annihilation komentáře u knih

Zabiják je nesmrtelná trefa do černého. Alkohol a bída tu jsou od počátku věků a surová připomínka v rámci tak neuvěřitelně detailně popsaného díla je nasnadě. Co mám na Zolovi ráda, je jeho empatie-neempatie. Bez okolků vás vtáhne do díla, ale nechá vás stát za mléčným sklem, kterým se na děj díváte čistě až po vlastním výběru a zhodnocení příslušných emocí. Rozebere každičkou maličkost, návaznost, propletení příběhu, ale zbytek nechá na vás. Vypráví, ale nevciťuje se a proto je tak skvělý.

11 10.08.2016

Že je Trainspotting dobře zfilmovaný a nasmáli jste se u něj? U knihy se smát nebudete. (Lžu. Pokud jste psychotičtí a černý smysl pro humor vám občas zatemní mozek, tak se, stejně jako já, smát budete.) Je to silný příběh situovaný do nechutného prostředí, ve kterém se mísí závislost se strachem a agresí. K zveličení vnímaného ještě nahrává fakt, že vypravěčem se stávají všechny postavy. A nutno dodat, že ani jedna z nich není sympatická. (A doufejte, že nikoho jim podobného neznáte osobně.) Proč mít jednoho antihrdinu, když je můžete mít všechny? Že to nedopadne dobře, to už asi víte. Připravte se ale na pořádnou jízdu v oplzlosti a dekadenci.
P.S.: Dejte mi pak vědět, jaká byla vaše oblíbená postava a proč.

11 28.06.2016

Nevěřím tomu, že Ohrenstein zemřel tak mladý, protože jeho poezie zdaleka není psaná rukou nevyspělého mladíka, naopak je moudrá a vyzrálá. Tolik motivů, tolik protikladů, tolik krásna, tolik bolesti. Je těžké jeho tvorbu popsat. Je osobní a niterní, plná citů a protichůdných pohnutek. Tento popisek je málo básnický: Přečtěte si jeho dílo, pak porozumíte.

"Nech slova za dveřmi,
nevěř mi,
nevěř jim,
to se tak opíjím,
není-li jiného vína.
Jsi stinná,
jsi temná, šero jsi,
rozevíráš se za rosy,
a když ti koktám do ucha,
jsi socha, která poslouchá
odlitku svého prosby."...

9 28.06.2016

Bukowski měl talent na dvě věci: žít jako magor a psát o nich jako magor. Pokud si zamilujete jednu jeho knihu, zamilujete si všechny. Faktótum sice nepatří k úplným špičkám (jako třeba Na poště), ale spolehlivě vás chytí za pačesy a nepustí, dokud ji v záchvatech podivného smíchu nepřečtete do úplného konce. Protože - upřímně - znáte většího pošuka, než Hanka Chinaskiho? Hank není nejlepší tím, jak odmítá všechna pravidla, jak se vypořádá po svém s každou maličkostí všedního života, ani tím, že si naschvál tvoří vlastní zákony. Je nejlepší, protože není vymyšlený.

"Doprčic, copak může být někdo odvázanej z toho, že se každý den v půl sedmý probudí drnčením budíku, vyskočí z postele, obleče se, násilím se nakrmí, vysere, vychčije, vyčistí si zuby a pak bojuje se silničním provozem, aby se dostal na místo, kde v podstatě vydělává hromadu prachů pro někoho jiného a ještě se po něm chce, aby byl vděčný za to, že dostal šanci to dělat?"

9 28.06.2016

Netvrďte mi, že jste si v Povídkách z jedné a druhé kapsy nenašli "to svoje". Byť je pojí společné téma, každá je přeci trochu jiná - jedna vás pobaví, druhá rozesmutní, jiná vám rozšíří obzory a ta další zase donutí přemýšlet nad něčím, o čem jste nikdy ani nesnili. Na tak velké sbírce různých (byť krátkých) děl je vidět skvělý Čapkův rozhled, jeho nesmírná inteligence, smysl pro humor, ale i jakási forma lidskosti v tom nejprostším významu.

