annihilation komentáře u knih

Nádherná šílenost... Syrové Hrabalovo psaní má své osobní kouzlo, které vás dokáže strhnout. Někdy nevíte, jestli se máte smát nebo jestli je na místě úzkost. Vždy když čtu jeho knihy, mám pocit, že se nacházím v nějaké jiné dimenzi, paralelním pražském (či nymburském) světě a toulám se mezi výstředními lidmi a jejich groteskními osudy.
Knihu zajisté doporučuji, ale předem upozorňuji, že až na opakující se motivy nemá s klasikami jakými jsou třeba Postřižiny nebo Slavnosti sněženek moc společného - jde o jiný styl psaní, navíc příjemně doplněný o poezii.

9 30.03.2013

Já vím, že se tahle šílenost drtivé většině lidí nelíbí, ale já si prostě nemůžu pomoct, pižďuchové mi připadají roztomilí, protože jsou hloupoučcí, zacyklení a neskutečně humorní. Měla jsem je ráda už jako malá holčička a teď - s odstupem času - v nich spatřuji jistou ironii a satirický odraz současnosti. A navíc to slovo "pižďuch", jen si to řekněte nahlas! Není skvělé?

9 27.03.2013

Na sbírku jsem narazila úplnou náhodou a jak to tak s náhodami v životě bývá, našla jsem v těchto básních velké zalíbení. Nedokáži přesně vysvětlit proč, a možná právě proto jsem Ranchettiho tvorbou tak nadšená - její ryzost vychází odněkud zevnitř a zůstává utajena všech dostupným zkušenostem. Slova jako by přicházela odjinud, z nikdy nepoznané nálady...

"Je to, jako
bys mluvil k ráně
a žádal od sebe, abys žil
a chtěl zůstat naživu."

6 27.03.2013

Přiznávám se, že tato Verlaineova sbírka mi svou tématikou neučarovala, ba naopak - jeho přechod k víře mi v básních přišel plytký. Bohužel jsem tuto sbírku četla jako první a nevědomky si tak na autora vytvořila špatný názor, ale po uvědomění si vlastní chyby jsem se uchýlila k četbě jeho starších děl a ta mě svou nádhernou alkoholovou dekadencí značně nadchla. Raději tedy doporučuji básníkovu hloupost.

4 27.03.2013

Jsem kniha, která na vás nemůže zapůsobit neutrálně. Vyprávím příběh o dávných istambulských iluminátorech a s tajemstvím barev otevírám všechny záhady světa. Na svých stránkách vás odnesu daleko od současné evropské kultury a seznámím vás s lidmi, jejichž chování pro vás bude naprosto cizí, jejich myšlenkové pochody se vám budou zdát silně exotické, ale vžijete se do jejich příběhů, protože vás vtáhne má poetika, můj příběh, který je nesrovnatelný s jakýmkoli jiným. Příběh o lásce, zradě, smrti, kráse a filosofii člověka.

15 27.03.2013

Nevýhoda, kterou tato kniha má, je její vleklost. Člověk se po čase naprosto ztratí v tom dlouhém rodokmenu José Arcadio Buendíů. Navíc jsou další postavy křtěné podle starých příbuzných. Po čase si ale nelze nevšimnout, že shoda jmen je záměr, který předurčuje i shodu lidských vlastností, odhaluje osud. Všechny věci se pořád opakují - spirála lásek, utrpení, bohatství, smrti.
Neřekla bych, že toto dílo člověka pohltí od začátku a až do konce ho ze své poetické moci nepustí, to rozhodně ne, ale má jakousi vnitřní poutavost. Jemně si hraje s vaší představivostí pomocí velmi reálně popsaných postav (a přitom tak mystických), jejich vlastností (hlavně těch odpudivých) a příběhů, které prožívají.
Budete mít pocit, jako by jste těch sto roků samoty opravdu zažili.

