bertrand komentáře u knih

Přišel mi k svátu gratůlovat Olda... a věnoval mi novýho Kinga.
Tak úplně to zrovna nebylo, ale když mi přítel půjčoval bichli s názvem Pod kupolí, v duchu jsem si říkal, že toho užvaněného pobloudlého Kinga ani nedočtu. Je pravda, že před lety jeho knihy tvořily v knihovně objemnou sérii a dodnes se mi někde válí první vydání To, které si z nostalgie ponechávám, ačkoli nemám chuť ho znovu otevřít.
Proč ten úvod?
Otočil jsem hned u prvních kapitol. Můžeme si o Mistrovi myslet cokoli, například, že tam, kde je potřeba jedno slovo, řekne jich raději rovnou deset, ale jedno je jisté - když je v nejlepší formě, je opravdu Mistr vypravěč. Dejte mu do ruky malé město, přiklopte je kupolí a uvidíte, co s ním udělá.
Pod kupolí mi připadá jako esenciální King. Je tu všechno, co už někdy napsal, ale nevím, jestli lépe! Všechno pozitivní i negativní je tu v rovnováze a je třeba říci, že autoři dnešních thrillerů by se od Mistra stále mohli učit, jak budovat a dávkovat napětí. Výbuchy násilí jsou šokující a Mistr nešetří žádnou věkovou skupinu.
Oblíbíte si nějakou postavu? Za chvíli se jí zřejmě stane něco zlého a Vy u toho budete mít pocit, že se to děje Vašemu nejlepšímu příteli.
Mno, chybí mi ještě tak 100 stran do konce, už týden jsem se pořádně nevyspal, do práce chodím s krhavýma očima. Narážím do sloupů veřejného osvětlení. Ruce se mi třesou jako pravověrnému feťákovi, jak se mozek těší na další přesun do Chester´s Mill.
Prostě King.
King je mrtev, ať žije King.

13 06.02.2020

Ježkovy voči, Jiříkovo vidění a všechno dohromady! Dán píše knížky u kterých nevím, jestli se mám chechtat, ošahávat, měřit si teplotu nebo s odporem jít "řídit porcelánovej autobus" , jak se dříve říkalo zvracení do záchodové mísy.
Všechno zamlčeného u McBaina, Případů prvního oddělení, Harryho Bosche, Velinského a tuctu dalších výborných leč uhlazených krimi, je ZDE a ještě hódně, hódně navíc.
Jako kdyby Hunter S. Thompson začal psát kriminálky, napadá mě.
Dán má prostě dar přenést život lidskej (čímž myslí chlapskej) do života literárního, ale nepřivírá oči před ničím - což může být dost nepříjemné (já například Bestii během prvního čtení odhodil a už se k ní nevrátil).
Co dál napsat kromě frenetických výkřiků blaženého obdivu, nevím. Snad zmínit dotyk dějin, zaznamenanou realitu kolegiálního přátelství, transformace společnosti, svinstev kolem politiky.
Výtky: moje máma tyto knihy kupodivu také zbožňuje, ale Dán píše o chlapským světě. Ženy jsou zde nazírány tímto prizmatem, jsou to manželky, kolegyně, oběti (dosti hrůzných skutků), sexuální objekty, nositelky rolí...nic víc... Oproti tomu maskulinní svět je tu vylíčen s jasným nastavením tak, že i negativa působí jako klady... Dále všechny dialogy jsou drsně hovorové, jiné snad autor neumí, takže i doktor mluví jako dlaždič...
Ale to je prd proti tomu, co je to za počteníčko....ještě je třeba říci, že nechápu, proč musím tyto perly číst v českém překladu (byť jistě výborném). Je snad slovenština najednou čínština? No snad jednou...