"Kdyby se člověk hrabal ve své minulosti, našel by, že v ní je dost látky na docela jiné životy. Jednou...buď omylem nebo z náklonnosti...si vybral jenom jeden z nich a dožívá jej až do konce; ale nejhorší je, že ty druhé, ty možné životy nejsou tak docela mrtvé. A někdy se stane, že v nich pocítíš bolest jako v uříznuté noze."

13 13.04.2016

Díla, která tento úchvatný básník představuje v Malých básních v próze, jsou úžasnou sondou do zákoutí přemýšlivé poetovy mysli. Jeho úvahy mohou být zlomené, zamilované, depresivní či choré, ale vždy jsou odrazem nezměrného talentu a přirozené vnímavosti. Jestliže Charles Baudelaire hledá slova v básních tak, aby se rýmovala a měla rytmus, v prozaickém vyjádření nimi proplouvá bez omezení, což mu umožňuje hovořit s pravdivou otevřeností, lépe si hrát s příběhem, gradací i tóny smyslů, a tím přivodit čtenáři neklidnou a hloubavou náladu, rozvíjet obrazotvornost a milovat dekadenci. Vždy jsem Charlese Baudelaira považovala za nejlepšího ze všech prokletých, a touto pozoruhodně krásnou knihou mi mé mínění jen potvrdil.
Pane Baudelaire, proč jsem se narodila tak pozdě a nemohla si vás vzít?

10 02.08.2014

Snování je velmi zajímavá kniha, ve které se dva moudří muži pokoušejí netradičním - v tomto případě filosofickým - rozhovorem odhalit tajemství zrodu snů. Díky tomu, že jde o dialog, jsou myšlenky podrobovány přímé kritice a často i vyvraceny, což je pro čtenáře velmi osvěžující změna. Velmi zajímavý moment je, když autoři narážejí na ideu, že se jejich konverzace vlastně také chová jako sen - často začíná od píky, protože nejsou schopni reagovat na nepřeberné množství předchozích myšlenek, věčně se v ní rodí nové a nečekané nápady, a stejně jako sen i jejich skvostný hovor končí tak, že vlastně nekončí (Nebo začíná dalším snem?). Fakt, že se Michal Ajvaz ani Ivan Havel nesnaží urputně opírat o vědeckou literaturu, je příjemnou změnou ve vodách filosofie. Jejich hloubání tak plyne přirozeně - přináší pouze nové myšlenky a může se rozvíjet dál a dál. I když je třeba podotknout, že se kvůli této skutečnosti občas zaobírají zbytečnými otázkami, které jsou již dávno ve světě psychologie zodpovězeny (Ubíhá čas ve snu stejně jako v realitě? Proč sny tak lehko zapomínáme?) Naopak ale velice důvtipně do svých úvah zahrnují výstřižky z beletrie, které knihu oživují, pozbývá tak vyloženě formálního dojmu a je čtivější.
Co je možná škoda je skutečnost, že oba autoři pravidelně nemívají lucidní sny (Ivan Havel občas, Michal Ajvaz nikdy), jejich rozjímaní by se tím posunulo ještě na vyšší úroveň. Osobně doufám, že přijdou ještě s pokračováním. (Něco jako Bdělé snování - Rok snů o dopisech)

7 02.08.2014

Že je 451 stupňů Fahrenheita fantasy, či snad sci-fi? Kéž by. Spíš jde o obludné varování před zvrácenou formou modernizace, která se zvrhla do totality a zabránila lidem přemýšlet - dokonce je od přemýšlení odradila. Představa tupých mas s nosem přilepeným k všudypřítomným televizním obrazovkám a naprosto lhostejným k citům, dává vzniknout netradičnímu hrdinovi, který si při své práci hasiče - nikoliv někoho, kdo oheň hasí, aby před ním uchránil lidi, ale někoho, kdo se podílí na spalování pár kusů knih, které ještě na světě zbyly - uvědomí, že nečiní správně, že se cítí prázdný a rád by svět kolem sebe změnil. Čtenářovi sympatie utuží fakt, že se tak svým smýšlením stává vyvrhelem a na tomto pokraji společnosti paradoxně teprve nachází svůj smysl žití. Autorova bezbřehá fantazie, která si (doslova?) hraje s ohněm navíc krásně tuto metaforu dobrý sluha-špatný pán připodobňuje k fénixovi, kterým se v tomto případě má stát i sám člověk, a tak vnáší do teskného příběhu nikdy nehasnoucí naději.

