Ani832 komentáře u knih

Tenhle díl mi sice přišel slabší, než jednička, ale pořád má grády a rozhodně to není žádná výplň!

V tomhle dílu nehledejte tolik akce, jde tu spíš o myšlenky a psychiku. Moc zajímavé mi přišlo i nahlédnutí, jak to probíhá po hrách.

I když jsem slyšet lidi pět samou chválu na arénu, která se tady vyskytuje, tak mě nebavila tolik jako ta v jedničce. Na druhou stranu byla skvěle promyšlená.

No a ještě se musím vyjádřit k tomu konci. Aréna smrti končí tak, že druhý díl nepotřebujete ihned po dočtení, konec ve Vražedné pomstě se vyznačuje úplně opačnými vlastnostmi. Po tom, co jsem tuhle knihu dočetla, jsem nutně potřebovala vědět, jak příběh pokračuje, ale bohužel jsem nebyla doma a třetí díl jsem si na dovolenou nevzala.

Podtrženo sečteno: Vražedná pomsta mě bavila o něco míň, ale to neznamená, že je to špatná kniha. Oceňuji, že to není vycpávkový díl, jednoduše má v sérii své místo.

8 12.07.2020

John Green mě přesvědčil, že jeho knížky za něco stojí. Už jsem od něj četla knihy jménem Hledání Aljašky a Hvězdy nám nepřály, z toho mě první zmiňovaná kniha uchvátila a druhá naopak zklamala. Tím pádem jsem si nebyla úplně jistá, co si o jeho příbězích mám myslet a jestli stojí za to si od něj přečíst ještě něco.
Tenhle příběh mi přijde ze všech nejupřímnější, nejniternější a předává i dost důležitých myšlenek.

Bylo velmi zajímavé ponořit se myšlenek člověka, který trpí tak těžkým OCD a ještě myšlenkovými spirálami - Aza se nemůže vymanit z obsedantně-kompulzivních myšlenek, nemůže je kontrolovat. Jde vidět, že o Aze psal někdo, kdo má s OCD zkušenosti, její myšlení působí neskutečně reálně a díky němu se určitě podařilo tuto nemoc přiblížit více lidem.

Na těch myšlenkách je nejhorší to, že člověk ví, že je s ním něco v nepořádku, ví, že má myšlenkové spirály, ale nemůže s tím nic dělat. Jako by jeho tělo ani nepatřilo jemu.

Po přečtení anotace jsem ale očekávala větší zaměření na pátrání, kterého se mi sice na začátku dostalo, ale pak se kniha začala zaměřovat spíše na vztahy, jako všechny Greenovy knížky. Text oplývá mnoha krásnými citáty, které ale nejsou tak známé a tak se ve výsledku stávájí mnohem cennejšími.

V celé knize jde hlavně o myšlenky - ať už o ty otravné a dotěrné nebo o tu spoustu krásných a k zamyšlení.

A co si odnáším?
- nakonec zůstaneme sami
- na některé otázky není odpověď
- jsme malincí, nicotní, zároveň ale důležití
- některé věci v životě prostě nevyjdou - pochopit druhé je někdy obtížné
- je důležité zajímat se o životy druhých a nemyslet jen na sebe
- každá ztráta je jedinečná
- na duševním zdraví záleží (což jsem si spíš připomněla)
•
“Podívat se na tebe může každý, ale je dost vzácnost najít někoho, kdo vidí stejný svět jako ty.”
-
-
PS: Ta obálka s ilustrací od Leny Vítkové je naprosto famózní!

8 03.07.2020

Opět skvělý díl ze série Aristokratka! Několikrát jsem se smála nahlas, o vtipné situace zase není nouze. Mám hodně ráda výroky paní Tiché, ty tomu vždy nasadí korunu, ale všechny postavy jsou super a každá dělá děj vtipnějším a zajímavějším. Mezi nejlepší scény se určitě řadí příchod “finančáků” - to byla vážně zábava. Já můžu jedině doporučit, pro pobavení a oddych ideální volba.

