Aykiru komentáře u knih

První kniha, na kterou jsem se po dlouhé době rozhodla napsat recenzi. Důvodů je hned několik, jednak mě mrzí, že dospělejší a inteligentnější kousky česky vydávané japonské mangy postupem času mizí pod nánosem jednodušších a pro společnost lépe stravitelných jednohubek – vždyť odkdy je manga jen bezmyšlenková zábava pro teenagery? – jednak protože je Solanin knihou, která mě po dlouhé době opravdu vzala za srdce a to i přesto a možná právě proto, že si nejsem jistá co si z toho, co jsem přečetla, mám vzít.
Snad to, že všichni musíme jednou dospět, ale není nutné dopět úplně. Že každý sen je důležitý, ale nesmí se na něm lpět za hranice možností. Že každý v životě musí občas dělat kompromisy, ale vždy nutné ponechat si, na čem vám nejvíce záleží.
Solanin není a nikdy nebyl oddechová manga, a pokud hledáte odreagování, nebo klišé romantiku, tohle není nic pro vás. Takhle kniha je totiž o dospělých, nebo spíš o lidech, kteří jednoho dne zjistí, že dospět je jedinou šancí na přežití.

4 29.06.2022

Komiks Shi je spojením opravdu nádherné kresby a velice zajímavého příběhu, který spojuje je vše, co čtenáři tolik milují. Velké množství rve, násilí a pomsty protkané velkým množstvím scén, ve kterých jsou aktéři polonazí. Ovšem ani kresba a ani oduševnělý příběh s poselstvím, nemůže zakrýt prostý fakt, že „chemie“ mezi dvěma hlavními hrdinkami prostě nefunguje a ani emoce, které se autor snaží vyvolat, tím pádem nepůsobí tak silně a drtivě, jak by měly.
Možná, kdyby autor věnoval více práce vykreslení jednotlivých postav v rámci jejich minulosti, bylo by jejich chování pro čtenáře více pochopitelné a méně stereotypní.
Je škoda, že jedinou částí, která po emocionální stránce působí opravdu tak, jak má je rámcový příběh paní „Šankar“.
Přesto všechno dávám čtyři hvězdy, protože věřím, že příběh má velký potenciál, který pevně doufám bude v další svazku naplno využit.

5 16.04.2022

Další z mnoha Steibeckových sociologických studií, která je stejně zábavná a poutavá jako inteligentní a přesná. Tentokrát se setkáme se skupinou lidí, setkávajících se za jedno deštivého dne na místě velmi trefně a zároveň ironicky pojmenovaném Křižovatka rebelantů, která je po své po své dávno minulém rebelantském období už jen malým osamělým kouskem zdánlivého ráje.
To, co by mohl být začátek dobré grotesky, nebo zábavného románu, se postupem času zvrhne v nelítostný boj o zachování svého individualistického světa, své plytkosti a malosti tváří v tvář velkému světu a malému dobrodružství, které spíše než by společenství stmelilo, zapříčiňuje jeho rozpad.
Naprosté neschopnost protagonistů vystoupit ze svého vlastního já (nejen toho projevujícího se navenek, ale i toho vnitřního) a podívat se na svět očima jiného člověka je stejně bizarní jako bolestivou známkou rozpadu společnosti na vnitřní izolované jednotlivce, kteří sice vytváří jakési společenství, nikoliv však za účelem navázání vztahů, ale kvůli zrcadlu, ve kterém by se mohli vzhlížet a obdivovat.
Lítost, žádostivost a pohrdání jsou ve Steibeckově románu jediné city, které postavy vůči sobě jsou schopny projevit, a ještě ne kvůli jim samotným, ale kvůli pocitu nadřazenosti, kterou propůjčují.
Touha vyprostit se a uniknout se sklání pod náporem pokřiveného světa a vlastní únavy ze života, který jako by ztratil všechen lesk.
Toulavý autobus je příběhem malého rebelantství, které je jen přirozeným pudem uniknout ze života, který neslibuje nic jiného než pomalé umírání.

13 15.04.2022

Pokud čekáte jednoduchý klasický akcí nabitý příběh o životě korzára sira Henryho Morgana, budete zklamáni. Na Steinbeckových knihách totiž nic běžného ani jednoduchého není, a není tomu jinak ani v jeho na pohled zdánlivě „jednovrstvé“ prvotině. A nějakou tu akci? Tu abyste pohledali.
To co však autor ubere na popisu boje, mnohonásobně vyváží myšlenkami, které jako by tu a ten jen nesměle vystrkaly hlavu zpoza zdánlivě přímočarého textu. Čas, kdy jeho názory a myšlenky nebudou jen součástí textu, ale stanou se textem samotným, ještě přijde, ale i tak je Pohár zlata jednou z nejlepších knih o dospívání a změně, kterou jsem kdy četla, a to i přesto že v některých pasážích si nejsem úplně jista,, kam autor míří.
Možná – možná musím ještě trošku „dospět“.

