takže tuším, že tato láska nikdy nezestárne.)
Ve svých 13-ti letech jsem poprvé byla oblažena i dalším dílem Lomové - komiksem "Anna chce skočit". No okamžitě jsem se zamilovala a uvědomila si, že spoustu autorů znám jen v zajetých kolejích jejich nejslavnějších děl a že musím být při konzumaci umění, kinematografie a literatury mnohem pozornější a nemyslet si, že hned každého znám po třech knihách, filmech, nebo obrazech.
"Na odstřel" je úzká knížka a já (ačkoliv bych chtěla být nenasytná) myslím, že je tomu tak dobře. Detektivní žánr je podle mého názoru velice křehký, snadno se překombinuje a zbytečně přeplácá a zkrátka - míň je kolikrát víc. Délka byla adekvátní formátu. Příběhu jsem rozumněla, neztrácela jsem se a udržel si svou kvalitu od začátku do konce.
Kresbu ani nebudu sáhodlouze hodnotit - Styl Lucie Lomové totiž miluju a obdivuju, poměr realismu a stylizace mi přijde vyvážený a volba formátu společně s černobílým spektrem mi přišla vhodně zvolená, dokreslující atmosféru.
Je těžké vypíchnout konkrétní výtvarné kvality tohoto dílka, protože vše funguje, zapadá a já nemám co vytknout, takže bych tady jen vychvalovala všechno možné a to by vás zbytečně zdržovalo od čtení, tak už raději běžte a přesvěčte se sami. Pokud vás tato knížka nezabaví ani z poloviny tak, jako mě, minimálně vám četba nezabere moc času a poznáte tvorbu Lucie Lomové zase z jiné stránky.

9 29.12.2019

Když jsem si knihu kupovala a když jsem ji poprvé otevřela, neměla jsem žádné očekávání. Tento předpoklad je výhodou pro pozdější (ne)dojmy, tedy: nebyla jsem zklamaná.
Nápad výborný, ale dovoluji si tvrdit, že provedení pokulhává, zejména potom po stránce praktické - Předpokladem pro úspěšnou četbu je vzdělaný předčítající se smyslem pro humor. Nedá se tedy s čistým svědomím říct (alespoň dle mého skromného mínění), že je kniha určena k samostatné četbě menších čtenářů. Přijde mi, že by to mohl být dobrý spouštěč vzdělávací debaty. Kdyby rodič pokaždé své ratolesti přečetl jednu kapitolu a poté jednotlivé vynálezy dítěti vysvětlil, mohl by tak mít skvělou příležitost obohatit jej o vědomosti, ke kterým se možná vě škole dostane daleko později, jestli vůbec. (Jako vynález knihtisku Gutenbergem, nebo třeba kostkový cukr).
Nejvíc se mi líbila úvodní básnička, přišla mi roztomilá, některé další mě pobavily a srovnala bych je snad na úroveň klasika Žáčka, jiné mě nejen neohromily, ale mohly by se i špatně číst. Trochu mě mrzí, že nebylo zahrnuté haiku, např. místo Gazelu o kterém jsem nikdy neslyšela (aspoň jsem se obohatila o něco nového), ale haiku by mohla být výzva. Taky bych doplnila každou báseň o název, který by prozrazoval vynález o kterém pojednává, u jedné, nebo dvou básniček jsem trochu luštila.
Další věc, která se mi úplně nezdála, jest stránka grafická. Obávám se, že záměr hry s typografií, (zejména pak změny velikosti písma, potřeba otáčení knihy, pravděpodobná potřeba zrcátka k přečtení části od Gutenberga, pokud neumíte číst zrcadlově, jako já po letech práce s grafikou, kdy koukáte na písmo práve tímto způsobem, etc.) jde přímo proti mé teorii, že to je kniha spíše určená k předčítání dítěti a následné doplňování informací. Zmíněná grafická úprava tento způsob četby předčítajícímu značně ztíží, nejsem si pak jistá, že to děti zrovna v této složité kombinaci ocení. Možná kdyby to byla součást knihy, která se dobře čte dětem samotným, bylo by to více oceněno čtenáři.
Ilustrace jsou kapitola sama o sobě, styl se mi poměrně líbí (díky obálce se přiznám, že jsem v této oblasti snad skutečně čekala trochu něco víc), ale přijde mi, že má na něm autorka před sebou ještě hodně práce, aby měl dobře konzumovatelnou formu, přiklonila bych se k ještě umocněnější nadsázce, nebo styl naopak trochu umírnit, bohužel mi to přišlo nějak ztracené mezi tím a tudíž jsem nebyla schopna ilustrace tolik ocenit. Přímo ke knize by se mi snad lépe hodila o chlup minimalističtější záležitost více zaměřená na vynálezy, které zde mají mít hlavní roli (jako tomu bylo u básně se žárovkou, sluchátky a morzeovkou.)
Jako celek mi zkrátka kniha nějak neštimuje, proto ***. Kdyby byla úplně mimo, snad by to bylo lepší, než nesplněný potenciál, který v této knize cítím. Ač to snad může působit jako příliš mnoho kritiky, výsledek na mě, jako na dospělou osobu, působil dobře. Kniha si své místo v mé knihovně najde, i když ji snad nebudu vyhledávat nějak pravidelně. V mé sbírce dětské literatury a pohádek se za ni určitě stydět nebudu a vřele ji doporučuji vzdělaným rodičům, kteří chtějí rozproudit se svými potomky vášnivou debatu o vědě!