8 11.02.2020

Druhý díl mi přišel mnohem lepší, než první! Smála jsem se skoro pořád, o vtipné situace skutečně není nouze. Otcovo škudlilství, slovník paní Tiché, zahradníkova obava z nemocí a všelijakých chorob... Fakt skvělý. Pokud se vám moc nelíbil první díl, doporučuji se vrhnout na další, protože ty to vynahradí opravdu vrchovatě.

8 25.01.2020

Smrtka je docela populární sérií, na níž jsem si už nějaký ten pátek brousila zuby a v lednu 2021 jsem se konečně dostala k prvnímu dílu.

Zprvu mě čtení tolik nebavilo, jelikož rozjezd je pomalejší a jde především o seznamování se světem. Napětí ale postupně graduje a společně s ním i čtivost a zvraty – člověk pak jen otáčí stránku za stránkou, protože chce vědět víc.

S knihou mám ale malý problém, a to nedovysvětlené věci nebo události, o kterých bych fakt ráda věděla víc, ať už se týkají světa nebo děje. Předpokládám ale, že se k nim autor vrátí v dalších dílech, tak uvidím.

K fungování světa mám pár otázek, ale jinak mi přijde pěkně vymyšlený. Střídání úhlů pohledů taky kvituju, stejně jako zajímavé myšlenky, jež jsou v příběhu obsaženy.

No a romantická linka... mi přijde trochu nepodařená. Mezi Rowanem a Citrou není v podstatě žádná chemie a jejich vztah se předtím, než si vyjevili své city, prakticky nevyvíjel. Spolu trávili minimum času a v těch chvílích se tam vyskytovala jen určitá náklonnost/přátelství, většina náznaků zamilovanosti byla jen v myšlenkách jednoho nebo druhého. A pak najednou přijde věta „Zamilovala jsem se do tebe”. To mi prostě nedává smysl. Instantní láska bez vývoje.

Tak či tak mě čtení Smrtky i přes menší výhrady bavilo, jedná se o dobrou dystopii, chápu, proč je tak chválená a chystám se pustit do dalších dílů.

neskákám z toho do stropu, ale dobrý - 3,5*–4*

7 17.07.2022

Když něco zaslechnu o téhle knížce, většinou se jedná o něco jako: „To je ale milá oddechovka”. Dovolte mi odporovat. Já do toho šla s tím, že si chci přečíst něco, co lidi chválí, mě to zaujalo, u čtení si odpočinu a navrch to ještě napsal český autor.

Nejdřív to nastiňovalo takovou milou knihu, ale pak jsem zjistila, že to není (jen) fluffy romance o které všichni mluví. Já neříkám, že tam nejsou milé chvíle, ale kniha se zabývá mnoha těžšími tématy, která třeba někoho, kdo si něčím podobným prochází, můžou dost překvapit. Vlastně kohokoliv, kdo to nečekal. A tak si v hlavě jen říká: „Proč se o tom nikdo nezmínil? Vždyť mi to skoro připadá jako heavy contemporary.” Jo, ten člověk jsem já.

A právě proto, že se tam nachází úzkosti, nepřijetí, šikana a podobné záležitosti, ve mně kniha docela rezonovala a zasáhla mě víc, než bych čekala. Fakt jsem chvílemi měla pocit, jako by ten text byl napsán přímo pro mě.

Postavy si k sobě postupně hledají cestu, jejich vztah prochází pěkným vývojem a není to jen růžový. Jejich rozmluvy a debaty mi přišly dost zajímavý a esej na konci, jež napsal Kit, byla fakt výborná. Hloubavá.

Asi mou jedinou výtkou je opakování pohledů. Příběh je vyprávěn jak z perspektivy Daniela, tak Kita, a konec kapitoly z pohledu jednoho je začátkem kapitoly z pohledu druhého. Popis situace je tam tudíž dvakrát a zvláštně se překrývá. Nejdřív mi to trochu vadilo, ale pak jsem si zvykla. Ruší to ovšem plynulost příběhu, kor když kapitola končí nějakým zvratem, nebo překvapivým zakončením.

