Anna 13 komentáře u knih

(SPOILER) "Byli trénovaní, aby čelili bláznovství beze strachu."

PACIENTOVA anotace mě velmi zaujala, proto jsem byla nadšená, když jsem knihu dostala od své sestry. Před měsícem jsem přečetla MLČÍCÍ PACIENTKU, ke které je PACIENT připodobňován a byla z ní nadšená. A z počátku jsem byla nadšená i z DeWittova debutu...

Moc se mi líbil styl psaní autora - pozvolný, s postupně budovaným napětím. Vyprávění podané formou jakéhosi blogu mě nadchlo a upoutalo. Za dva dny byla kniha přečtená. Je dobře, že neměla více stran, neboť děsivá a bezútěšná byla na můj vkus až dost.
Přestože jsem si oblíbila postavy i prostředí, krásně rozehraný děj pokazil hororový konec. Nemám nic proti nadpřirozeným prvkům - ostatně mám ráda příběhy Stephena Kinga i jiných, kteří hrajou tyto "vyšší" hry, ale tady mi to přišlo jaksi... Nepatřičné není to správné slovo. Nesedlo mi to.
Zlo, které autor vytvořil je velmi těžko uchopitelné... Nedá se vlastně ani představit. Mně se to alespoň moc nepovedlo.
Je snad za tím vším jistá metafora? Pokud ano, její obrysy vidím rozmazaně a nedokážu ji sebejistě přečíst...

To, co se z Joea vyklubalo je vlastně jediným důvodem, proč knize nedávám plný počet hvězd. Její čtení jsem si jinak velmi užila a pokud Jasper DeWitt napíše něco dalšího, určitě si to nenechám ujít.

PACIENT není jednoduchý... Možná stojí za vícečetné přečtení. Možná je geniálnější než tuším... Ale to zjistím třeba napodruhé... Budu se těšit, co z něho vytěží mí blízcí.

"Ať už budete dělat cokoliv, ani za nic neříkejte dětem, že monstra, která vidí, jsou součást jejich představivosti. Protože jestli je jen kousek toho všeho pravda, posíláte je na popravu."

4 07.08.2021

Prolétla jsem celým dvacátým stoletím… A mé srdce obsadilo tolik postav, že je nespočítám na prstech svých rukou.

Moje třetí od Aleny Mornštajnové… Neuvěřitelně silná a krásná. Kniha Slepá mapa.

Když čtu její knihy, žasnu nad jejím vypravěčským umem. Nad tím, jak vyvážené její příběhy jsou. Je v nich tolik dobra, kolik je v nich zla. Tolik krásy, kolik odpornosti. Nebo já to tak alespoň vidím.
Výlety do dějin naší země v podání Aleny Mornštajnové nabízejí to nejdůležitější – lidskost v celé své kráse. Politické události se dotýkají obyčejných lidí, kteří vyrůstají a stárnou na pozadí dějin. Postavy se rodí nové, postavy umírají. A vy to všechno žijete s nimi. Stanete se členy jedné velké rodiny, kterou pak nechcete opustit.

Slepá mapa je neuvěřitelné dílo, kterým bych chtěla životem proplout mnohokrát. Myslím, že to nebude nemožné, protože já osobně nepovažuji knihy paní Mornštajnové za nezapomenutelné. Jak jde čas – zapomínám. Vnímám jen obrysy, střípky mihotavých životů, které autorka vytváří. Ale vlastně je to dobře – budu se do nich moci znovu nořit jako poprvé. A to je dar – objevovat znovu všechny ty krásné příběhy nedokonalých postav. Znovu se rozplakat, když je s poslední stránkou ztrácíme.

Silné, velkolepé a tolik živé.
Prostě dílo paní Mornštajnové.

29 04.08.2021

(SPOILER) Když během čtení začnete snít a představujete si jistý vývoj, dřív nebo později narazíte...
A u tohoto románu byl náraz velmi prudký...