7 07.01.2018

Cílka zbožňuju. Čtu jeho knihy. Dívám se na pořady, ve kterých vystupuje. Poslouchám rozhovory. Máme doma více než polovinu knih, které vydal a jednou z nich je i tato.
Trvalo mi dlouho, než jsem se k ní propracovala, protože jsou neustále řádově stovky knih, které si nutně potřebuju přečíst. Labyrinty světa jsem pořídila své mámě k narozeninám, už před lety. Zaujal mě ten koncept. Zaujalo mě téma, jména zapojených ilustrátorů i samotný fakt, že takto rozsáhlý námět (labyrint) bude zpracován formou knihy (doufala jsem, že to bude poutavý text přetékající fascinujícími fakty z architektury, historie a mytologie). Představa, že Cílek toto téma zpracuje, byla lákavá. Je vypravěč, dobrodruh i vědec a pro mě osobnost. Kdo jiný už by měl napsat knihu o labyrintech? Jenže kdo zná Cílka, taky ví, že je někdy tak plný úvah a chce toho sdělit tolik najednou, že se ztrácí a vzdaluje čtenáři/posluchači/divákovi a pak se někdy dostane do takového stavu, kdy mu je už složité porozumět, pokud nejste stejně zkušení, zcestovalí, vzdělaní a založení. Vyvolává to ve mně otázku, jestli je to jeden z důvodů, proč si toto téma zvolil (nebo proč si toto téma zvolilo jeho).
Většinou, když se pouštím do nějakého složitějšího tématu, začnu osnovou - je pak méně složité se neztratit ve vlastních myšlenkách i informacích, které se snažím sdělit. Obávám se, že Cílek si konkrétně u této knihy žádnou osnovu neudělal a z eseje na téma Labyrint se nám zatoulal do jakési zasněné změti informací a osobních, nepřenosných zkušeností (viz. Tři cesty - kapitola kompletně závislá na tom, zda jste daná místa navštivili, či nikoliv).
Sám C. popisuje na straně 8 rozdíl mezi bludištěm a labyrintem. Cituji: "Bludiště je hrozné místo podobné vězení, kde se člověk může navždy ztratit. Bludištěm se bloudí, labyrintem prochází. Labyrint nás neočekávaným způsobem vede do skoro zapomenutého středu světa anebo možná vlastní bytosti."
S politováním musím přiznat, že ač na pár stránkách a navíc velkým písmem, to co jsem přečetla bylo určitě víc bludiště, než labyrint.
Mám pocit, že kdyby to byla klasická kniha, v klasickém formátu a zvolila by se jiná forma, užila bych si to čtení daleko víc a ocenila bych různé odbočky a poznámky. Kdyby se spletité téma labyrintu např. vzalo chronologicky - od pravěkých nástěných maleb, přes gotickou katedrálu v Chartres až po anglické zahrady. Nebo geograficky. Nebo aspoň tématicky (Labyrint ve výtvarném umění. -Bum- kapitola jedna- Labyrint v architektuře. Bum- kapitola dva. Labyrint v přírodě. Bum- kapitola tři.) Pak by kniha měla strukturu a byla čitelná a stal by se z ní ten kýžený labyrint, kterým by nás C. provedl.
Změť Cílkových myšlenek, evidentně v rámci vášně pro dané téma utopených v bludišti, které chvílema skutečně připomínalo "hrozné místo podobné vězení" pro mě nakonec nezachránily ani ilustrace mých oblíbených umělců. Nakonec zapadly do knihy stejně, jako jinak zajímavé informace i myšlenky autora a společně se proměnily v jakousi nezázivnou křiklavou koláž, které silně dominuje opáčko z Petišky.
Jedna hvězdička je za samotný námět a druhá je z protekce. Já totiž Cílka zbožňuju a čtu i jeho méně povedené knihy.