2 15.04.2022

Přechod od Steibeckova jemného něžně-cynického humoru (ano, také jsem si nemyslela, že tohle spojení je možné) k Žambochově přímočarému stereotypy protkanému popisu jednotlivých na sebe navazujících masakrů, při kterých krev i jiné tělní tekutiny tečou proudem, je jako tak nějak přátelsky dostat pěstí do žaludku. Ne, že by to nebolelo, ale bolí to tak nějak příjemně.
Žamboch je prostě zcela otevřeně úplně klasický český béčkový autor, který zdá se už nepřekvapí, ale také nezklame. A kdo si párkrát do roka nepřečte nějakou tu dobrou oddychovku zahrnující sexy nebezpečnou kočku (většinou viz. Obálka) a už méně sexy, ale o to nebezpečnějšího ranaře se zálibou v krvi, ale poměrně dobrým srdcem, ať první hodí kamenem.
Protože já to rozhodně nebudu.

2 15.04.2022

Není mnoho autorů a ty, které znám, jsou většinou už nějakou tu dobu mrtví, kteří by dokázali zachytit ženu - a nejen ženu, člověka - jako bytost živoucí a dýchají, plnou vzruchů a rozbrojů. Bytost celistvou ve svém cítění.
Na to člověk potřebuje až odzbrojující sílu odhalit své nitro, něco zažít a to prozkoumat. Vložit to do slov a ta slova složit do postavy, která není jím, ale jako by byla.
Jen v málo postavách lze nalézt sebe ve chvílích svého nejniternějšího prožívání. A to je to, co Bromfield umí a umí to bez patosu. Bez omluv a zbytečné hysterie, které tak často provází moderní postavy.
Vždyť není potřeba velkých gest k tomu být člověkem, protože člověk je vždy velký přesně tak, jak rozlehlý a bohatý je ve svém nitru.
A to důvod, proč je pro mě Bromfield nikoliv autor píšící knihy pro ženy, ale člověk píšící o člověku.

Myslím, že nemá cenu psát více, než že Karin Lednická svým citlivým přístupem k dějinám a chvályhodným odhodláním přiblížit lidem události, které by někteří z nás nejradši zapomněli (a že se jim někdy opravdu nelze divit) nenásilnou formou zpola beletristickou, zpola faktografickou učí širší veřejnost znát svůj národ a historii.
Nejen jako něco zastaralého a zapomenutého, o čem se dočteme v učebnicích, ale jako cosi živoucího a dýchajícího, co nás po mnoho generací utvářelo a stále utváří.

18 26.03.2022

Dům na okraji písčin je typickým představitelem „anglické románu“ konce 18. a začátku 19. století, ve které se mísí pozdní romantismus s touhou po záhadném a hrůzném, tedy dvěma věcmi tak typickými pro gotický román.
A právě tady se skrývá kámen úrazu, tedy důvod, proč pro většinu z nás je román dílem zcela neznámým. Tím důvodem je čas. Francouzský spisovatel Henry Jacques se jednoduše opozdil.
Myslím si – a je to pouze má domněnka, nikoliv fakt – že pokud by svou knihu vydal jen o půl desetiletí dříve, mohl slavit alespoň nějaký úspěch, neboť kniha obsahuje vše, co tak oddaně milujeme na románech sester Brontëvých, či na Frankensteinovi paní Sheleyové.
Pochmurnost děje, záhada domu na pokraji písčin, kam nikomu kromě služebnictva a majitele není umožněn vstup, nemluvný mrzutý pán a neznámá krásná žena hrající na klavír. To vše o mnohem víc slibuje autor svým čtenářům.
Avšak tam, kde trhneme hrůzou u knih Poeových, v částech ve kterých tajíme dech u Větrné hůrky a netrpělivě čekáme na vysvětlení přízraku ženy v okně, tam Jacquesovu dílu cosi důležitého schází a čtenář odkládá knihu s dojmem, že byl o cosi potřebného spisovatelem ošizen.
Dům na písčinách je dokonalým dokladem toho, že ač můžete smíchat všechny přísady na koláč, to co vytáhnete z trouby, nutně koláč být nemusí. Stejně jako si přidáním všech chutných věci, nezajistíte, že konečný výsledek bude přinejlepším jedlý.
To zjistil už Pejsek s Kočičkou a obávám se, že tuto pravdu objevil i náš milý spisovatel.