Často je tento román přirovnáván/srovnáván s Orwellovo 1984 a vedou se spory o to, jestli je to vůbec na místě. Oba autoři se ve svých antiutopistických zobrazeních pohybují ve velmi podobném světě, ale každý se jím zabývá z jiného úhlu. Zatímco Orwell se věnuje především politickému systému a životu v totalitě, Bradbury se opírá ryze o popírání samostatného uvažování, které není zapříčiněné nějakou mocí shůry, ale samotným člověkem-jedincem. Navíc i přese všechny hrůzy a úpadek nabízí východisko, ve kterém se opět nebojí opřít o samotné individuum. Právě tato víra v moc jednotlivce přináší do strastiplných románů tohoto druhu kousek světla.

Co je ještě třeba vyzdvihnout, je autorův překvapivě poetický a upřímný styl prózy, díky kterému se čtenáře přímo dotýká. Když hovoří o chuti deště, probudí ve vás vzpomínky na věci, které jste v dospělosti přestali zkoušet, když popisuje vůni knih, přiměje vás ke stránkám přivonět a celou dobu vás nechá přemýšlet nad tím, jestli jste opravdu schopní svobodně přemýšlet, to vše navzdory tomu, aby vám něco vnucoval:
„Má žena tvrdí, že knihy nejsou skutečné.“
„Díky Bohu, že nejsou. Můžete je zavřít, říct jim: Počkej. Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to okolí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé. Knihy můžete umlčet rozumným argumentem."

24 11.07.2014

Bukowski jako autor povídek je skvělý, ale kam se hrabe na Bukowskiho jako na básníka! Proč se snažit zaobalit slova do poetických krás, když je mnohem větší síla v surovosti, neurvalosti a tvrdosti (doslova?). Pod touto, pro mnohé ohavnou, skořápkou je skrytá přemíra citů, ubohost, bolest a samota, takže spolu vytváří velmi neobvyklou upřímnou poezii, kterou budete buď milovat za každým slovem, nebo knihu ihned zahodíte. V něčem tak výrazném střed prostě neexistuje.

Sám se všemi

tělo obepíná kost
a dovnitř
dají mozek a
někdy duši,
a ženy rozbíjejí
vázy o stěny
a muži pijí
přespříliš
a nikdo nikdy
nenajde toho pravého
ale lidi nepřestávají
hledat
hemží se z postele
do postele.
tělo obepíná
kost a
tělo hledá
něco víc než
tělo.

není v tom vůbec
naděje:
všichni jsme ve spárech
stejného
osudu.

nikdo nikoho nikdy
nenalezne.

městské skládky se plní
smetiště se plní
blázince se plní
nemocnice se plní
hřbitovy se plní

nic jiného se
nenaplní.

21 21.04.2014

Mácho, Mácho, co to je za paskvil? Jak básník, co napsal něco tak krásného, čím je Máj, mohl vytvořit něco tak nudného? Próza mu očividně vůbec nesvědčí, jeho popisy jsou kostrbaté a často uměle useknuté - při popisování krajiny různými přízvisky na konci dodá "atd." a tím jeho líčení skončí, takže kontrast krajina/člověk zmizí neznámo kam a zbudou jen prázdná slova. A je to velká škoda - v díle jsou opět patrné klasické motivy profilované do ubohých lidských osudů, jen jsou pohřbené hluboko pod mdlou půdou...

4 26.03.2014

Pánbůh ti požehnej, humore Kurta Vonneguta! Zase tu máme další knihu, která balancuje na hranici sci-fi, humoristiky, satiry a polemice o životě. Hlavní postava se opakovaně dostává před nebeskou bránu, kde je jí umožněno vést rozhovory s těmi, kteří jsou již po smrti. Mluví tak se spoustou (i nechvalně) slavných osobností, které se snaží vysvětlit svou životní pravdu nebo nějaký důležitý názor. Na této úrovni je jednoduché rozpoznat ironii a komičnost, která je pro autora charakteristická. Krátká knížečka, dlouhý smích a velmi vtipný závěr.