20 12.03.2013

Hezká knížečka, která odhaluje Seifertovo dílo napříč časem. Při čtení si člověk uvědomí, že tento spisovatel neměl jen talent psát s rýmy či bez nich na stejně vysoké úrovni, ale že jeho tvorba vychází z hlubin jeho srdce a je upřímná - což je dnes věc velmi vzácná. Tento výbor z díla tedy doporučuji všem, kteří dokáží ocenit jemné verše.
Navíc jsem v něm našla tuto báseň, kterou si pamatuji nazpaměť někdy z dob základní školy a byla to pro mě příjemná nostalgie:

Vějíř

Až na dně skříně schovaný byl,
popsaný verši, čísly dat.
Ač mamince jsem jednou slíbil,
že nebudu jej otvírat,
ten vějíř se mi hrozně líbil,
a já jsem musil lhát.

Málokdy klíček zapomněla,
však jednou zapomněla přec,
a sotva vyšla, ruka smělá
našla ten vějíř nakonec.
Však přece se mi ruka chvěla,
když držel jsem tu věc.

Nerozuměl jsem veršům z něho,
namáhaje se sebevíc;
říkaly cosi tajemného
o lásce, kouzlu tanečnic.
Strach měl jsem, ale nevím z čeho.
Co věděl chlapec? Nic.

V krabici lístky myrty voní,
zpět chvatně dal jsem vějíř k nim,
i šáteček jsem složil do ní;
dodnes to lépe neumím.
A hle, co mi to v hlavě zvoní?
Poslouchám, byl to rým.

Být básníkem! Jako jím byli
autoři veršů z vějíře.
A ruce mé se pokusily
nesměle sáhnout po lyře.
Přede mnou ležel papír bílý,
arch za dva halíře.

Vzpomínka někdy něžně bodne.
Pokud lze mluvit o vině,
viníka nikdo neuhodne.
Snad vějíř, snad ta jedině,
jež zapomněla jednoho dne
ten klíček u skříně.

6 09.03.2013

Na první pohled může kniha působit žurnalistickým dojmem, ale po začtení do ní si vás určitě zcela podmaní. Jon Krakauer zde objasňuje příběh mladičkého Chrise McCandelsse, který se rozhodl oprostit od života ovládaného mamonem a své srdce se vydal hledat do náručí drsné přírody. Už samotná myšlenka poutá pozornost a nutí k hlubším úvahám. Moc se mi líbilo, že se autor snažil podat Chrisův příběh reálně - založit ho na faktech (sesbíraných ať už z chlapcových deníků nebo z vyprávění lidí, se kterými se při svém putování setkal), ale zároveň objasnil jeho motivace a kladl důraz na to, že Chris byl velmi inteligentní člověk a tento jeho čin nebyl pouhým výkřikem do prázdna. Právě v tomto místě z knihy čiší obrovské vcítění - sám autor je velkým dobrodruhem a chlapcovo počínání chápe.
Samozřejmě se přímo nabízí srovnání se stejnojmenným filmem, který byl podle knihy natočen. Po velmi dlouhé době mohu s klidným svědomím říct, že se povedlo obojí - oba způsoby podání využívají své moci naplno - kniha podpoří vaší představivost, film zase probudí skryté emoce. A obojí také všem doporučuji.

10 08.03.2013

Mácha byl opravdu talentovaným básníkem, z jeho díla čiší velké emoční vypětí a téměř překapává poetičností, avšak próza nebyla jeho silnou stránkou. Příběhy jsou neucelené a jakmile básník dochází k nějaké zajímavé myšlence, často jí naprosto zničí zkratkou "atd.", která se v textech objevuje tolikrát, že se to prostě nedá přehlédnout. Této knize dávám poloviční hodnocení, protože obsahuje Máj a Pouť Krkonošskou, která se mi velmi líbila, avšak Cikáni či Večer na Bezdězu mě upřímně unavovaly k smrti. Ač knihu hodnotím spíše nelibě, určitě by se dalo říct, že pro mě byla i příjemnou zkušeností a cestou za lepším poznáním Máchovo smutných myšlenek.

4 26.02.2013

Upřímně - všechny povídky jsem zhltla se zatajeným dechem a obdivovala se E. A. Poeovi, který mi dokázal, že jeho talent sahá od dekadentnějších hororů a smutných básní ještě mnohem dál. Dedukce, které používal v příbězích byly okouzlující, analýzy které rozlouskly pointu příběhu dech beroucí a konce ohromující. Nepřeháním, tuto sbírku si jednoduše nemohu vynachválit. Osobně se mi nejvíce líbila povídka Zlatý brouk (na kterou jsem sice narazila už dříve v jiné knize, ale velmi ráda jsem si jí připomněla), protože mě opět vrátila do dětství, kdy jsem zbožňovala pátraní po pokladech pomocí šifer. Zbylé čtyři byly taktéž velmi zajímavé - občas se divím, co se dokáže zrodit v něčí hlavě.