1 26.03.2022

Existuje důvod, proč jsou některé knihy čteny i desetiletí a staletí po tom, co autor již dávno zemřel a myšlenky v nich zachycené by se mohly zdát zastaralé, zatímco hvězda jiných vzplane září dané epochy, jen aby o pár let později strávila sama sebe a upadla v zapomnění.
Jak říkám existuje důvod – a tím důvodem jsou především myšlenky. To je to, co nutí generace za generací listovat stejnými stránkami, číst stejná slova.
Je umění, nechat v lidech text rezonovat. Není snadné donutit lidi, aby vám věnovali chvilku svého času.
A Steinbeck ten král všedních lidí, něžný šašek plný laskavé cyničnosti, který dobrosrdečně kárá stejně často, jako chválí, který neodsuzuje, ale zároveň se nebojí postavit se za svou pravdu je nejen výborným vypravěčem ale především člověkem, jehož moudrost nezraňuje, ale naopak nutí růst, vnímat a přemýšlet.
A to je to, co na jeho knihách považuji za nejcennější.

,,Všechny ty malé příběhy jsou obyčejné,“ píše Steibeck v jednom ze svých válečných zpravodajství, ,, ve všech je skrytá malá tragédie, přímo z nich trčí. Pozadí těch příběhů je rudé od ohňů, tvoří rám nesmazatelného obrazu.“
A právě o tom Kdysi byla válka je, o malých lidech dobrých i zlých, statečných i zbabělých unášených vírem druhé světové války, dohnaných na pokraj svých možností, zkoušených absurditou kolosu zvaného armáda, o zážitcích a náhodách vtipných i tragických, o víře a malých radostech, ke kterým je nutno se upínat, aby nás ta neuvěřitelná tíha neštěstí s konečnou platností nesrazila na kolena.
Tím vším se táhne tenká zlatá nit Steinbeckova něžného smyslu pro humor, který je tak „domácký“ a blízký, že Vás donutí se smát, zatímco ,,pozadí je rudé od ohňů".

Solanin je překvapivě dospělá manga o tom jaké to je dorůstat do světa dospělých a postupně zjišťovat, že žádné velké dobrodružství už na vás velmi pravděpodobně nečeká a práce, kterou jste měli dělat jen dočasně, se nevyhnutelně stává náplní vašeho života. A tiše vyčkávat na velkou příležitost se nedá přece jen věčně.
Nuda, šeď a otupělost každodenní rutiny se vám pomalu dostává pod kůži a nutí vás se ptát, jestli je tohle opravdu všechno, co vás v životě čeká.
Solanin je jednoduše řečeno chytrá, něžná, filozofická a trošku depresivní záležitost pro lidi, kteří stejně jako já ještě pořádně nedorostli „dospěláckému světu“ a potřebují si sami v sobě ujasnit, co od života vlastně chtějí a kolik jsou pro své sny a splněná přání ochotni obětovat.

5 05.03.2022

(SPOILER) Síla psa je jedním z oněch velmi vzácných exemplářů, díky kterým lze věřit, že srovnání knih a filmů nemusí být jen otázkou formalit, ale zapeklitým problémem. A i přesto, že většinou dávám přednost knihám před filmy, musím uznat, že v tomto případě jsou obě zpracování stejně skvělá.
A o čemže Síla psa vlastně je?
Slovy širší společnosti (a kritiků) je kniha především o potlačované homosexualitě jedné z postav a z ní vyvěrajícímu pocitu osamění a nenávisti.
Pro mě osobně je Síla psa příběhem o odlišných přístupech k životu dvou stejně osamělých lidí, kteří jsou nuceni vyrovnat se se svou jedinečností. Tam, kde Peter přijímá svou „jinakost“ a odpovídá na ni světu láskou vnitřně silných lidí, tam navenek silný Phil staví ochranné hradby ze své vlastní zahořklosti a cynismu – tedy „zhnusí si svět, aby si svět dřív nezhnusil jeho“.
A zatímco Peterova osamělost je osamělostí lidí nepochopených společností, ta Philova je pouze následkem strachu z toho, že by odvržen mohl být. Krutost, se kterou Phil přistupuje nejen ke světu ale i ke svým blízkým se tak stává jakousi pomstou za jeho dobrovolné „vyhnanství“, čehož si však ironicky není vědom.
Způsob jakým obě postavy využívají svou vnitřní sílu (Phil na to, aby překonával překážky/ Peter na to, aby je svým milovaným odstraňoval z cesty) se stává hnací silou celého příběhu a krásně ji ilustruje promluva Johna ke svému synovi:
„Řekl bych ti, Petere, nikdy nedej na to, co říkaj lidi. Lidi nemůžou znát srdce toho druhého.“
(…)
,,A Petere, prosím tě, neříkej to přímo takhle. Většina těch, kteří na to nedají – většina z nich postupně ztvrdne, začnou být tvrdí. Ty musíš být laskavý, musíš být laskavý. Myslím, že člověk, který z tebe jednou bude, by mohl druhým strašně ubližovat, protože si silný. Chápeš, co je to laskavost, Petere?“
(…)
,,Laskavý znamená snažit se odstraňovat překážky na cestě těm, kteří tě milují nebo potřebují.“