Moc nechápu epilog na konci, když následně vyšel druhý díl, ale třeba měl být Muffin a čaj původně standalone, co já vím.

Netušila jsem, že z toho budu tak nadšená - 4,5*/5*

7 05.06.2021

Eleanor a Park je příběh o dvou outsiderech, kteří se jednoho dne potkají ve školním autobuse. Postupně si k sobě hledají cestu a jak asi tušíte, vznikne z toho lovestory.

Tahle lovestory je ale odlišná od většiny jiných – je dost reálná. Není to láska na první pohled, v jejich vztahu se nachází určitá neohrabanost, nejistota, tak jako to u prvních vztahů bývá. Hlavní hrdinové taky nejsou modelové, kteří působí, jako kdyby se zhmotnili z titulní stránky módního časopisu: Eleanor je zrzavá holka s nadváhou, která nosí výstřední oblečení a Park je napůl Korejec, kterému stejně jako Eleanor chybí nějaké to sebevědomí.

Kniha je zasazena do osmdesátých let, ale prakticky jediné, co na ně přímo odkazuje (když nepočítám absenci různých moderních technologií), jsou kazety. Bez nich bych snad ani nepoznala, že se příběh neodehrává někdy v současnosti.

Jedná se o velmi čtivou záležitost s několika skvělými zvraty a především v poslední třetině děj nabírá docela velký spád. Mimo vztah Eleanor s Parkem se tu ale řeší i jejich rodinné zázemí a o něco vážnější témata.

Velké plus také dávám za ten konec, jenž je opět dost reálný. Upřímně řečeno si nedokážu představit zakončení, které by tam sedlo víc.

A kdybyste se do knihy chtěli vrhnout v angličtině, nemějte strach. Jazyk je opravdu jednoduchý, takže ji, myslím, v pohodě zvládnete, i když se čtením v AJ teprve začínáte.

Když to shrnu, jsem celkem nadšená a hlavně mile překvapena. Na další knihy Rainbow Rowell už si brousím zuby a v budoucnu se do nich určitě plánuju pustit.

7 06.05.2021

Kniha je rozdělena na několik částí - ta první a nejdelší vypráví o Eliově otci Samuelovi, který při cestě vlakem potká ženu jménem Miranda, jež mu od základů překope život.
Druhá část se věnuje Eliovi, který se v Paříži seznámí s o mnoho let starším mužem Michelem, se kterým nakonec bude rok žít.
Třetí část se zaměřuje na život Olivera, který se stále nepřenesl přes to, co se stalo v Itálii před dvaceti lety.
A v poslední, čtvrté části se konečně dozvíme, jak tedy dopadl vztah Elia a Olivera.

Protože je tento titul volným pokračováním knihy Dej mi své jméno, ze které jsem byla nadšená, má očekávání byla vysoká.

Od knihy jsem očekávala vyřešení situace, ve které se ocitl vztah Elia a Olivera, a ona se skutečně vyřešila.

Od příběhu jsem očekávala větší náhled do života Elia; jednoduše jsem očekávala, že se jím v knize bude autor zabývat mnohem více. Toto mé očekávání se bohužel nenaplnilo, jelikož se autor zdaleka nejvíce zabýval příběhem jeho otce Samuela, který zabral polovinu knihy.

Ačkoli kniha neoplývá mnoha zvraty a spoustou akce, člověk se u jejího čtení nenudí. Jak “Dej mi své jméno”, i “Najdi mě” je hlavně o myšlenkách, pocitech a emocích. Tyto pocity a myšlenky ještě završuje autorův mnohdy až poetický styl psaní, jenž je pro něj velmi typický. Zatímco popisy míst v jiných knihách svým způsobem většinou odvádí pozornost od podstatného děje, tady jsou popisy lokalit tak působivé, že mi připadá, jako bych na tom místě stála. Autorovy jedinečné popisy lokalit úžasným způsobem dotvářejí atmosféru a vůbec mě neobtěžují.