6 16.10.2020

Cituji z knihy:
" Jediný stoprocentně spolehlivý způsob, jak svému pejskovi znemožnit, aby nevyšlapával chodníčky kolem plotu a v místech, která svým psím rozumem považuje za zajímavá nebo důležitá, je zbavit se pejska."

A nyní druhý citát:
"Pejsci jsou velmi zvědaví, bedlivě sledují, co na zahradě děláme a strašně rádi nám na zahrádce pomáhají. Pokud nám jenom kradou v nestřežených okamžicích pracovní rukavice nebo odnášejí sázecí lopatku a snaží se ji zahrabat na druhém konci zahrady, není to tak zlé. Ale ve chvíli, kdy se pejsek rozhodne, že ten stromek, za který jsme zaplatili několik tisíc, opatrně jej dopravili domů, pečlivě zasadili, ošetřili, okopali a zalili, potřebuje trochu zkrátit, zpravidla tak deset centimetrů nad zemí, a provede to, ukáže se, jak moc máme svého pejska rádi. Překonáme-li rudo před očima a pejska v náhlém pominutí smyslů nezabijeme, zkusme to jinak."

A ještě jeden, poslední:
"Ano, mít psa a snažit se o okrasnou zahradu, je svého druhu masochismus."

Tak... A teď si k tomu něco povíme. Když jsem si přečetla první zmíněnou citaci z této knihy, udělalo se mi zrovna tak rudo před očima, jako potenciálnímu zahrádkáři z druhé citace a chystám se knihy zbavit, tak jak to pan inženýr doporučoval se zmíněným psem. Číst tuto knihu je přesně takový masochismus, o jakém se autor zmiňuje ve třetím mnou citovaném úseku. Nemyslím, že by pan Dlouhý psy přímo nenáviděl. Abych nebyla úplně nespravedlivá, píše tu také, že jsou psi inteligentní, ale to nestačí a ačkoliv se autor věnuje tématu psů na okrasných zahradách pouze na jedné dvojstraně, vyvolalo to ve mně opravdu nepříjemné pocity. Ráda bych uvedla tyto rádoby vtipně a manipulativně napsané pseudo-rady na pravou míru. Zaprvé: Pokud jste ochotni se psa zbavit, pokud by narušoval váš anglický trávník, nebo okrasnou zahrádku, psa si vůbec nepořizujte. Vůbec. Ne snad proto, že by psi byli tak destruktivní, jak jsou popisováni v této knize, ale pokud se chystáte přijmout do rodiny citlivou bytost s inteligencí srovnatelnou s tříletým dítětem, které jste ochotni se zbavit, pokud vám způsobí nějakou nepříjemnost, nebo škodu, prostě se na to vykašlete, nejspíš nemáte emocionální vyspělost a inteligenci, abyste se starali o někoho, kdo vám bude nezištně rozdávat svou lásku, dokud dýchá. Zadruhé: Není pravda, že je tak těžké skloubit zahrádkaření a psy. Okrasná zahrada není jen jedna. Může vypadat různě. Vše je o čase, penězích a energii, kterou máte možnost a kterou jste ochotni vašim projektům věnovat. Větší zahrada se dá snadno oddělit plůtkem, který pes nepřeskočí, oddělit tak okrasnou část od obyčejné zahrady, kde může pes vesele "hospodařit". To ale není u mnoha psů ani nutné, většina z nich přestane do vaší zahrady zasahovat, když vyroste ze své štěněčí zvědavosti, zvláště pokud má dostatek pohybu, vjemů a péče. Jinými slovy - pes, kterého venčíte mimo zahradu, kterému se věnujete a který je dobře vychovaný, tedy spokojený