Rozhodně jsem nečekala, že se do nenápadné knihy s lacinou obálkou tak hluboce zamiluji. Děsí mě představa, jak málo stačilo - jediný pohyb, pošetilé rozhodnutí, a kniha by stále ještě ležela mezi ostatními v polici městské knihovny. Nebo v dlaních jiného čtenáře. Mnou však nepoznána...

Příběh ženy nechávající vše za sebou, odcházející do divoké přírody, mě zcela uhranul. Hltala jsem každé slovo. Můj mozek si vytvořil přenádherné místo, které již ve mně zůstane, které už asi nikdy neopustím.
Katherine... Její chata. A všednodny.
Oáza.

A pak tu byl Danny, Gatsbyho dům a posedlost krásnější než hora, na které žil...

Zamilovala jsem se do představy, co by z nich mohlo být...
Viděla jsem v příběhu jisté paralely se Stmíváním, i když to jistě nebyl autorčin záměr. Jenže ti dva mé úchvatné vize nenaplnili. Nebo ne na moc dlouho... A mě bolelo zjištění, kým ve skutečnosti jsou. Co z nich udělala samota. A divočina.

Přesto, že mě to znechutilo, naštvalo a zranilo, přesto je to tak silný příběh - nezapomenutelný příběh, že ani Dannyho vyhladovělá nemocná duše nemohla zničit lásku, kterou ve mně kniha po dlouhé strany vzbouzela.
I přes tu hrůzu, která od jisté kapitoly ovládne děj, chci knihu číst znovu...
Proto plný počet hvězd.

Je nebezpečné plně se oddat knize, má moc vás zranit. Nebo zklamat. Ale jen, když jí to dovolíte. Protože já se přes veškerý odpor stále snažila rozumět, vcítit se... I když to nešlo. I když to bolelo.

Jedna z knih, která člověka tvaruje a mění jeho srdce.

V divočině zdivočíte... Všemi myslitelnými způsoby. Nelze nevidět tu krásu...

7 27.07.2021

Četla jsem ji zcela napojená na postavy, uchvácená krásou Cornwallu.
S ženami jsem sympatizovala, mužům jsem podléhala a čtení si užívala...
Jediné, co mi zkazilo jinak překvapivě dobrý zážitek, byl konec. Tenhle limonádový závěr se dal očekávat, nicméně příběh rázem ztratil na živosti. Jako by oblíbené postavy uvízly v moderní verzi pohádky, která nemá s realitou nic společného.

Je to škoda, protože děj knihy se mi líbil více, než jsem čekala. Nejvíce za to může asi prostředí, ve kterém se kniha odehrává, ale také to je mnoha vrstvami, které příběh má. Anotace je poměrně skoupá, a tak je možné, že budete překvapeni jako já, po kolika různých rovinách se kniha vydá. A o co všechno v ní půjde...

Místy mi vadil překlad.
Vyjadřování postav občas také nebylo věrohodné.

Pokud hledáte nenáročné letní čtení s velkou dávkou romantiky odehrávající se v malebné Anglii, mohu doporučit.

9 23.07.2021

Byl malým chlapcem, který vztahoval ruce ke slunci a bál se mořských vln...
Stal se z něho kluk s tělem dokonalejším než stroj... Kluk, jehož život mimo bazén byl jen nutným mezidobím... Plaval. Pořád jenom plaval.
Byl nejsilnější, nejrychlejší, nejlepší...
Byl Barakuda.
A pak se začal topit...