9 02.03.2022

Na World of Warcraft: Kronika 1 je na první pohled patrné, že se jedná o knihu psanou fanoušky pro fanoušky. Pro nás ostatní neznalé světa World of Warcraft (ano, i tací se najdou) je kniha velkou zkouškou trpělivosti a hlavně paměti, neboť kniha si označení „kronika“ opravdu zaslouží.
Nepřeberné množství postav, které se knihou mihnou na jedné dvou stránkách, aby posléze zmizeli v propadlišti dějin, nebo se naopak znovu vynoří o pár desítek stránek dál. Města, která vzniknou jen, aby se za tři věty proměnili v prach. Svět, který je neustále okupován, přesídlován, mrzačen a znovu vzkříšen. To samo o sobě stačí na to, aby měl nezasvěcený člověk hlavu jako balón –
A přesto nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila. Rozhodně už jen zpracováním je to jeden z nejkrásnějších (pokud ne úplně nekrásnější) a nejdetailnějších průvodců herního světa, se kterým jsem kdy přišla do styku.
Pokud jde o obsah – no, samozřejmě bych, jako Warcraftem nepolíbená, byla vděčnější za možnost se světem seznámit trošku víc – na druhou kniha je knihou pro fanoušky a navíc kronikou a jako takovou je nutno ji (i přes mé přání a stesky) brát.

4 16.02.2022

Jedním z předpokladů dobré knihy je jedinečnost událostí, které se v ní odehrávají. Jinak řečeno, pokud jako autor a chcete, aby vaše knihy byly úspěšné, nestačí jen do nekonečna recyklovat zavedené schéma, ale je třeba také vymyslet něco nového.
Kniha Než vzpomínky vyblednou je stále tím poklidně plynoucím melancholickým čtivem, ve které se klišé setkává s ještě větším klišé, ale nikomu to příliš nevadí, protože uvnitř vlastně všichni tak nějak chceme věřit, že láska nakonec překoná smrt.
To co však výborně fungovalo poprvé a stále bylo zajímavé podruhé, potřetí už tolik nebaví. Celkově koncept spíš stagnuje, než by se rozvíjel a žádné velké překvapení, nebo zlom ke konci trilogie se nedostaví.

10 14.02.2022

Simone de Beauvoir a její Nerozlučné jsou zvláštní kombinací typicky Austenovského sentimentu, naivní dívčí laskavosti a zatím nejasného uvědomění sebe sama, jako síly se kterou je třeba počítat a velmi výrazné „Virginiovské“ ženskosti zakládající se na poznání a přijetí sama sebe nejen jako části rodiny nebo společnosti, ale jako samostatně se rozhodující bytosti.
Tyto dva zdánlivě protichůdné, ale v základu velmi podobné postoje zaujímají i dvě hlavní hrdinky a jsou také tím, co je vzájemně spojuje a zároveň odlišuje.
Nerozlučné jsou výplodem autorčiny touhy po pochopení a smíření se zbytečnou smrtí někoho pro ni velmi významného. Samotný příběh je nejen melancholickou vzpomínkou, ale také obžalobou – nikoliv jednotlivců, ale doby, konvencí a společnosti, která hubí, tam kde by měla podporovat růst.
Andréina otázka, zda má strávit život bojem s lidmi, které miluje, je bolestiplným pláčem každé tehdejší ženy, která byla nucena volit mezi sama sebou a láskou své rodiny.