13 03.12.2017

Opět tu máme humoristickou detektivku, prošpikovanou brutálními vsuvkami, tentokráte z Francie. Je tu vše, geniální zločinec, zrůdné vraždy, velkolepé (zde pro lepší pochopení několikrát popsané jako kyklopské) sídlo na nepřístupném místě, tajemné kroky na chodbách, šokující vyvrcholení střídající jedno druhé, neschopná policie... jen ten geniální detektýv typu Leona Cliftona tu bohužel chybí.
Hlavním vyšetřovatelem je tu uzlíček nervů, lekající se vlastního prdu, který je zřejmě také velice sympatický chlapík. Ženy ho chápou a muži ho obdivují - neptejte se mě proč, za celých 625 stran jsem na to nepřišel a autor to pro jistotu ani nenapsal, zřejmě jako cliffhanger pro případná pokračování - ale určitě to nebude kvůli jeho schopnosti zvládat policejní práci neboť ta jest nulová.
Vrcholem knihy je podle mne, narozdíl od nepřesvědčivého vyšetření zločinů, závěr ve stylu "kámen šuká cihlu". Autor jej psal patrně ve rozpoložení ve kterém četnický strážmistr Flanderka z Putimi šperkoval své hlášení během nočního výslechu Švejkova. Jinak si to nedokážu vysvětlit a jsem z něho víc paf než z celého zbytku knihy. Zlatý kliftonovky!

Těžko psát hodnocení k takové knize. Jako hodnotit celý ruský národ a jeho historii. Dobu z druhé ruky jsem si půjčil proto, abych lépe pochopil podstatu letošních události na Ukrajině a nemusel se spoléhat na tendenční a zkreslené informace z našich demokratických médií. Pochopit ale nic nelze, lze jenom zažít, což by samozřejmě nikdo nechtěl. Velká, těžce zkoušená země, kde mučitel a mučený jsou vlastně jedno, země plná vinných i nevinných obětí, dokonce včetně samotného Putina, který se jí snaží vrátit zašlou slávu a budoucnost, bohužel opět za cenu těžkých zkoušek a nevinných a vinných obětí. Konec té spirály je v nedohledu, pochopit ji nelze, je totiž ryze ruská. V Rusku je úplně jedno, jestli zítra znamená včera, protože tahle země je bez času, bez zítřka a bez naděje - dokonce se chce kacířsky a zjednodušeně říct, že Putin je pro ni jediná správná cesta, protože představa, že by se tam někdo pokusil nastolit demokracii zavání jenom další tyranskou diktaturou.
Tak snad to není tak černé, jak to teď vidím!!!

11 07.04.2022

Oh, jaká slast a jaké blaho číst Velinského v jeho největší formě! Zápletku Vám nezopakuju ani na mučidlech (kdopak si vybaví zápletku nějaké Chandlerovy knihy), ale JAK je podána!
Před očima doslova ožije podzimníPraha padesátých let s útulnými špeluňkami, soustružníky, závodními hlídači, tetkami a ajznboňáky - takovými jací byli (a jak je Velinský poznal) a ne takovými, jak bychom si je marně představovali. Inu, tenkrát ještě nebyl pracující lid pro prvoplánový smích a být soustružníkem automaticky nevylučovalo být soukromým detektivem.
Zkrátka: Hrabal a Zábrana v nejlepších letech by hladce mohli přijmout Kapitána Kida do triumvirátu - kdyby.... (doplňte si sami).
Kdysi jsem si říkal - kdy už toho Finka někdo sfilmuje! Dnes jsem rád, že se tak nestalo a nestane (bůhví, co by z toho udělali).
Režisér Ondříček promarnil velkou šanci když namísto vyšeptalého neoriginálního a přeceněného Ve stínu https://www.csfd.cz/film/231602-ve-stinu/prehled/) nezadaptoval se stejným rozpočtem nějakou Kidovku.... :-)
Ale depa by o ní měl šajna.

11 24.09.2017

Jak popsat Noční klub, knihu z roku 2002, čtenou v roce 2017?
Inu, svět se posunul i v popisu a zobrazení brutalit a z tohoto pohledu je kniha bohužel už poněkud zastaralá (bohužel se vztahuje k momentálnímu vztahu světa, filmu a literatůry).
A literárně?
Rodokaps pro 21. století, kdy Indiány, rančery a kovboje nahradili upíři, nindžové a různí jiní nadlidé, na jemnější psychologii opět není místo. Rozdíl mezi Rodokapsy je v tom, že v nich byla hranice mezi dobrem a zlem zcela jasná a nezrušitelná. Dnes? Porcuje se to horem dolem, vinní nevinní, může se všechno, jen houšť do toho, hrdinové se brodí potoky krve s občasnou hláškou na rtech a jejich život je nadřazen životům kolemjdoucích. Vnitřní morální kompas lehce poblikává v udávání směru, aby se zachovalo dekorum. Čtenář časem otupí.
Možná je Kulhánek schopný vypravěč, s dobrými nápady a schopnostmi vtáhnout do děje, ale není to v takovém případě ouplně ouplně zbytečné?