První kapitoly Tsiolkasova románu mě nadchly. Malý odhodlaný Danny byl velmi neotřelým hrdinou s jasným cílem - vyhrát olympiádu. Jeho drzost byla osvěžující. Jeho sebevědomí nic nenabouralo. Přála jsem si být s Dannym pod vodou věčně...
Bavil mě. Zajímal mě. Fandila jsem mu.
Věděla jsem, že to skončí, že nebude Barakudou věčně... A bolelo mě to za něho.
Náš hrdina se na stránkách této knihy změní k nepoznání. Sledujeme, jak svou bolest a stud obaluje hněvem. Prudkou agresivitou, lhostejností, ubližováním všem okolo. Z ambiciózního Dannyho je parchant, ke kterému už není tak snadné nalézt cestu. Nedokážete ho litovat. Zároveň byste mu však podali záchranný kruh, kdybyste mohli. Chtěla jsem, aby se již přestal plácat v minulosti, aby se nám neutopil před očima. Neztratil. Abychom ještě jednou zahlédli v Danielově dospělé verzi malého Dannyho.

Jeho cesta a jeho vnitřní svět je komplikovaný a neprožívá se snadno. Nahání strach. Nahání hrůzu. Sama jsem toho už někdy měla plné zuby a chtěla kapitolami jeho bezútěšného dospělého života proplout co nejrychleji. Polykala jsem slova s neustále stejnou pachutí.
Mezidobí končilo, když nás autor znovu zasadil do jeho minulosti, kde jsme s ním zase skočili do bazénu a plavali a plavali a plavali... Protože jestli mě něco absolutně odrovnalo, byly to právě tyto scény, kdy jsem spolu s hlavním hrdinou brázdila vodu.

Prolínání časových rovin mi nevadilo, naopak to děj silně obohatilo.

Ke konci jsem však už toužila Danielův svět opustit. Bylo to moc dlouhé a měla jsem pocit, že většina byla řečena již v první části. Kdyby měla kniha o sto stran méně, o nic by snad čtenář nepřišel. Kromě rozplizlé nudy posledních pár desítek stran.

Ryze chlapecký svět to byl... A mně se moc líbil.
Není možné nebýt smutný...

Danny, silně ses mi vryl pod kůži. Když na tebe budu vzpomínat, uvidím tě mladého a krásného v bazénu u oceánu... Chtěl bys být ve vlnách, ale jsi tam. A v té chvíli víš, že jsi nejsilnější, nejrychlejší, nejlepší. Že jsi Barakuda. Jsi chlapec, jehož ještě nezlomili. Nádherný chlapec, co sní svůj sen. Tak si tě budu pamatovat.

BARAKUDA je silná. Kéž by tu nebyla tak osamělá a měla více čtenářů... Rozhodně by si to zasloužila.

5 20.07.2021

Zachytávala jsem verše, oni mi však unikaly.
Přesto nelze popřít krásu a vzletnost, i když k porozumění nedošlo pokaždé.

Něco ulpělo, další se odrazilo a následující uteklo.
Někdy je báseň těžší, někdy lehčí. Ale všechny jsou literatura. A v Seifertově případě i láska.


"Jsou deště parfémem oblohy,
slzy jsou parfémem duše.
Viděl jsem ji plakat v pátek a v neděli.

Jejími slzami kapesník navoním si
ještě dnes."

5 12.07.2021

Na tenhle příběh nehodlám zapomenout.
Pokud mi začne v paměti blednout, oživím ho. Tolikrát, kolikrát bude potřeba.

Kniha s duší.
Kniha velká jako svět a bohatá jako život. Tepající. Šokující. Dechberoucí. Srdceryvná. Syrová.

Tak krásná.
Tak něžná.
Krutá.

Láska v podobě, která se vás niterně dotkne. Pučíte a pukáte společně s Margot a Dieterem.
Něco tak nádherného nebylo dosud napsáno. Tak něžného, neskutečně odvážného a silného. V tohle chci věřit.