pes vám nenadělá zdaleka tolik škod, jak to může působit po přečtení zdrojového materiálu (který, jak vidím, tolik čtenářů zase nemá). Zatřetí: Pokud váš pes skutečně je destruktivní, měl by mít i tak přednost nad vaší skalkou a růžovým keřem. Určitě se dá najít nějaký kompromis mezi tím, mít na zahradě odpudivé rumiště a mezi ručně zastřiženým netknutým anglickým trávníkem. Doporučuji zamyslet se nad tím, jestli vašemu psovi něco nechybí (pojídání hlíny může naznačovat nedostatek ve stravě, ničení třeba nedostatek pohybu) a zrekapitulovat svou výchovu, možná i tam se stala nějaká chyba, kterou určitě nedoženete řvaním, trestáním, nebo agresivitou. Pokud psovi nic nechybí, je dobře vychovaný a tvrdohlavě ničí nějakou část vaší zahrady, existuje spousta kreativních řešení, jak tomu zabránit. Začtvrté: Psi nejsou jediným a zdaleka ne nejnebezpečnějším nepřítelem vaší zahrady. Kromě škůdců, nepřízni počasí a nevhodné půdy na vašem pozemku, může vaši zahradu nepříznivě ovlivňovat kočka ze sousedství, ptáci, hmyz, myši, potkani, sousedi, kteří svou zahradu zanedbávají, frekventovaná lokalita, kde vám kolemjdoucí háží přes plot odpadky, špatně situovaný pozemek vytvářející nedostatek, nebo přebytek světla, příbuzní žijící ve stejném domě, a nezlobte se, že to říkám, ale nakonec i děti vám mohou omylem zničit zahrádku. Děti přece taky nebudete trestat, nebo se jich dokonce zbavovat, když vám něco zničí.

Pokud máte psa a jste zároveň zahrádkáři, zkuste pseudo-logiku pana inženýra otočit. Při plánování zahrady se zamyslete nad tím, aby měl pes dost prostoru a proto nechtěl vaše záhony ničit - zvolte kreativní řešení, jako přepažení či oplocení jednotlivých částí zahrady, vyvýšené záhony a hledejte další "dog-friendly" prvky. Zvolte vždy rostliny, keře a stromy, které nejsou pro vaše zvířata toxické a upravte své očekávání úměrně ke svým možnostem. Možná nebudete mít perfektní trávník, ale zahrádku můžete mít i tak krásnou, útulnou a užitečnou. Pan Dlouhý v této knize píše na str. 4: "Naše představy a požadavky by měly být slučitelné s možnostmi, ušetří nám to zklamání." To je samozřejmě pravda a je to velmi rozumná úvaha a já nechápu, jak je možné, že je autor schopen vzít v potaz aspekty spojené s pořizováním zahrádky a péče o ni, ale specificky vypouští z této rovnice prvek psa. Pokud chápeme, že je potřeba zvážit rozpočet, časové možnosti, energii a vitalitu, malé děti a naše schopnosti a zkušenosti, proč nechápeme, že je potřeba zvážit chování našeho psa? Pes není váš majetek, abyste se ho zbavovali, ale živá bytost a člen domácnosti.

Ano, rozohnila jsem se nad dvěma stránkami z celé knihy. Jaký je ten zbytek? Chaotický, arogantní a velmi subjektivní. Kniha se zabývá primárně tím, co autor považuje za nejčastější nešvary českých zahrad, ale staví se například benevolentně k zahradním trpaslíkům. Fajn. Věc názoru. Mně asi zahradní trpaslíci prostě v zahradě vadí víc, než vyšlapaná cestička kolem plotu.