Boogie007 komentáře u knih
Úžasně vtipné čtení, které se dočkalo neméně úžasného televizního zpracování.
Knížka, která rozvíjí autorovo vzpomínání, které probíhalo po rozhlasových vlnách. Mistr Anderle je především malíř, však je kniha doplněna spoustou jeho kreseb, a tak skvěle dokáže do nejmenší podrobnosti nám popsat místa, lidi, události tak, že je před sebou vidíte, stáváte se přímými účastníky. Je to nádherné, klidné, vtipné čtení a dívání. Pokud jeho pořad posloucháte, tak získáte i takovou třešničku na dortu a nad knihou vám bude v hlavě současně znít i autorův hlas.
Nadšení, které se nezmenšuje ... znáte to, jak na něco nahlížíte léta a léta a najednou stačí slovo, věta, aby se oči doširoka otevřely a udiveně zíráte, co jste celou tu dobu vlastně měli před sebou.
Moc se mi nechtělo rozloučit s hrdiny této série. Ale těch ran, bolesti, smrti, krve a zla, to už na člověka muselo být moc :-).
Cítíte strach, znechucení z takové brutality, ale nemůžete si pomoct a hltáte jednu stránku za druhou.
Jako i u předcházejících dvou knih nám i tentokrát autor naservíruje prostředí a období se vším všudy, tedy, přímo nás do něj přenese. Mohli jsme nasávat vůně divadelního zákulisí, osahat si samet opony a postát na divadelních prknech. Tentokrát stojíme na počátcích filmového kouzlení, v době, kdy se pohyblivé obrázky rozmluvily, kdy přestal být filmový průmysl záležitostí pouhých několika "šílenců".
Moc mě mrzí, že jsem se knize nemohla častěji věnovat. Přeci jen po pauzách mezi čtením se hůř začítalo a vznikal zmatek mezi hravými, ale ne moc pamatovatelnými jmény. Ke knize nemůžete přistupovat jako k běžné beletrii. Moc nepřemýšlet, proč se to a to děje, nechat se unášet dějem a čas od času na sebe nechat zapůsobit nějaký ten citát. Je to s ní tak trochu jako s dítětem, které vás udivuje myšlenkovými pochody, nechápete, jak k něčemu takovému mohlo dojít, ale ta bezprostřednost a neobvyklý pohled vás dostane.
Začala jsem druhým dílem, na který jsem se těšila s tím, že mě seznámí, jaký měla VCH pohled a pocit z dění po revoluci. Upřímně mě překvapila forma, kterou autorka píše. Není to obvyklý styl, ale naprosto unikátní psaní. Moc jsem si to užívala. Přiznávám, že mě docela často chytla depka, když jsem četla o osobní statečnosti a když jsem to přirovnávala sama k sobě.
Jestli mě před léty hned napoprvé chytl "Cit slečny Smilly", tak to nebylo jiné ani tentokrát. Měla jsem trochu strach, z komentářů jsem vyčetla, že existují dva tábory. Jeden, který knihu hltá, druhý, který by knize přisoudil tak akorát funkci podložky pod kývající se stůl. Mě už od prvních stránek pohltila atmosféra a tempo, u kterého se nestihnete nudit. Jsou zde věci, které by mě u někoho jiného donutily knihu odložit, ale tady to jaksi patří k věci. Není to proto, aby čtenáře šokovaly, ale jen popisují ... prostě to tak u obyvatel Skandinávie je.
Francisův model hlavního hrdiny je vytvořen tak, abychom se s ním bez problémů ztotožnili. Nemluvím o tom, že jde většinou o sympatického, chytrého, správného chlapa, ale také o člověka, který prochází vnitřním bojem a v určitém okamžiku se musí rozhodnout pro správnou věc, která si říká o pořádnou dávku statečnosti. Nebýt toho, tak zbude jen veliká pachuť z toho, co jsou někteří schopni provádět pro peníze.
Jako asi v mnoha jiných oblastech, tak i v tomto případě jsem si uvědomila, jak moc se změnil můj pohled, tady na pohádky, během času. Zmizelo to dětské nadšení z toho, že dobré musí vždycky zvítězit, padouch tvrdě narazí a chudák ke štěstí přijde. Ale teď si trochu s hořkostí říkám, že takový řád je jen přání. Právě ti chudáci si vymýšleli pohádky, kde se vyrovnávali s tím, jak zle se jim žilo. Ukrajovali si tak část svého trápení a dali světu najevo, že tak by to přeci mělo být.
Sonety, tedy přednáškou o nich přímo z úst pana Hilského, začal můj veliký zájem o dílo W. Shakespeara. Výklady, úvodní texty, ... kterými M. Hilský své překlady doplnil (a to jak v angličtině, tak i češtině) mi otevřely cesty k porozumění Shakespearových děl. Je mi úplně jedno, komu jsou verše věnované nebo zda stojí za všemi sonety pouze Shakespearova osoba, ale slova ke mě promlouvají, komentují stálé pravdy a tím mě udivují, nechám se nést krásou veršů ... jak samotného Shakespeare, tak i M. Hilského.
Ach, mít tak trochu povědomí o lodích a plachtění. Takhle je pro mě popis jakékoliv akce jen španělskou vesnicí. Suchozemec si ani neumí představit, jakému herkulovskému úkolu se děti Walkerovi postavily, když vypluly v mlze, noci a dešti na moře.
V této knize rozšířil A. Ransome skupinku Amazonek a Vlaštovek o Dicka - vědce a Dorotku - spisovatelku. Jsou zimní prázdniny a děti s napětí čekají na zamrznutí jezera. Nedočkaly by se, nebýt nemoci kapitánky Nancy. Tak se jim prodloužily prázdniny, byly uvrženi do "karantény", ale ani to jim nezabránilo ve velkolepém plánu - cestě k pólu.
Piknik v sobě mísí skutečné události a samotnou autorovu fantazii. Přidávám varování - poslední povídku raději nečtěte v objetí nočních hodin :-).
U Francise mám ráda, že nepíše "pouhé" detektivky s drsnými hrdiny, ale dává do nich i city a předkládá i hrdiny se šrámy, obavami, takové, kteří nejsou supermani na první pohled, ale udělá je z nich situace, a to jak se k ní postaví.
Příjemné, napínavé čtení - vše, co lze od Mr. Francise očekávat.
Dobře popsaný boj hlavního hrdiny s depresí, naštěstí zvládnutou do té míry, že se může věnovat pátrání. Na závěr jsem musela zamáčknout slzu ...
Byla jsem hodně natěšená (z předchozí četby), ne moc spokojená (z formátu e-knihy. Není nad normální knihu či jen, v tomto případě, sešitek. Po tištěném formátu bych hmátla rychleji, takhle jsem otálela) a trochu rozpačitá (z délky textu a absence nějakých záchytných bodů, které by i čtenáře, tedy i mě, trochu navedly k pachateli. A já si pak řekla jó, tak tohle jsem přehlédla). Ale nechyběly plusové hodnoty - historické souvislosti.