Margot je dívkou, pro kterou nenacházím slova. Tak blízká každé mladé ženě. Každé, která na své mládí nezapomněla. Tak naivní a čistá a krapet dětská.
Již v polovině knihy není ani stopy po dívce, kterou jsme zastihly v prvních kapitolách. Jeden rok války. Jeden rok lásky. A z Margot je ženská hrdinka, ke které s obdivem vzhlížím a která mě neuvěřitelným způsobem inspiruje. Vryla se mi do srdce, jako by byla mojí sestrou. To, jak věci cítila, jak byla odvážná a neoblomná, statečná a ve svém odhodlání tak krásná – na to nikdy nezapomenu. Na to, jak milovala. Na to, jak se změnila – jak vyspěla a zženštěla. Mám ji v úctě.
Literární postava, která má potenciál utvářet charaktery mladých čtenářů, především tedy čtenářek.
Ujdete s ní velkou cestu… Cestu, jež je lemována láskou k chlapci za drátem.

Knihu si koupím a přidružím k mé milované Zlodějce knih. Kniha stejné velikosti, stejné hodnoty a stejně důležitého poslání.

James Moloney mě fascinuje. Dotkl se mě svým příběhem velmi hluboko. Na to nejsou slova. Možná jen to otřepané jediné, které zdaleka nestačí: děkuji!

8 12.07.2021

Jsem v absolutním šoku!
Jak tohle autor udělal? Jak to jen Alex Michaelides dokázal?

Vypadá to, že mám poslední dobou štěstí na thrillery. Po bravurním Brianu Freemanovi a debutantce Ashley Audrainové je Alex Michaelides další spisovatel, který mě svým vzdušným příběhem a vypravěčským umem unášel tak, že jsem dýchat nestačila.
Opravdu nic jsem od knihy nečekala. A pak jsem zjistila, že se jí nedokážu pustit.

Tohle je další thriller s přesahem.
Vrhal světlo do temných koutů v mé mysli. Vzbuzoval soucit s hluboce raněnými lidmi, postiženými zlem.
Bylo krásné Mlčící pacientku číst. Jako plout na vlnách.
Těžké byly vnitřní rozhovory se sebou samou, přesvědčování a dumání o lidské podstatě. Zlu a dobru. A o tom, co je mezi nimi.
Tím chci říci, že nečtete jen o neskutečně živých postavách, nesbíráte stopy ke starému zločinu a netrnete v úzkosti z toho, jak to nakonec dopadne. Hodně přemýšlíte a dostáváte se jakoby za příběh samotný. Autor vás do toho něžně tlačí.
Je něco za příběhem i pod ním. Je toho víc, ne jen psychiatrický detenční ústav, terapeut Faber a němá malířka Alicia.
Je to úchvatné…

A ze samotného rozuzlení vám vylezou oči z důlků. Bacha na to… Jistojistě na to sami nepřijdete. Myslím, že ani nemůžete. Je to dokonalé…

Vypadá to, že se díky autorům jako je Michaelides zase začnu pomalu vracet k napínavým temným příběhům, které jsem již pomalu opouštěla. Ještě pořád se na přehlceném trhu dají vypátrat vyložené skvosty…

Jak to, že se o MLČÍCÍ PACIENTCE více nemluví?

16 09.07.2021

(SPOILER) Začalo to Allie a Kadenem a skončilo Jude a Blakem...

Miluju tu sérii. Miluju Woodshill a všechny jeho obyvatele. Ale přesto neumím být nekritická. Mona Kasten se příliš neposunula. Její příběhy jsou všechny odvyprávěné podle stejné šablony. Předvídatelnost a výsledná přeslazenost jejích románů nemusí být ale vždy na škodu. My holky tohle prostě někdy potřebujeme - emocionální horskou dráhu a happy end. Ale mám pocit, že se série ZNOVU nedá číst celá za sebou. Pokud to někoho čeká, prokládejte tyto knihy jinými, neboť byste se mohli přesytit natolik, že už byste žádnou Monu Kasten nechtěli nikdy vidět. A to by byla škoda.
Protože i když tato autorka není příliš vybroušená, má rozhodně co nabídnout. Můžete si z jejích útulných příběhů vytvořit náhradní domov. Můžete se zamilovat... A to mi věřte, že to se vám nejspíš stane. Každému dílu totiž kraluje kluk, který je jako vaše nejodvážnější představa... A s ženskými postavami se snadno spřátelíte.
Věřte, že se vám srdce zatetelí, když milované postavy budete potkávat znovu a znovu a uvidíte, že se jim stále daří dobře, i když do popředí vstoupily postavy nové.