13 19.02.2013

Karel Toman je dle mého názoru jedním z nejlepších českých básníků, jeho smysl pro napětí veršů přidává jeho jemně smutné lyrice na dokonalosti. Sbírku doporučuji k přečtení, protože v sobě skrývá spoustu krásných slov a myšlenek. A pro mě je tato knížečka navíc ještě kouzelná - dostala jsem jí jako překvapení a byl v ní ukrytý vylisovaný čtyřlístek, který mi teď nosí štěstí. :)
I když, není větší štěstí, než ve skrytu slov nalézt pochopení?

"Mým snem jsi prošla, jako zjevení
alejí tmavou v půlnoci jde tiše.
A skoupý vínek černé zeleni,
jenž celovat chtěl čelo tvé i vlas,
již vadne, chřadne, hořkou vůní dýše.

A neznám ani jméno tvé. Tvůj hlas
a rytmus kroků v mojich smyslech dřímá.
A reflex tvojich očí radostných
mi dává zapomenout, že je zima,
že na stromech a v duši leží sníh."

8 30.01.2013

Tato sbírka probudila mou lásku k Seifertově poezii. Jeho verše jsou krásné, jemné, při čtení cítíte, že proudí z hloubky básníkova nitra. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by pomocí poezie tak uměl vystihnout lásku k celému umění.

"Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.

Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život."

14 30.01.2013

Na jednu stranu mi nepřipadají myšlenky vyřčené v knize moc zajímavé, ale když se nad tím zamyslím více, musím ocenit Berkeleyho jakožto nápaditého filozofa, protože si vybral dost nezvyklé téma. V knize se věnuje pojetí zraku a vnímání, kde vyvrací pouze jejich optické (matematické, fyzické) pojetí a klade jim mnohem větší váhu, která je založená na lidské zkušenosti. A právě toto hodnotím kladně - uznává vědu, ale myšlenky považuje za nejdůležitější a v tom vidím to "nové vidění" já.

6 20.01.2013

Knížečka plná aforismů, úvah a výňatků z deníků mě opět utvrdila v tom, že Franz Kafka byl geniální myslitel. Ve spoustě jeho děl se skrývají hluboké myšlenky, ale u některých mi celkový dojem zkazila forma, kterou byly vyřčeny, což se ovšem u těchto krátkých výroků stát nemohlo. Naopak jsem byla uchvácená jeho důvtipností, otevřeností, zralostí a pojetím některých témat (třeba inspirace ve vyhnání z Ráje).
Líbílo se mi každé pozastavení nad kouskem jeho myšlenek. Řekla bych, že každá kniha má člověku přinést něco nového a tahle mi dokázala otevřít obzory v místech, kde jsem to nečekala. Co víc si přát?

"Klec vyšla hledat ptáka."

"Je cíl, ale nikoliv cesta; to, co nazýváme cestou, je váhání."

"Neřešitelná otázka: Jsem zlomen? Upadám? Skoro vše tomu nasvědčuje (chlad, tupost, nervový stav, nesoustředěnost, neschopnost pracovat, bolesti hlavy, nespavost), proti tomu svědčí skoro už jen naděje."

8 31.12.2012

U Kurta Vonneguta se mi líbí, že mě dokáže každou knihou překvapit, ale že mě překvapí až takhle kladně jsem nečekala. Groteska je vlastně sci-fi, ale zároveň je to příběh o podivnosti, snaze o slušnost (nebo snad lásce?) a to vše samozřejmě okořeněné velmi zvláštním smyslem pro humor, pro autora tak typickým.

Ráda bych se snažila nějak nastínit příběh, ale když se o to člověk pokusí, má pocit, že vypráví béčkový román, protože není schopen interpretovat všechny ty ironické, pravdivé a ryze humánní úvahy. Mně se třeba hrozně příjemně dotklo tohle, protože v tom nacházím velké pochopení:
"Miluju tě, Elizo," řekl jsem.
Zamyslela se nad tím. "Ne," řekla posléze, "to se mi nezdá."
"Proč ne?" řekl jsem.
"Připadá mi, jako bys mi mířil pistolí do tváře," řekla. "Je to jen způsob, jak člověka přimět, aby vyslovil něco, co nejspíš nemyslí vážně. Co jiného na to můžu odpovědět, co jiného na to kdokoli může odpovědět, než 'já tě taky miluju'?"