9 12.01.2018

Pro pana Bártu mám slabost, rád poslechnu kdejaký rozhovor s jeho osobou, zejména na téma prolínání zániku starých a vzniku nových civilizací. Poskytuje náhled i na dění v součastnosti, možného kolapsu naší civilizace, který máme patrně (příhlédnemeli k existenci Bártových pravidel kolapsu civilizací) možnost zažívat na vlastní kůži.
Co se opravdu nepovedlo je tato publikace. Pan Bárta měl zřejmě pocit, že ji musí udělat co nejpřístupnější širšímu (rozuměj nevzdělanému, bez rozhledu) čtenářstvu. Proto se pasoval do role jakéhosi moudrého dědečka, který vysvětluje přihlouplým vesničánkům zákonitosti fungování společnosti, přičemž občas přihodí nějakou pohádku, aby udržel jejich pozornost nezvyklou podobných intelektuálních výkonů.
Jistě ho k tomu vedla chvályhodná snaha upozornit na alarmující situaci, ve které se nacházíme, být po svém způsobu nápomocný při hledání východisek. Bohužel, celek vyznívá spíše blbě a ona východiska působí spíše dojmem bezradnosti.
Dojmu nepřidává ani péče nakladatelství Jota, která by se měla opravdu zamyslet, co to znamená vydávat knihy, odpovídající grafické kvalitě roku 2022 nebo nesympatické patvary tohoto typu.
Můj komentář je příkrý, ale je ovlivněný očekáváním, které jsem od knihy měl a která vyšla naprázdno.

8 05.04.2022

Štěpán Kopřiva budoucích dní?
To doufám, protože ač Rychlopalba není bez chyby, mohla by být příslibem umírněnější (mainstramovější? ne - dospělejší!) etapy autorovy tvorby. Já osobně bych to uvítal. Obvyklá nadstandardní kvalita Kopřivovy tvorby je zde zastoupena - kromě vynikajících dialogů a kvalitně odpozorovaných postupů z noir filmů (vše začíná nenápadně a mění se v kapitální průser odvrácený na poslední chvíli) bych zde zmínil i viditelně detailní přípravu, nad brilantně popsanými postupy policistů se dá slintat blahem (zde připomíná Harryho Bosche, ale kam se ona émerická legenda hrabe na dravé a hravé pojetí českého krimi v Kopřivově a třebas Dánově podání, spíše bych tipoval na inspiraci Last Boy Scouttem - ale koho ve své době neoslovil, že?).
Jó, Kopřiva je borec, jak tu kdosi píše. Občas je znát, že píše tzv. od stolu a spíše realitu tvoří než popisuje, to je ale vada stejně jako přednost.
Těším se na další knížku.

8 12.01.2018

Tak jsem viděl film a že si otevřu knížku, abych viděl jestli je stejně blbá. Sklaplo mi po pár stránkách.
Do filmu ji zhmotnil někdo, kdo nikdy neseděl s kámošama v zaplivané čtvrté cé, komu sprostý slovo nesedí v hubě, kdo viděl víc filmů jak živejch obyčejnejch lidí a kdo si bůhvíproč myslí, že Michal Suchánek může hrát mužnýho agenta StB - podle toho to taky vypadá.
A knížku napsal někdo, kdo je toho prvního pravej opak a podle toho to taky vypadá!
Body snižuju jenom za podivnou zápletku s templářema, která se hodí snad do Indiana Jonese, ale tady byla jako pěst na oko... ale jinak - lahoda pane jahoda....škoda, že nemám k mání slovenskej originál, ale jen českou kopii....

8 09.12.2017

Bakly... Žamboch... pro nás, kteří jsme si tuto brutální dvojici oblíbili už v následujících románech není co řešit...Žamboch má nejen netuctové jméno, ale navíc je to i netuctový autor tuctových příběhů... těžko vysvětlovat...dostat řemdihem po hlavě je koneckonců také nepopsatelná zkušenost, ovšem na rozdíl od četby žambochovek ji už nikdy nechcete zopakovat... tak ano, jsou tu nablblá místa, dialogy se někdy opravdu nepovedly, zápletky jsou vystavěné mrakodrapy ze sirek ze stromů napadených kůrovcem... no ale, ono to jde!
Nepopsatelný drajv, popisy soubojů by záviděl i velký Robert E. Howard (pokud by rozuměl šermířsko hantýrce) a hlavně, jak už jsem kdysi o Koniášovi či Baklym v nějakém komentáři napsal: Žamboch umí stvořit HRDINU, oživit archetypální pravzor zakódovaný v nevědomí všech chlapů a patrně i žen (viz ostatní komentáře)... krví zbrocený, možná poražený ale neporazitelný, bojující s nepřáteli a svými vlastními démony, proporcemi, silou a nezranitelností nelidský, ale přesto tolik známý a blízký... jak to dělá, že tak umí, to ví jen pan Žamboch.... a k němu putuje respekt a díky věrného čtenáře...