Bylo to krásné. Ale je na čase posunout se dál. Já osobně se nemohu dočkat, co mě čeká v její nové sérii.

Mona Kasten není dokonalá. Ale mám pro její knihy zvláštní místo v srdci. Vždy ji budu ráda číst. A vracet se k ní.

6 06.07.2021

Neznala jsem tuto ženu, ale její útlá knížka mě zaujala na první pohled.
Ačkoliv jsem žena, feminismus mi nikdy nebyl blízký. Alespoň takový, který je teď v módě prezentovat.
Proto mě například "báseň" Moje krátká sukně spíše dráždí, než aby mě povzbudila či nadchla.

Eve Ensler se v této knize vtěluje do mladých dívek. Dívek, které mi nebyly blízké. Těch, co se chtějí zavděčit a popírají sami sebe. Vědí, že jednají nesprávně a přesto ve svém chování pokračují. Dívek, co dobrovolně hladoví nebo v šestnácti otěhotní...
Přijdou mi jakoby odpojené... Nevím. Asi jsem měla štěstí, že jsem byla vychována tak, že jsem k těmto problémům nikdy nesklouzla.
Asi si sama sebe dost vážím, když mi chování těchto holek přijde přes čáru. Pak se ale ptám, proč ony ne? Proč to dělají? A jasně, že to tuším... Je mi to líto.

Ale pak se autorka vydá tam, kde ženy týrají, obřezávají, prodávají, znásilňují a utlačují. Fiktivní dívenky vypráví o utrpeních, která se nám zdají neskutečná. Ale když to čtete, v tu samou vteřinu se to někde děje. Bolí z toho srdce. Sálá bezmoc a nevíra.
Byla jsem jak zkamenělá.

V duši jsem děkovala, že žiju, kde žiju. Že jsem, kdo jsem.

Najednou lehká knížka v ruce tíží. Přichází pocit viny, že se s kříženými kotníky sedíte v teple na pohodlné pohovce, zatímco někde vládne krutost, co nezná hranice. Jasně, že víte, že se to děje. Ale najednou je to blíž. Jste v srdci dívky, které umírá duše a jejíž tělo...

Četla jsem a byla smutná. Naštvaná. Zklamaná. Bolavá.
A taky vděčná.

Je to křehké, ale silné.
Je to ženské, ale není to pro ženy...
Je to těžké... Otázky vás unaví. Krutá realita vyčerpá. Ale vy víte, že nemůžete zavřít oči. Protože už vám není jedenáct a pohádky jsou minulostí.

Přemýšlím. A protože přesně tohle byl záměr paní Enslerové, tak ta kniha ožila. Protože se ptám: proč?
A taky myslím na svou Barbie...
A na to, jak jsem tančila.
A jak tento svět přežít.

Zvláštní, tenhle komentář by asi mohl být nekonečný...

4 02.07.2021

V této sbírce jsem našla všechny básně, které miluji...

Dívku ve studovně
Židovský hřbitov v K.
Písničku o škaredých holkách
Dívku, která miluje Ferlinghettiho
...

Skvosty, které jednou udeří a už se na ně nezapomene...

Jiří Žáček je pro mě Básníkem. Potěšením. Mistrem svého řemesla.
Pokud potřebuji naleznout klid v bouři, zachrání mě.
Děkuji.

6 01.07.2021

Dovedeno k dokonalosti...

Vybroušený román.
Fascinace na nejvyšším levelu.

Tato kniha předčila veškerá má očekávání. A to je výjimečné... To přichází jednou za čas.

Je to drásající, neuvěřitelně vtíravé. Když to čtete, máte to všude. Pořád na to myslíte. Nemůžete (ani nechcete) se toho zbavit.
Strašně mě to bavilo. Každá nová věta byla jako zjevení, které jsem potřebovala nasát. Vychutnávala jsem si každou stránku krátkých kapitol v atraktivní du-formě. Od samého začátku jsem věděla, že v rukou držím poklad...