Jedině snad můžu říct, že všem knihu vřele doporučuji, líbila se mi možná ještě víc než Matka noc a Mechanické piano, které jsem do něj vždy považovala za nejlepší díla.
Haj hou.

11 27.12.2012

Proč jen tohle, pane Krchovský?
Tato sbírka mi přinesla tak obrovské zklamání, snad ani jednou jsem u těch sprostot nezasmála a že mě spousta básní od něj rozesmát umí pořádně (Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce/neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce). Tyto verše mi však přišly vyprázdněné od pocitů; pouze se uboze snažící zachytit něco ze staré spisovatelovy nátury, avšak dost marně.
Hvězdičku má ode mě asi jen za všechny ty sympatie, které ve mně tento velký básník probudil ve svých starých dílech a s kytarou v ruce na koncertech.
Mám jednoduše pocit, že jeho prvotní tvorba byla upřímná, protože jí naplnil všemi těmi svými splíny, alkoholem, cigaretovým kouřem, sexem a zděšením nad svým životem. U nových děl se dostavuje pocit jakéhosi vyprázdnění od veškerých niterních pocitů, které byly dříve velmi patrné a viditelná je pouze snaha navázat na svou starou identitu, se kterou se proslavil. Což je pro čtenáře zprávou smutnou, avšak já doufám, že autor už konečně dozrává k vytouženému vnitřnímu klidu. :)

8 14.12.2012

V této sbírce je už jasně patrné, že jsou některé básně vynucené a vyumělkované do klasických depresivních perverzí. A poezie by se nutit neměla, takže mě kniha jako celek moc nepotěšila. Ale pořád se zde nachází spousta děl psaných s opravdovým procítěním, které jako by se od dob, kdy začal Krchovský psát, v ničem nezměnilo. Myslím, že každý ten rozdíl pozná, je ovšem na vás, jestli se vám jej chce hledat.

8 08.12.2012

Měla jsem za to, že každá filozofická knížka člověku něco přinese, protože myšlenky ostatních, ať už s nimi souhlasíme či ne, v nás vždy něco zanechají. Ricoeur byl pro mě výjimkou. Jeho uvažování nad tématem spočívá v tom, že ho usadí do nějakého historického kontextu a pokouší se v něm najít symboliku. V praxi to znamená, že se čtenář nedozvídá nic nového, jen tápe mezi polopravdami, předpojatými myšlenkami a názory, pro které nenachází pádnou argumentaci a radši je pohřbí ve víru cizích slov. Vřele nedoporučuji.

Havran je asi jedna z nejlepších básní vůbec, krásně znělá, nikdy nudná a protkaná bolestnou a temnou atmosférou. Jsem moc ráda, že se už nějaký čas učím anglicky a mohla jsem si přečíst originál, překlady občas člověka strhávají, kam nemají, třeba více než ten od Vítězslava Nezvala oceňuji překlad Jaroslava Vrchlického (jak ten první, tak i ten pozdější), připadá mi, že se lépe dokázal vnořit do autorovy duše.
Ať tak či tak, Havran je určitě úchvatné dílo, které stojí za přečtení.

Lovecraft mě svými povídkami ještě nikdy nezklamal a asi se to ani nikdy nestane, jeho styl psaní mi učaroval. Každé slovo dokáže ozdobit hrůzou, pohrát si s jeho zněním a navodit vám strach z neznáma. Hlavní postava se vždy nějakým omylem zaplete do hrůzyplné situace, a i když se vám podaří domyslet, jak asi příběh může končit, autor předčí vaše očekávání, protože tak chorou mysl určitě nemáte. Hlavně obdivuji, že i když má smysl pro detail, nikdy tu odpornost, kolem které se točí určitá povídka, nepopíše přímo, vždy se tomu nějakým záhadným způsobem vyhne a ponechá prostor vaší fantazii.
Z této sbírky je podle mě nejlepší povídka Divák.

8 28.10.2012