Vyhovuje mi i způsob líčení postav, který mi umožňuje dobře chápat jejich osobnosti. Máte pocit, že jde o lidi, které můžete dnes nebo zítra klidně potkat někde na ulici. Velmi výstižně jsou popsány i jejich vlastnosti, z nichž některé jsou mi blízké. Například určitá překombinovanost a složitost myšlení a analyzování situací, která může bránit rychlejšímu přijímání často jednodušších a přímočařejších řešení. Nedalo mi to, a spoustu myšlenek a výstižných obratů jsem si musela poznamenat (je jich asi čtyřicet).

I přesto, že se Najdi mě knize Dej mi své jméno nevyrovná, pořad je to skvělá knížka.

4,5*/5*

7 18.12.2020

Než jsem si tuhle knihu přečetla, ležela mi pár měsíců na poličce. Proč? Z jejího přečtení jsem měla obavy. Drtivá většina názorů, které jsem na Dám ti slunce četla, byla pochvalných a vynášela tuhle knížku až do nebes. A já se jednoduše bála, že budu zklamaná.
To se ale nestalo.

Číst tenhle skvost bylo pohlazení po duši - velkou zásluhu na tom má ten nádherný styl psaní, který mi připomíná moje milované Dej mi své jméno. V textu se nachází tolik krásných myšlenek, vět a slov... To vysvětluje tu spoustu lepíků, kterou v knize mám.

I po příběhové stránce je to zmáknuté na jedničku, příběh jsem prožívala společně s hlavními hrdiny, do kterých jsem se dokázala snadno vcítit... A když už jsem u těch hlavních postav, tak na těch to celé stojí. Oblíbila jsem si Jude i Noaha, ale Noah je mému srdíčku i přesto dražší - máme k sobě blíž než s Jude.

No je to nádhera, co vám budu povídat, to jste nejspíš poznali z těch řádek nahoře. Já upřímně nevím, co víc bych k tomu řekla, než to, že je to plné emocí a že je to jedna z nejlepších knížek, co jsem kdy četla.
Důkaz? Po dočtení jsem si objednala Dám ti slunce v originále. Jo, mám ho doma dvakrát.

A ještě musím pochválit překlad – po srovnání některých části s originálem jde jasně vidět, jak moc je zdařilý.

Rovněž chci pochválit obálku a grafické zpracování – to se taky povedlo na jedničku.

Tahle knížka mi v tomhle rybníčku přijde trochu zastrčená do pozadí a to je škoda. Tak ji prosím dejte alespoň šanci.

7 22.11.2020

(SPOILER) Tahle kniha je napsaná neskutečně reálně a při čtení mi často vysychalo v hrdle. Hlavně chování obyvatelstva při krizi je vyobrazeno velice věrohodně. Takovéto několikaměsíční sucho nás klidně může sužovat díky globálnímu oteplování v blízké budoucnosti a proto tento dystopický příběh dokáže opravdu zasáhnout. Při čtení se nedá vůbec předvídat, co se stane dál a jak celá krize dopadne. Nechybí napětí ani čtivost. I přesto, že autoři nepsali zrovna o veselé situaci, dalo se v knížce najít i pár vtipných momentů, které malinko odlehčovaly situaci.
•
V tomhle světě bych určitě nechtěla žít. Nedokážu si představit, bojovat o každou kapku vody, sledovat, jak se ostatní lidé mění proto, aby přežili. Nevědět, co bude dál; jestli přežiji, jestli přežijí mí blízcí.
•
SPOILER! V TOMTO ODSTAVCI
Jediné co mi není jasné, je, jak se celá krize s vodou začala zlepšovat a jak vůbec vznikla. Na začátku jsme postaveni hned před hotovou věc: jediné, co se dozvíme je, že sucho už trvá nějakou dobu, ale nevíme, jaká je jeho příčina. Stejný scénář se opakuje i na konci, když se tato těžká situace začíná pomalu zlepšovat; nad celým zlepšením visí velký otazník.
•
Konec by chtěl celkově více rozepsat, 12 stran mi přijde nedostatečných a nemáme se moc šanci dozvědět o dalším vývoji postav.
•
I přes pár much dávám 5*/5*