7 10.06.2020

Hltá se to jedním dechem, až stránky šustí vzduchem.
Slabých míst si člověk ani nevšimne, protože na to prostě není čas, musí se číst a číst a číst až do konce i kdyby děti hladem skučely, tramvaje zvonily, uragán Flóra řádil za okny...

7 08.12.2017

Čas plyne. Na co jsem v dobách svého mládí hleděl s láskyplným obdivem a co jsem po nocích zkoušel obkreslovat a napodobovat, je dnes již kult...

7 07.09.2017

Zde, coby milovník detektivek o policejní práci, nemám problém udělit plné hodnocení. Jak je vidět z okolních komentářů, autorova snaha nesdělovat vše naplno,nechávat věci nedořečené (tzn. spolupráci pozorného čtenáře vyžadující) košatost jeho jazyka šimrajícího často hranici černého humoru a přirozenost dialogů (je spoluautorem výtečného seriálu The Wire) může být bráno jako negativum. Nenechte se tím zmást! Kniha je vyložená lahůdka pro "laskavého čtenáře".
V záplavě více či méně kvalitních jednohubek o "nepolapitelných brutálních vrazích" jsou Sráči osvěžující, citlivou a skoro mám chuť říci pravdivou sondou popisující osudy skupiny lidí, jejichž posláním a prokletím je policejní práce.
Ale toto napsat zdaleka nevystihuje podstatu románu. Jinak: mám rád M. Connelyho a příběhy Harryho Bosche - ale srovnávat Sráče s nimi je jako srovnávat film Roberta Altmana s napínavými thrillery od sice talentovaného, ale pouze řemeslníka.
Dodatek: Na druhé přečtení lze pouze dodat, že kniha zraje jako víno. Snad ještě lepší, přehlednější zážitek a také nový vhled, kdy nejvíce sympatií pozře skvěle vykreslená "záporná" postava.

7 04.08.2017

První díl je dokonalý, druhý díl pouze skvělý.
Je třeba však podotknouti, že většinu současné produkce detektivek nechávají Škvorecký se Zábranou daleko za sebou, ať to bylo s autorstvím jakkoli. Vražda se zárukou splňuje parametry detektivky, thrilleru (podstatně nekompromisní druhá polovina) i společenského či dobového románu, tedy zrovna přesně to, co od dobrého krimi románu očekávám. Zde navíc ještě okořeněno humorem a nádherně hravou prací s českým jazykem.
Proč tedy nedávám pět hvězd?
Dokonalá mozaika má pár trhlin, kterých jsem si v bezešvé "Vraždě se štěstím nevšiml nebo nebyly tak výrazné.
Literární: rekapitulace průběhu zločinu se v podání páně Pivoňkově se proměnila nudné zopakování celé knihy a ubrala tak na svižné čtivosti.
SPOILERY:
Logické: akademický "vlastenecký" malíř Stránský. Jeho motivace pro zapojení do zločinu zde byla opomenuta či nedostatečně psychologicky vysvětlena, což prostě v tak skvěle vystavěné knize působí rušivě. Taktéž bohužel zápletka s hadimrškou má chatrnou konstrukci a působí nadbytečně.
Osobní: pánové, když už se Vám líbí udělat sem tam z doktora Pivoňky pitomce, nemám nic proti tomu, přidává mu to na věrohodnosti. Ale nechat ho vniknout do pokoje zlosynova s nedobitou pistolí... to už jste, takříkajíc, přehnali. Opět, co bych odpustil u Leona Clifftona nemohu přejít u dra Pivoňky.
Tak to by byl můj komentář ke druhému dílu. Do třetího se mi nechce...protože Boženka!

