Aerine komentáře u knih
Strašně jsem se s Nanou prala, dějově je kniha vlastně o ničem, je to sled různých milostných avantýr Nany. Jednou za čas ji popadne děsná zodpovědnost vůči synovi, pak o něm x týdnů, možná měsíců neví. Konec je předvídatelný, ale v rámci rozvleklosti příběhu takový nahonem... Hvězdičky dávám za pokrokovost námětu a naprosté bourání všech tabu té doby.
Pohádky pro děti to moc nejsou, ale je v nich spousta poučení a pravdy :-)
Vůbec tomu nerozumím... Jako kdyby Wernisch pracoval dadaisticky, skládal k sobě slova jen náhodou a pak vzniklé nesmysly upravil, aby vznikly rádoby věty. Tenhle styl mi prostě nesedí.
Jako pramen informací s kým, kde Karel válčil je to možná zajímavé, ale pokud si neděláte poznámky, nebo mapu tažení, tak nemáte šanci se orientovat. Až mně bylo úzko z toho, jak to Karel popisuje, jak vyplenili tohle a tamto :-( Mezi tím jsou Karlovy náboženské úvahy. Toť vše.
Celá povídka je psaná v ich-formě z pohledu manžela... Mně ale to zmatené vypravování moc nevyhovovalo. Litovala jsem jeho ženu, ale ne jeho...
Tento soubor obsahuje dvě z nejznámějších povídek. Divá Bára je uchopitelnější díky běžnému jazyku... dala bych ****, Karla díky nářečí se hůř čte a i námět mě celkem zklamal. Který kluk by nechal tak dlouho svou matku manipulovat se svým životem? Ať teď nebo v 19. století? Hodnotím **.
Na napsání komentáře k této knize jsem si nechala měsíc odstup. Dojem je stále stejný: najít v knize to, co se píše v anotaci, je práce pro detektiva.
I měsíc od přečtení nad knihou stále kroutím nevěřícně hlavou: COŽE? Příběh se ztrácí pod hromadami a dalšími horami symbolů (příspívá k tomu i překlad Radky Denemarkové?) a nic nepomáhají ani kraťoučké věty. Pro mě byly spíše rušivé. Slova se hodně opakovala - zdůraznění symbolů? Netuším:-(
Až ke konci se trochu vyjasní, ale to už bohužel nezachrání ten celkový chaos.
Pro mě zůstane tato kniha mezi těmi, ke kterým se nikdy nevrátím a které tudíž nikdy nepochopím.
Z první části jsem byla, dá se říct, nadšená. Neokoukané prostředí Mongolska, vyprávění o typické rodině žijící v geru, mongolské výrazy bez vysvětlivek, to vše dávalo dohromady jedinečný zážitek ze čtení. V dalších částech se mění vypravěčky, ale vlastně se dozvídáme totéž, co už víme, a těch pár detailů, které vysvětlují pár nejasností, nemůže zachránit postupně se rozplizávající se příběh. Klidně by kniha mohla mít jen první a poslední část a za mě by to hned bylo za 5*.
Překombinované až hrůza... Několikrát se mi stalo, že vlastně nevím, kdo zrovna v nové kapitole vystupuje. Detektiv má velmi zvláštní povahu a je až neuvěřitelně nesmrtelný. Zápletka je několikrát až uměle protahována. Ani po přečtení si nejsem úplně jistá, jaké byly vlastně rodinné vztahy kolem Sahira. Byť je to kniha po dědovi, bude putovat dál do světa.
Opět půjdu proti proudu. Tohle že má být kniha pro 11 leté čtenáře? Když pominu hromadu násilí, popisné pasáže byly tak nejasné, že jsem si Dysonovu sféru musela googlit. Jako čtenář (uznávám, že čtenář náročný) si chci prostředí, ve kterém se dílo odehrává, představit, dostat se k postavám, moci s nimi prožívat příběh. Toho se mi bohužel nedostalo. Nicméně se mi líbilo, jak fungovala parta hrdinů, jejich přátelství a spolupráce. Hlavní postava je sympaťák, který má své silné, ale i slabé stránky (narozdíl od některých jiných chlapců), čímž se stává jeho role uvěřitelnou. Bohužel se ale ani tak ke knize či k autorovi vracet nebudu.