8 26.03.2014

Simone de Beauvoir představuje ve své knize silně niterní prózu protkanou beznadějí a v každé ze tří povídek na ní pohlíží jiným způsobem; jinou smířlivostí a jiným východiskem. Zvláštní je, že se i přes námět ztrácení sebe sama příběhy silně odlišují svou gradací, stylem podání a především tím, co ve čtenáři dokážou zanechat.
Ve „Věku odříkání“ se autorka zaměřuje na bolest způsobenou stárnutím, plynutím života do tmavého kouta místnosti. Ženě, která povídkou provází, toto období velmi těžko snáší. Ztratila na důležitosti. Její syn naslouchá své ženě, nikoliv své matce; není pro něj již důležitá? Těžce tuto hluboké poznání nese a nechává se strhnout afektem, nepoznává se. Jenomže odříkání není celoplošné, únik a oporu nachází ve svém muži, který jí pomáhá se se skutečností smířit a neobracet ji zbytečně (?) proti sobě.
Druhá povídka je téměř až ohavně osobní zpovědí, kterou pronáší žena zhrzená samotou. Nikdo jí není oporou, všichni se obrací proti ní (ať už jsou v právu nebo ne), není kam uniknout, komu se vyzpovídat, kde nalézt pomoct. Tak se tedy obrací k hněvu; nechává se pohltit nenávistí bezmocných a snaží se svých negativní pocity přebít zlostí. Je ohavné si od bolesti pomáhat čirou zlobou – byla tu však jiná možnost? „Monolog“ vyšlapává cestu od osamocení k nenávisti.
Podle posledního příběhu nese název celá kniha – je tomu tak proto, že je to povídka nejsilnější, nejosobněji pojatá a především nejsmutnější. Žena, jejíž příběh je čtenáři nastíněn formou deníku, je nucena potýkat se se skutečností, že jí manžel přestat milovat. Okolí se jí snaží nabízet různá řešení, ale jaká řešení mohou existovat pro ženu, která celou svou existenci vložila do lásky? Ztrácí samu sebe a neví, jak tomu čelit – prakticky vzato ani nemůže. Velmi zajímavý je kritický náhled na její dcery: jedna se šťastně vdala, ale nikdy se v ničem nenašla, druhá se naopak rozhodla oddělit svůj život od citů a povrchně, ač bez zranění, proplouvat časem. V těchto úvahách se rozvíjí ještě silnější existenciální utrpení, než tomu bylo doposud – vyvstává otázka, zda-li existuje nějaká cesta, která je ta správná jak pro jednotlivce, tak jeho blízké okolí. Tento poslední příběh zřejmě v každém zanechá spousty otázek. Můžeme jednat, jak nejlépe umíme, milovat z celého srdce, ale nestačí to. Proč? Samá podstata je nezměnitelná. Existuje z takové agónie východisko? Ne. Dveře galantně otevírá strach z budoucnosti…

6 04.03.2014

Někoho možná zprvu vystraší rozsáhlost knihy, ale opravdu není čeho se bát. Victor Hugo slova používá důmyslně a čtenáře neznudí nicneříkajícím vyprávěním. Bídníci - to je dílo, které je naprosto nepřekonatelné, propracované do detailu a hlavně dokáže v každém něco zanechat. Nejúžasnější je líčení postav. Je to opravdu poprvé, co někdo dokonale dokázal popsat jednotlivé lidské povahy se všemi jejich touhami, emocemi, motivacemi a utrpením z ambivalentních pocitů, které sužují jejich bídnou duši. Dokonale propracovaná postava Jeana Valjeana vás vtáhne do jeho bloudění. Není možné se s ním nesnažit ztotožňovat, zamilovat si ho a obdivovat obrovský růst jeho osobnosti a pokory. Jak na Jeanu Valjeanovi, tak na ostatních mistrně vylíčených postavách, dokáže autor vykreslit jakékoliv emoce - od čiré lásky k slepé nenávisti, od průzračné dobroty duše k hloupé temnotě a sobectví, od sebezapření k sebevyjádření. A to vše s lehkou něhou a vírou v hlubokou pravdu skrytou za závojem slov.
Jestli vás ještě něco ohromí, tak to bude nit propletená lidskými osudy, která se nedokáže přetrhnout a opět všechny svádí k sobě a přivádí je až k nejvyššímu bodu vášně. Co je pro mě naprosto nepochopitelné, je doba, kdy byl román napsán. Je neuvěřitelné, že v té době někdo stvořil tak úžasné dílo, že nikdy nezestárne. Jeho idey jsou totiž olemovány osudy lidského utrpení, které se s časem nemění. Bídníkem jste možná i vy. Bída ale není něco materiálního, je to kus vás, který si v sobě nesete. Je to ten člověk hluboko uvnitř, který trpí ve své podstatě a s této bídy není úniku. Román vás k sobě touto skutečností připoutá a vtáhne vás do napínavého příběhu, kde každá malá náhoda může nakonec sehrát hlavní roli, kde má každý člověk svůj úděl, kde se některé činy nedají vysvětlit, protože je neovládá síla mysli, ale síla srdce. Jak lépe popsat tíhu (lehkost?) lidského života, než jako bídné bloudění?