Monstrózní a v rámci možnosti (Tesařův pokročilý věk, zdrav. stav) naprosto dokonalé. Jan Tesař jde za hranice našeho obvyklého vnímání historie, nadzvedává pokličky, vypouští dušičky a boří stereotypy. Respektuje mýty a boří mýty. Bezdůvodně neodsuzuje. Domýšlí věci do důsledků a mnohdy zajde v neúprosných analýzách až tam, kde čtenář a taky většina jeho kolegů historiků může zůstat stát s údivem pootevřenou hubou...
Je to věc odborné erudice, je to věc autorova lidství.
V Janu Tesařovi k nám promlouvá Mistr, osobnost, člověk, který ví, o čem a proč píše.
Který nám příběhem Josefa Serinka zvěstuje, že jedna z nepřehlédnutelných osobností našich dějin byl Cikán, Róm, chcete-li.
Co na tom, že se to mnohým líbit nebude...

6 06.05.2019

27 let se nepřestávám těšit až vyjde další díl...

Určitě jedna z lepších Finkovek. Velinský, zde značně ve formě, má velký dar vtáhnout čtenáře do nového prostředí, které zajímavě popíše včetně osob, kterými je zalidněno (nejlepší jsou taky jeho první knihy, kde popisuje všednodenní realitu let padesátých). Na rozdíl od zmíněných to ovšem v těch novějších horší s příběhem, Jakmile dojde na opravdové pátrání, kniha pro mě ztratila na čtivosti a směřuje k rozuzlení, které je nutné v rámci detektivního románu, ale v podstatě by nevadilo, kdyby žádné nebylo a Otík řešil jenom to, že na po něm jedou hned čtyři ženské naráz nebo kolik jich bylo...

6 02.01.2015

Vraždu pro štěstí si lze opravdu užít. Podle mě je ale detektivkou až na druhém místě (ačkoli autorové by jistě oponovali). Nejdříve bych ji dal do poličky pro literární fajnšmekry, kteří mají pestíky i blizny dostatečně vyladěné k příjmu vysoce vymazleného materiálu, stylem i obsahem. Řekl bych, že mírné výtky zdejších kolegů čtenářů jsou i nejsou proto na místě - týkají se obsahu knihy ve vztahu k žánru, plynulosti četby, nikoli literatury. A zde Škvorecký se Zábranou jedou svoji první ligu, ti vědí, jsou v radosti a já jsem rád, že se můžu vézt s nimi na vlně skvěle napsané knihy. Za toto pošušňáníčko dávám nekompromisně plný počet.

5 06.11.2023

Tak se nám Otakar dostal zase do pěkného maléru. Našeptavače jsem četl kdysi, ve svých Finkovských začátcích a z nějakého důvodu jsem ho neřadil mezi moji Topku. Ale to jsem věru neměl dělat!
Kapitán, když psal Našeptavače, byl zřejmě ve výborné formě a knížka patří rozhodně mezi nejzábavnější finkovky. Příběh je komplikovaný tak akorát, podle mého je celá zápletka více než slušná, reálie padesátých let jsou tentokrát trochu upozaděny - szabýváme se více Otakarovým citovým životem, v knížce je mu dvacetři let a tak se není co divit. Otakar občas působí jako pěkný ňouma, ale je mu dvacetři let a jsou léta padesátá a tak se není co divit.
Čenž se smrtí a Smrt komára vedou, ale Našeptavač je stále nadprůměrně zábavné dílo, které milovníka kvalitní pokleslé literatury nemůže zklamat.

5 08.12.2021

Ehm... jak to říct.
Pokud se Vojtěch Mašek pohybuje ve vlastním vesmíru fantasknosti, jedná se vždycky o zajímavé a originální dílo. Pokud se však pokouší pracovat na poli reality (a nespolupracuje s někým, kdo je zde jako doma), výsledkem je pro mě vždycky zklamání (viz i Drak nikdy nespí). Očekávání hraje jistě roli - od nadprůměrného tvůrce chceme nadprůměrný příběh.
Jako jsem Karla Osohu chválil při za spolupráci s Kosatíkem (Češi 1948) tak zde mi připadá, že se ilustrací chopilo nějaké jeho méně nadané dvojče. Co tím chtěl básník říci? Kdo je kdo? Kdo s kým zrovna mluví a proč? Co se teď děje? Luštil jsem tato témata většinu času četby.
Nejasné grafické rozlišení postav postav podrazilo nohy i rozkreslení akce do více panelů... otázka "co se to děje" přebila formu a zbyl roztahaný, průměrný příběh s nejasnými konturami.
Za mě nevyužitá šance.

5 26.11.2019