7 31.05.2020

Kniha se četla vážně dobře a lehce, krátké kapitoly mi vyhovovaly. Bylo mi ale prakticky jedno, jak to celé dopadne. Nevtáhlo mě to tak do děje, ovšem zápletka i námět byly fajn, i když se děj občas trochu táhl. Poslední kapitola mi přišla celkem zbytečná - tak trochu celý můj dojem z knihy zkazila. Znám lepší thrillery, ale pro začátečníky v tomto žánru asi fajn. Jó, Nevítaný host se mi holt líbil víc.
•
3,5*/5*

7 11.04.2020

Super pokračování knihy Kdo jinému jámu kopá, zase hodně čtivá knížka, a už zase jsem neuhádla pachatele. :) Tak se pozná dobrá detektivka (já ale viníka nepoznám skoro nikdy, ale tak což). Rozhodně doporučuju.

7 31.12.2019

Ne až tak populární kniha, přitom vychvalovaná. Očekávání jsem měla – ne přepálená, ale měla. Hate list je naplnil dokonale a možná je ještě předčil.

Sice se jedná o dílo o school shootingu, ale moc se neřeší samotný akt – především jeho dohra a dopad. Na celou věc nahlížíme z perspektivy Valerie, holky Nicka, kluka, co tu školu vystřílel. Příběh je prokládaný krátkými flashbacky z toho osudného dne.

Valerie po většinu děje dostává strašnou bídu – a proč vlastně? Nic neudělala, akorát s Nickem psala Hate list, seznam lidí a věcí, které nesnáší. Rodiče a všichni okolo jí opovrhují, chovají se k ní příšerně, její kamarádi s ni nechtějí mít nic společného. Jen si představte, že si o vás vaši nejbližší myslí, kdovíjakej nejste vrah, i když jste se vrhla v obraně před spolužačku a schytala kulku do stehna. Nicméně podle nich si stejně zasloužíte přístup “nejradši bych tě vydědil”. Stane se z ní obětní beránek, protože není na koho jiného hodit všechny ty mrtvé. Škola byla vystřílená někdy před koncem školního roku, a když se Val vrací do školy po prázdninách, má to fakt těžký. Nikdo se s ní nebaví, lidi na ni hází obviňující pohledy.

Valerii se dějou takový sračky, že vám nezbývá, než s ní soucítit. Neměla o Nickově záměru ponětí, je celou událostí otřesená, plus se jí zabil kluk, kterého milovala. Nejde jí do hlavy, jak to, že na Nickův plán nepřišla, přemýšlí, jestli ty lidi vlastně zabila, když připsala jejich jména na seznam (Nick totiž na dost lidí ze seznamu střílel a šlo o jeho hlavní cíle). A do toho všeho se začíná rozpadat vztah jejích rodičů.

Ale i přes sympatizaci a lítost vůči Val chápu všechny zúčastněné strany. Pozůstalí potřebují na někoho hodit vinu, ale nemají na koho, protože Nick spáchal sebevraždu hned po střelbě. Valerii se strašně křivdí, a je naprosto pochopitelné, že jí to vadí a Nick už měl plný zuby neutuchající šikany, tak se rozhodl provést totální masakr.

Stejně jako Valerii se čtenáři nedostane odpovědi na otázku, proč to Nick udělal – stoprocentně k tomu velkou měrou přispěla šikana, ale co přesně se mu honilo hlavou ve chvíli, kdy střílel do spolužáků, nikdy s jistotou vědět nebudeme. Bylo by fakt zajímavý celou situaci vidět Nickovýma očima a znát události k ní vedoucí.

Konec skýtá naději, lidi začnou konečně chápat, že Valerie v tom má prsty asi jako pes, co šel zrovna kolem školy a očichával obrubník.

Silný psychologický čtení, rezonuje dlouho a nepouští se snadno z hlavy.

4,5*/5*

6 17.07.2022

Zase přicházím s tak trochu nepopulárním názorem – spousta lidí, která Slova četla, tvrdí, že jim sedla mnohem víc než Dopisy. Jak už asi tušíte, já jsem na druhé straně barikády.