Karty nejsou nic pro mě. Knihu jsem podědila, přečetla a pošlu ji dál do světa. Usmála jsem se jednou, ale zase musím říct, že se Hráči čtou lépe než třeba Hostinec u Kamenného stolu. Svou cílovou skupinu a určitě měly.
Přečteno a hodnoceno - Cizinec:
Fascinující osobnost Mersaulta, to je hlavní námět celého díla. Neprojeví žádné pohnutí, když mu zemře matka, svou přítelkyni pouze využívá, ale sám je využit svým jediným přítelem sousedem, v souvislosti s ním spáchá vraždu, za kterou se dostane do vězení a ani zde neprojeví žádné city, jeho osud je mu vlastně jedno a se stejným stoickým klidem přijímá rozsudek.
Zajímavé čtení, ke kterému se ale nebudu vracet.
Neurazí, nenadchne. Není potřeba se k ní vracet. Kniha, která zapadne mezi mraky jiných, které nepřináší nic nového. Muž kolem 60, který po epizodě v nemocnici chytne druhou mízu a dopadne to dle očekávání. Jazykově mě hrozně rozčilovaly vzpomínky “hrdiny” - psané bez interpunkce.
Čtyři povídky, 3 z nich z doby okupace za 2.sv.v. a jedna z doby komunistické. Čtenáři chvíli trvá, než se zorientuje, ale pak přijde pochopení. Nejemotivněji působí Výlet k labutímu jezeru - vypráví o ženském koncentračním táboře v Ravensbrucku. Zklamaná jsem určitě nebyla. Jen osobně dávám přednost románům před povídkami.
Nechápu tak vysoké hodnocení, nechápu ani sebe, protože na vysoké se mi Zápisky líbily.
Teď, když jsem se k nim vrátila, mě hrozně rozčilovaly superdlouhé odstavce, vracení se k postavám, situacím ("Jak už se se zmínil, to byl ten a ten, o kom jsem už vyprávěl v souvislosti s ..."). Nemohu ani souhlasit s označením román, jsou to opravdu jen Zápisky, jak to vypadalo v káznici, jak se cítil, kdo byli jeho spoluvězni...
Ale na druhou stranu je v knize několik zajímavých (filosofických) postřehů, ze kterých si čtenář může vzít "ponaučení".
Lustiga jsem na vysoké měla ráda díky jeho povídkám. Teď jsem se dostala k jeho novelám a v porovnání s mou vzpomínkou na Lustigovy povídky je Colette příliš zmatená, Lustig používá několik pro mě nepříjemných motivů - symbol ptáka, který je velmi často zmiňovaný v desítkách různých obměn, poschodí pravdy a lži... tím se ztrácí syrovost tématu, i když to čtenáře nutí přemýšlet, jak se Colette vyvíjí.
Pro mě byla knížka průměrná, s postavami se mi nepodařilo navázat "spojení", což mi bylo opravdu líto...
Na dovču nenáročné čtení. Tak dlouho jsem se tomu vyhýbala, až jsem se na 50 odstínů vrhla a nic nečekala. Proto asi nenastalo žádné velké zklamání. Je to taková lehce ujetá červená knihovna, která neublíží a nakonec máte chuť si přečíst další díl.
Nakladatelství dětské knihy vydalo knihu, která na mě působila velmi dospěle. Pro mě nové literární téma doteď známé pouze z dějepisu. Tragédie, která je zde vykreslena, na mě ale působila zkratkovitým dojmem, Sadako by si zasloužila mnohem více pozornosti. Její duši nepoznáme, protože příběh Sadako je v rámci knihy omezen cca na třetinu.
Bartimaeus je sekáč, moje oblíbená postava, bez něj by si Natoušek neškrtnul ;-)