5 07.02.2022

Jeden z nás je kniha, kde každá informace má své místo, neboť autorka si dala za úkol nejen detailně vykreslit podobu vraha, ale také uvést ji v souvislostech a vlivech, které formovali nejen jeho, ale i celou norskou společnost.
Ani tak však není lehké, pokud to vůbec je možné, pochopit logiku zločinu, kterou z mého pohledu zločin a celkově Breivikovo chování naprosto postrádá. Anders, jak ho popisuje spisovatelka, je jakousi někdy až téměř bizarní karikaturou člověka. Osobností, která se tak snaží napodobit lidskost, až se jeho snažení převrací do absurdity.
To, co se stalo na ostrově je pro mě spíše zvrácená snaha vyprázdněné osamělé bytosti najít vyšší smysl a poslání svého života, než zločin z přesvědčení za který ho Breivik vydává. Soucit s pachatelem není na místě a ani „pochopení“ jednoho z nejhorších (a nejzbytečnějších) zločinů v historii lidstva se nedostaví ani na konci knihy.
Ubránit se slzám skoro není možné. Stejně tak budete mít chvílemi při čtení pocit, že těch „náhod“, které střelci umožnili spáchat, to co zamýšlel, je někdy až přízračně mnoho.
Bezmoc, kterou člověk pociťuje při čtení, je zdrcující a čtenář nemá jinou možnost než se ptát na jednu z nejstarších otázek, které lidstvo zná.

Útok na pekárnu svou potřeštěnou „hříčkovitostí“ připomíná absurdní drama, a stejně jako to skrývá pod zdánlivě bizarním povrchem nejedno společenské téma a nejednu metaforu. Co až metafyzický hlad znamená, si každý čtenář musí vyložit sám.
Kniha je tak krásně zpracovanou jednohubkou a jejíž výpovědní hodnota, kvůli své nejednoznačnosti, spočívá spíše v tom, co v ní chce člověk nalézt, než co do ní autor vložil.

3 02.02.2022

Pro mě osobně budou vždy Listy trávy vždy velmi výjimečnou sbírkou poezie ani ne tak kvůli okolnostem doprovázejícím jejím koupi (i když ty sami o sobě jsou dobrým příběhem) jako kvůli odpovědím na jisté palčivé otázky, které jsem tou dobou měla.
Walt Whitman je, jak sám autor rád proklamuje, člověk z lidu, který proti krutosti lidského světa staví něhu a laskavost přírody. Člověka představuje nikoliv jako osamělou entitu uvrhnutou do chaosu nepřehledného světa, ale jako součástku společenství, které prostřednictvím lásky k jiným nachází mír a klid v sobě samém.
Whitmanovo brojení proti zbytečné nesrozumitelnosti poezie pro obyčejné lidi a vykreslení básníka jako morálního vůdce společnosti, mi připadá (sice nikoliv objevné a nové ale) především osvěžující a zajímavé.
Navíc děsivá obálka a široké okraje vybízí ty tvořivější a přemýšlivější z nás, udělat knihu pomocí poznámek nebo výtvarného zásahu (neupalujte mě, prosím) opravdu „osobní“.

3 01.02.2022

Zatímco první díl Vikingů se zaměřoval spíše na detektivní linku příběhu spíše než tu historickou, u Nájezdů synů je tomu přesně naopak. Detektivní linka je upozaděna a do popředí se dostávají popisy vikingských cest a hlavně rabování, které bohužel v takové míře velmi rychle omrzí.
Historické události, které jsou sice zajímavé, ale (jak autor sám přiznává) ne vždy úplně přesné, by lépe vynikly, pokud by měl čtenář více času se seznámit s okolnostmi. Takhle kniha z velké části působí spíše jako cestovní itinerář, než jako historický román.
I detektivní linka je v tomto díle poněkud spletitější a některé „náhody“ mi připadají lehce přitažené za vlasy, přesto však neurazí. Závěr je otevřený a nechává prostor pro další díl

28.01.2022

I přestože je druhá část Volání Cthulthu bezesporu tou nejlepší částí Lovecraftových spisů, nemůžu se ubránit dojmu, že je autor širokou veřejností poněkud nadhodnocen, a to především vzhledem k neustálému opakování struktur příběhu a motivů, nemluvě o nutkané potřebě si nepřetržitě „půjčovat“ od jiných autorů.
Na druhou stranu nelze než ocenit a vyzdvihnout autorovo výrazné zlepšení práce s jazykem, příběhem i motivy, které se výrazně projevilo především v první a druhé části Volání Cthulhu. Opravdu povedená je například povídka Barva z kosmu, která svým poněkud neobvykle „barvitým“ vyprávěním nadchne nejednoho čtenáře. Za povedenou považuji i druhou část případu Charlese Dexter Warda stejně jako Šepot v temnotách.
Poklonu skládám i eseji nazvané Produktivní hnus pana Fishera, ve kterém objasňuje některé výstižně a jednoduše objasňuje některé prvky Lovecraftovy tvorby v návaznosti na jeho pohnutý život.

1 18.01.2022