Samotná hrdinka je nádherně lidská. Tak opravdová. Na přebalu knihy se píše o její neuchopitelnosti, ale já jsem ji popadla a nepustila. Nebo možná ona lapila mě. Byla úžasná.
Možná jsem v knize našla něco, co ostatní ne. Nebo jsem si ji jinak vyložila. Protože absolutně nepobírám její nízké hodnocení.
Pro mě je to skvost, na který nedám dopustit. Který jsem si vychutnala do posledního písmenka.

Ashley Audrainová v této knize mapuje mateřství. Studuje ho a předkládá v podobách děsivých i lákavých. Odvedla neuvěřitelnou práci. Brilantní psychologie, senzační závěr... zkrátka - KUPTE TO! Nebudete to chtít dát z ruky. Garantuji!


Nastavte této knize svou tvář...

11 30.06.2021

Žasnu, co vše lze na pouhých sedmdesáti stranách člověku sdělit...
Věřím, že je to nesmírně těžké a o to více oceňuji autory, které na těch pár desítek stran vloží do pozadí holokaust a zatíží tak svůj krátký příběh břemenem, které předají čtenáři s vyváženou porcí naděje.

Povídka Arnošta Lustiga se mi vtiskla do srdce.
A příběh Michaely Kabátové vzbudil obdiv, dojetí, smutek i tu tolik důležitou naději.

Zastavit se a připomenout si, že vlastně nemáme žádné velké problémy, když nám ani našim blízkým nejde o život. Když máme co do úst a můžeme zůstat tam, kde jsme. A nebo také nemusíme. Protože máme svobodu.
Příběhy z války mě vždy uvrhnou v pokoru.

4 28.06.2021

Zvadlo mi srdce...

Kniha o té největší síle na světě - lásce.
K domovu.
K babičce.
Ke hvězdám.
K muži...
K životu.

Příběh o odcházení.
O tom, jak život nikdy nebude dost dlouhý. O tom, jak láska bolí.

Brooke Harrisová přináší čtení o tom, čeho se všichni tolik bojíme i o tom, po čem nejvíce toužíme.

Skicáku, vtiskl ses mi do srdce... Budeš ho obývat a ukazovat mi směr. Jsi ohromující. A tak krásný. Nejsi z papíru - žiješ. V mém srdci ano.

Konec? Nechcete ho. Odmítáte. Ale musel přijít. Nevyhnutelně. Očekáván. Protože až pak uvěříte a skutečně pocítíte... I když vám obsadí hruď, vymáčkne slzy a zraní, protože jste v tu chvíli do knihy již zcela zamilovaní.

Děkuji sestře. Ona ví, za co...

10 22.06.2021

"Měla jste někdy strach z toho, že něco z vašich knih ožije?"

Zatraceně dobrá kniha!
Ještě mám v očích slzy. Ano, z thrilleru.
Brian Freeman přesahuje svůj žánr a dotýká se čtenáře hodně hluboko. Vzbudí ve vás tak silnou vlnu soucitu s hlavní hrdinkou, že na poslední kapitoly mžouráte skrze vodopád, který máte v očích.

Nejdřív vás to prostě jen baví.
Pohlcuje.
Napíná.
Mrazí.
Drásá nervy k prasknutí.
Přesně tak, jak má dokonalý thriller působit. SAMA PROTI VŠEM je opředena tajemnem i temnem. Ale pod vší tou dusivou atmosférou, tíživými hrdiny a vrstvenými zvraty je ukryt život tak ryzí a smutný, že vás pravda vyplouvající na povrch zasáhne jako nečekaný výstřel z pistole.

Thriller protkaný jemnocitem.