Možná za to může obří hype, který se okolo téhle knihy vytvořil (protože #humbooktip) a s ním spojená vysoká očekávání. Ale když Slova porovnám s Dopisy ztraceným, tak vidím docela velký rozdíl v tom, jak moc mě jednotlivé tituly bavily a zasáhly.

Název Na co slova nestačí je v podstatě definice slovního spojení “spousta různých heavy témat”, což mi přišlo jako kámen úrazu číslo jedna. Témat a problematik se tam řeší fakt požehnaně, ale vždycky o ně autorka jakoby zavadí a pak jde dál, moc je nerozvádí. Takže výsledný dojem z toho, co mi chtěla předat je takový.... nijaký? Prostě moc témat na málo stranách.

Kámen úrazu číslo dva jsou postavy. Je to sice dost subjektivní záležitost, ale mně hlavní postavy nesedly zdaleka tolik jako u Dopisů. Byly takříkajíc v pohodě, ale nijak zvlášť jsem s nimi nesympatizovala. Dost možná to bude souviset s tím, že i problémy a situace, které oba dva řeší, jsou mi v mnoha ohledech vzdálené.

Daleko víc mě zajímal Declan z Dopisů (který se v tomto volném pokračování taky vyskytuje), a to asi není úplně dobře, když je hlavní postavou Rev. Takhle, ne že by Rev nebyl zajímavý, ale Declan mi je jakožto postava bližší, dokážu se do něj víc vcítit.

A kámen úrazu číslo tři, dost možná ten největší: neucelená linie příběhu. Celá story je tak trochu bez cíle, děj nespěje k nějaké události – v tomhle se s Dopisy Slova liší asi zdaleka nejvíc.

Romantická linka mi taky moc nesedla, přišla mi celkem instantní a rychlá, ale sto lidí, sto chutí – to je přeci jen můj problém.

Ale musím uznat, že mnoho pasáží je opravdu heavy a občas to i na mě bylo fakt silný kafe.

Když to vezmu kolem a kolem, Na co slova nestačí je fajn kniha, které neschází čtivost, a chápu, proč se stala čtvrtým Humbooktipem. Ráda jsem se dozvěděla víc o minulosti Reva, jen mi Slova nepřijdou tak skvělá jako ostatním.

3,5*/5*

6 14.04.2021

Na začátku knihy vás čeká test o třinácti otázkách týkající se současného stavu světa. Tenhle test Hans Rosling a jeho tým dali vyplnit cca dvanácti tisícům lidí z různých zemí a většina respondentů dopadla hůř, než kdyby si u každé otázky náhodně tipli. Ani já jsem se svými pěti správnými odpověďmi nedopadla zrovna skvěle.

Faktomluva vám na deseti instinktech, které máme hluboko v sobě my všichni, ukáže, co přesně děláte špatně při analyzování informací o dnešním světě. Učí vás, že přes klamné instinkty nejsme schopni pohlížet na problémy skrz fakta. A taky dokazuje, že jsou věci lepší než vypadají. Jasně, na naší planetě je pořád hodně záležitostí k vyřešení, ale i přesto je spousta jednotlivých, rychle se zlepšujících věcí.

To všechno je vysvětleno přehledně, na příbězích z Roslingova života a grafech. Spousta grafech. Ale nebojte se, vážně je to vysvětlené skvěle.

Tahle kniha mi dokázala, jak moc toho nechápu a nevím, jak moc se pletu, otevřela mi oči a ukázala mi, že to s naší planetou nejde zas tak do kopru, jak všude neustále slýcháme.

Jedno velký doporučení, tuhle knihu by si měli přečíst všichni.

4,5*/5*

6 15.01.2021

Wow.
Tak zaprvý: Vím, že tahle knížka má hodně much. Fakt jsem si toho vědoma. Ale i přesto to miluju.

Moje první kniha v žánru sci-fi rozhodně nezklamala.

Hledáte napětí, promyšlenost, skvělou zápletku a spoustu (někdy až přehršel) osmdesátkových odkazů?
Tak to jste tady správně.