8 27.02.2014

Koho napadlo udělat právě takový výbor z díla? Středobodem Seifertovy inspirace je láska, ale nikdy ne omezená na lásku milostnou - Seifert překračuje samotné slovo a nechává ho vyznít na lemech veršů upínajících se dál. V tomto výboru šlo o snahu vybrat poezii plnou milostných citů, ale ptám se - proč takto nešťastným způsobem? A hlavně - koho napadlo knížečku doplnit o tak ohavné koláže? Copak ty básně nepochopili? Avšak i přes tuto mrzkou schránku tato lyrika okouzlí, jako vždy se každé lidské bytosti dotkne hlouběji, než je možné a zanechá touhu vzít do ruky tužku a začít psát básně, protože - co může být krásnější?

"Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání -,

abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená."

7 09.02.2014

Palahniuk se opět ukazuje jako totálně vadná verze Američana, která kritizuje ještě vadnější Američany. Ty jeho narážky člověku většinou přivodí pitomý záchvat smíchu, stejně tak jeho vize pekla, dialogy a vůbec všechny ty psycho(pa)tické myšlenky. Prostě silná jízda jinou dimenzí, která je konstruovaná jako šílený příběh zachycující se na určitých frázích. Někdo je prostě jen úchyl, někdo to dokáže využít k psaní a tím si získat velký zástup fanoušků. Ano, Chuck Palahniuk je přesně ten druhý případ - skvěle využívá své obsese, poruchy a vulgarity, a dokáže z nich vytěžit naprosté maximum.
I když, nemůžu si pomoct, tento příběh je ve srovnání s jinými dechberoucími nechutnostmi (Klub rváčů, Program pro přeživší, Zalknutí) trochu slabší. Nevím, jestli za to může fakt, že příběh vypráví třináctiletá holka a proto je psán víc dětsky, nebo jde prostě o fakt, že autorovi pomalu dochází nápady. Něco tomu chybí, ale Bůh ví co. (Jo, ehm, písmeno na B.) Třeba jen Satan trochu zpackal scénář.

8 05.02.2014

Na svou dobu určitě naprosto nadčasové a skvěle šokující, s odstupem času však dost povrchní. Freud má dost často výborné myšlenky, se kterými zajímavě hospodaří, ale z těch pseudoargumetů, se kterými si snaží hrát na neomylného chytráka, je mi zle.

3 04.02.2014

Není snář jako snář. Klasické verze tvrdí, že každý pojem má ustálený význam (pokud se vám zdá o lejnech, přinese vám to peníze a štěstí, a podobně) a veřejnost, pokud už se o sny vůbec zajímá, proto snáře vnímá spíš jako součást folkloru. Tato publikace obsahuje dost informací o tom, jak sny vnímat a dost málo pojmů, takže vás nutí spíš přemýšlet, než bezmyšlenkovitě hledat. Je to spíš o zpětné vazbě - sami si musíte uvědomit, proč se vám co zdá, takže je kniha takové vodítko pro pochopení, pomocná ruka, zajímavý duchovní učitel. Občas mi v ní ale chybělo vysvětlení některých zásadních pojmů a navíc by to chtělo trochu lépe utřídit, ale i přes tyto menší chyby neztrácí na kvalitě.