Kéž bych ho po čase zapomněla a mohla si celý tenhle útěk před pravdou a bolestí dát znovu. Obávám se však, že mi tahle kniha zůstane vypálená do paměti. Jako spousta jiných…

Brian Freeman mě překvapil. Šokoval. Uvrhnul mě do emocí, které jsem nečekala, že s ním zažiji. Vlastně jsem neměla ponětí, co všechno mě čeká, když jsem knihu brala do rukou. Protože tohle si nevymyslíte. Vážně ne.
Tohle je prostě krásné.
Velkolepé.

Bláznivé. Ohromující.

Buší z toho srdce. Dejte si pozor, ať vaše slzy nerozpijí věty posledních kapitol. Tuhle knihu byste měli poslat dál. A ti druzí čtenáři ještě dál.

V životě mě žádný thriller nepohladil. To musel přijít až Brian Freeman, vyrvat mi srdce z těla a následně ho vrátit na místo. Zmožené. Rozechvělé.

Jedním slovem: wow!

10 14.06.2021

Silně se mi zastesklo po podzimu.
A ve dne mi chyběla noc.

S některými verši, jako bych se na skok vrátila do dětství. Na babiččinu zahradu. Ke svým prožitkům a strachům.

Jan Skácel a jeho nalezená slova - nebe.
Číst ho bylo jako být doma.

Já jen... mnohokrát děkuji.

5 10.06.2021

"Jako krev žilám,
pyl včelám,
láska duši."

Příběh této knihy mě pomalu ale jistě uváděl do spletence rodinných vztahů, ve kterém jsem se na pár hodin ráda ztratila.
Postavy prožívající bolest ze ztráty dívky, mě dojímaly... A zaujala mě i dívka, která svým odchodem ze života změnila život úplně všem - protože prasklo její roky střežené tajemství.
Knížka se mi líbila. Nenadchla mě, ale ani nenudila. Bylo to prostě jen příjemné čtení o nepříjemných věcech. Zajímavě zauzlené. Trochu předvídatelné, ale jinak dobré.
Asi na knihu nebudu vzpomínat a v myšlenkách se k ní vracet, ale přesto splnila účel, který jsem jí uložila - chtěla jsem se na chvíli ztratit v jiném světě a řešit problémy cizích "lidí".
Vlastně mě její tíživá atmosféra bavila. Toužila jsem přijít na to, jak to všechno tehdy bylo - a má intuice mě nezklamala.

Za mě rozhodně poutavější než TY, JÁ A TI DRUZÍ.

Doporučuji na odlehčení, na víkend. Pro ženy, dcery, matky.

O bezpodmínečné lásce. I té podmínečné.

3 09.06.2021

Nedokázala jsem ji uchopit...

Ze začátku jsem se opravdu snažila. Dala jsem paní Ferrante třetí šanci mě oslovit. Bohužel jsem stejně frustrovaná jako u dřívějších pokusů nechat se okouzlit její literaturou.
Rozuměla jsem tomu, co tato tíživá kniha sděluje. Dokonce jsem se do toho místy až nezdravě vciťovala a vracela se z procitnutí jejích vystavěných scén silně znechucená.
Přesto mi Elena Ferrante nerozdrásala duši. Sama nevím proč, když je pro mě téma velmi osobní. Slova mnou proplouvala, ale nic ve mně nerozbouřila.

Autorka působila často rozvláčně, svými sáhodlouhými popisy nudila. Nepodstatnými nezáživnými souvětími zaplnila někdy i tři strany za sebou.
Nedokážu říci, co přesně na ní svět vidí. Co oceňuje, pro co ji vyzdvihuje a staví na piedestal.
Přála bych si tu fascinaci také cítit.
Ale pro mě je čtení jejích knih většinou jen nudné a značně neharmonické. Myšlenky mi utíkají jinam, i když mé oči stále brázdí její řádky...

Možná musím k jejím textům dospět. Možná časem propadnu této Italce, která rozvášnila svět.
Možná taky ne. A bude to v pořádku. Snad.