Celá zápletka je jednoduše boží. Cesta za velikonočním vejcem (easter egg), která vede přes šest úkolů, tři klíče, tři brány a spousta rešerše a ponoření se do osmdesátých let, i když žijete v roce 2044. A celou soutěž vymyslel zakladatel virtuální utopie Oasis, James Halliday, který je nyní po smrti. Kdo získá vejce jako první, bude mít kontrolu nad celým virtuálním světem.

Nechybí napětí, obrovský vývoj hlavní postavy ani láska. A to celé je fakt dobře promyšlené.

A odkazy na filmy, hudbu, nebo videohry z osmdesátek na každé straně mi nevadily, protože co může člověk čekat, když se kolem 80. let točí prakticky veškerý děj.

Dost děje se také odehrává v Oasisu - virtuálním světě s neomezenými možnostmi. A co vám budu povídat, Oasis je vážně skvělej.

Já Ready player one četla v angličtině. Nejdřív jsem se fakt obávala, že to nebudu chápat, vzhledem k tomu, že se jedná o vymyšlený svět a ne contemporary.

Moje obavy ale byly naprosto zbytečné. Angličtina není nijak extra složitá, nepotřebujete googlit každé slovíčko. Já si třeba hledala jen ta, která se často opakovala.

Jak jste už asi poznali, za mě jedno velké doporučení. Ať už na čtení v angličtině nebo na dobrou scifárnu.

6 31.08.2020

Ach, opět můj milovaný Hercule Poirot s jeho malými šedými mozkovými buňkami.
Kniha se skládá ze tří různých případů:

- Vražda v Mezopotámii
První jsem sice viděla film, ale příběh jsem si užívala stejně, ne-li více. I když jsem věděla, kdo je vrah, stejně jsem o něm chvílemi pochybovala. Jednoduše super.
4,5*/5*

- Nástrahy zubařského křesla
Vraha jsem opět neuhodla, zápletka i rozuzlení skvělé, tady je třeba si opravdu všímat detailů.
4,5*/5*

- Hodiny
Jednoznačně nejlepší případ ze všech tří! Po rozuzlení jsem chvíli jen seděla, valila oči a koukala do zdi, jak moc mě to překvapilo. Nechybí napětí ani kapka humoru.
5*/5*
•
Za mě velké doporučení, klasicky vynikající případy od Agathy Christie. Pokud máte Agathu nebo Poirota rádi, tak neváhejte a přečtěte si tuhle knížku.

6 15.05.2020

Knihu jsem přečetla za jediný den, což už samo o sobě o něčem vypovídá. Simon je neskutečně sympatická postava, dost jsem se s ním ztotožnila, přijde mi, že jsme si podobní. Příběh se čte úplně sám, spoustukrát jsem se i zasmála. Zamilovala jsem si styl psaní Becky Albertalli. Kdo je Blue jsem teda neuhodla, měla jsem pár tipů, ale posléze se ukázalo, že to ani jeden z nich nebyl :) úplně stejně to mám v detektivkách - taky většinou neuhodnu, kdo je vrah. Moc mě bavily e-maily, člověk poznal Simona víc do hloubky a na mailové kapitoly jsem se vždy těšila (tím nechci říct, že by snad ostatní kapitoly byly špatné!) Nemůžu dát nic jiného než 5*.

6 20.02.2020

Nevím, kde začít. Do knihy jsem se totálně zamilovala a na konci mě uvrhla do fakt hluboké melancholie. Stránky rychle ubíhaly a já jsem čtení kolikrát odkládala, jen abych s příběhem mohla vydržet déle, aby ještě nekončil. Také jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že jsem zdravá. A hlavně - nesmět se přiblížit víc než na dva metry k člověku, kterého miluji, je nepředstavitelné a nikomu bych to nepřála. Došla mi slova, přečtěte si příběh sami a uvidíte. Pět kroků od sebe se řadí do mého seznamu nejlepších přečtených knih v roce 2019. Doporučuji všem.

6 22.01.2020

Super detektivka, hodně čtivá kniha, nemohu nic vytknout. Určitě stojí za přečtení.

6 31.12.2019