3 04.02.2014

Když žijete v Kafkově mysli, může se vám dost dobře stát, že se ráno probudíte a zjistíte, že jste se proměnili v jakýsi nestvůrný hmyz. A když se nad celou povídkou pořádně zamyslíte, tak se vám to může stát kdykoliv...
Kde se nachází hranice mezi tím, kdy vás lidé potřebují a tím, kdy jste jim naprosto na obtíž? Autor zde svým perem surrealismu načrtává nekonečně mnoho významů této hry se symboly. V tomto příběhu je patrné upozornění na to, že když vás někdo má rád jen proto, že se o něj staráte (ať už finančně, nebo jinak), a s vámi se něco stane, tato podmíněná láska vyústí v potřebu se vás zbavit. Transformace v hmyz navíc v každém vzbuzuje něco odporného - jde o fyzický či psychický úraz, nebo snad jen o pocit? Hmyz je něco, co nikdo nechce mít doma - přebytečný škůdce, odporná entita života. Později, ač to v povídce nikdy nebylo přímo řečeno, se začala hlavní postava - Řehoř Samsa - zobrazovat konkrétněji, a to jako šváb. Šváb je druh hmyzu, který je velmi odolný - a to vůči téměř všem podmínkám. Snad jen ta neláska ho může zabít.
To, co je fascinující je, jak se vše po jeho proměně změní - najednou není milovaným členem rodiny, dokonce je po své smrti naprosto lhostejným, jako by snad zemřel v tu chvíli, co pro ostatní (a i pro sebe) přestal býti člověkem. Jakmile někoho nemůžeme využívat, stane se pro nás odpadem, jenže celá metamorfóza je dokončená teprve tehdy, když se jím staneme i pro sebe samotné. Jenže - někdy se prostě vidíme tak, jak nás vidí ostatní.
Toto dílo je naprosto geniální, protože je mnohoznačné. Vede čtenáře do místnosti s nekonečnem dveří a je jen na něm, které otevře a co z myšlenek si odnese...

19 19.01.2014

Každý se občas cítí jako cizinec sám v sobě. Co když je tento stav trvalý? Hlavní hrdina - Mersault - se jeví jako bez citu, život mu bez povšimnutí protéká mezi prsty, na ničem mu doopravdy nezáleží, nikdy se nedá unést emocemi - žádné nemá. Je vůbec možné si představit někoho takhle prázdného? A co když se v jeho životě stane něco zásadního - zemře mu matka, zasnoubí se nebo někoho zabije, projeví se u něj nějaké pocity? Samozřejmě, že ne, jak by mohly? A právě za to je odsouzen širokou veřejností. Prázdný člověk je člověkem zcela zbytečným, zrůdou mezi květinami. Mersault to ale ví, nepopírá svou zbytečnost. Ba co víc, je s ní smířený, stejně jako se smrtí, protože ví, že je to něco, čemu nemůže vzdorovat. Jeho jediná jistota...
Na této depresivní rovině je člověk schopen zcela otevřeně přemýšlet o tom, jaký jeho život (ne)má smysl, co v něm určuje jeho momenty. Možná se budete chvíli cítit lépe - vy přece nejste tak prázdní jako hlavní postava. Vy máte city, naděje, víru, empatii, dokážete milovat. A přesto skončíte stejně.

13 19.01.2014

Zprvu - nedoporučuji tuto Orwellovu knihu srovnávat s sociálně-kritickými poklady jako je 1984 nebo Farma zvířat. Pokud to totiž uděláte, nebude se vám líbit, což by v tomto případě byla škoda. Hrdinka knihy je vylíčená jako šedá myška, která se bojí projevit, aby se neznelíbila Bohu. Popírání sebe sama jí pak přiměje k útěku, kde je však stejně nešťastná. Na této osobní rovině se rozplétá hluboké polemizování o víře a samozřejmě svobodě. Krásně ukazuje rozvrstvenost společnosti (rozdíly muž-žena, bohatý-chudý jsou více než patrné), stejně tak problémy mezi lůzou a otřesným prostředím na školách. Na osobní rovině by tato kniha neměla valný význam, ale kvalitní vyprávění, které zobrazuje tehdejší poměry na něj vrhá naprosto jiné světlo. Není to kniha o problémech člověka, hlavní postava je jen uměle vykonstruovaná, aby mohla procházet jednotlivými prostředí, které Orwell zamýšlel zobrazit v jejich ubohosti.

9 19.01.2014