"Říct znamená spoutat ztracené časy a prostory."

8 06.06.2021

Když je láska ke knihám přemožena láskou k muži…

Kroniky prachu jsou útulným domovem pro romantické duše…
Pro cyniky však budou jen bohapustým kýčem…

Patřím do té první skupiny, a to znamená jediné: tuhle kouzelnou "pohádku" jsem si prostě zamilovala. Čím hlouběji a hlouběji jsem byla, čím více stránek mi odšustilo pod prsty, tím těžší bylo se od příběhu odpoutat. Nechávala jsem si ten příběh doznívat pod víčky, když jsem musela knihu zavřít kvůli spánku.
Knihovník Thomas Reed byl dechberoucí muž. Milovala jsem ty chvíle - a že jich moc nebylo, kdy jsem se spolu s Animant dostala pod pevně udržovanou slupku jeho osobnosti. Když jeho oči vzbuzovaly důvěru a jeho srdce obklopila laskavost.

Kniha by se mohla zdát monotónní, ale díky živosti postav a velkolepé knihovně se každý moment, který jsem nestrávila v příběhu, zdál neutěšitelně dlouhý.
Zamilovala jsem si rutinu této knihy. A vím, že mi bude nehorázně chybět.

Dokonce jsem uvítala i velice zdráhavé budování vzájemných citů Animant a pana Reeda. Všechny ty prvotní okamžiky jsem toužila oddalovat co nejdéle a autorka mi v tomhle vycházela vstříc. :)
Na první laskavé slovo, náznak úsměvu či nepatrný dotyk mezi hlavními hrdiny si čtenář počká opravdu hodně dlouho.

Je to jako sen. Jako kouzlo.
Kroniky prachu se mi nesmazatelně vepsaly do duše a já vím, že se mi o nich ještě nějakou dobu bude zdát.

Lině Rin děkuji za román, který rozbouřil mé emoce na maximum. Má láska k četbě a příběhům silně plápolala.

Nezapomenu na krb, dva šálky čaje a dva páry očí, kteří schovávají své city za hřbety knih.

Až se budu chtít opět zamilovat, otevřu tě znovu - kniho překrásná...

18 05.06.2021

Nasáklá životem je… Jako voda.

„Kdo z nás je odolný vůči bolesti způsobené rodinou?“

Byl to týden mého života. Sedm dní probouzení se s myšlenkou na tuto knihu… Toužila jsem po ní každou hodinu, kdy jsem ji nemohla držet v ruce.
Je to tak obrovský příběh. Jeho velikost je v podstatě neuchopitelná. Obsahuje tolik vrstev – a v nich množství pohledů a pravd…
Postavy jsou živé natolik, že to, jak vám na nich bude záležet, je až absurdní. Jejich viny vás srazí na kolena, jejich bolest prostoupí vaši duši. Nespravedlnost, kterou zažívají a traumata, kterými trpí, jsou břemena, která jako čtenář musíte nést s nimi.
Až na poslední stránku...
...která vás promění ve vodu – doslova máte oceán v očích. Kdo četl a cítil, ví.

Ty postavy se stanou vaší rodinou. Jsem hluboce zamilovaná do Oriona a Andrewa. Tito muži ve mně zanechali strašně velké emoce a obzvlášť Andrewovi toužím dopsat nějaký krásný „konec“.

Poslední obraz – poslední odstavec ctí život jako takový. Lásku. Netuším, jak se autorovi podařilo tak nenásilně vměstnat do jedné scény vše, čím život je.
Je to tak silné. Neudržitelné.

Při zpětném sbírání citátů jsem se znovu dojímala a byla uchvacována krásou toho příběhu. Nějak mi pořád nedochází, že jsem dospěla na konec, že se musím rozloučit.
A že podruhé už to nebude jako poprvé. Takovéhle to bylo jen jednou – teď.

Kniha, která utváří člověka.
Její nezapomenutelnost ukáže až čas… Její tíživost už prolog.

2 30.05.2021