1amu komentáře u knih

Nebýt Alef, jaksi bych tuto úžasnou knihu pominul. A to jsem si myslel, že od B.Hrabala znám vše. Moc děkuji Radko ! Krásně jsem si pokrasosmutnil.
Ale pořád mi vrtalo hlavou, kdepak jsem něco podobného četl. Trvalo to chvíli, ale "osvítil" mě stejně geniální Karel Poláček. Oba pánové měli hodně společného. Se svým školním prospěchem se nemohli chlubit. Lépe na tom byl pan Poláček. Ten byl pouze z gymnázia v Rychnově nad Kněžnou vyloučen "pro vzdorovité chování a špatný prospěch. Pan otec to nějak zařídil a nezdárný syn dokončil svá středoškolská studia až v r.1912 maturitou na gymnáziu v Praze, Truhlářské ul. To Bohoušek Hrabalů několikrát propadl, v Nymburce.
Ale jací to byli spisovatelé !
Kdo měl v životě to štěstí, tak pobyl v "městečku, kde se zastavil čas". První jmenovaný napsal (mimo jiné své knihy) kouzelný příběh pěti kluků, kteří se setkávají v městečku s množstvím nezapomenutelných postaviček . Druhý vytvořil "pábitele" - strýce Pepina ! Ale vzpomeňme si, kolik jiných podobných lidiček je v jeho dalších knihách.
Při četbě této knihy jsem se nejvíce bavil u demontáží motocyklu Orion, který měl plno závad a průzkumu nového automobilu, který byl (sakriš jak je to možné) bez závad. Dva bratři - rozvážný Francin a milovník života, uřvaný Pepin, se smiřují právě u tohoto technického zázraku. Ale tomu předcházel úprk většiny mužské populace od Francina, který chtěl pouze na chvilku podržet kontramatičku, aby dlátkem mohl zapracovat....
A pánové mi připomenuli, že i já měl to štěstí a prožil svá dětská léta v takovém městečku. I zde byl místní blázínek. Jmenoval se Josef Popp.
U nás kluků to byl Pepík Popů. Neurčitého věku, místo řeči pouze vydával neurčité zvuky. Ale byl velice hodný. Nedovedl jsem si představit pohřeb, kde by na konci průvodu nekráčel důstojně v úhledném černém oblečení s černým kloboukem a to jen proto, aby se i on rozloučil s nebožtíkem.
Ovšem jeho vrcholné vystoupení bylo každý rok 30.dubna:
Pro potentáty se postavila na náměstí tribuna, před kterou již stál Pepík. Byl připraven. Kluci řvali: "Pepíku, projev !" On důstojně vyšel nahoru a bez mikrofonu, hlasitě a zřetelně začal "řečnit". Někdo mu nerozuměl, my ano ! I teď vím, co nám sděloval... (I místní policajti to tolerovali, věděli své.)

21 13.03.2020

Místo výuky dějepisu "Novověku" v intencích ministra školství profesora Zdeňka Nejedlého (v 50-tých létech), by se měla povinně číst ta krutá, ale nádherná kniha . Blokáda Leningradu a život v něm je autorkou vylíčen až "do morku kosti" a čtenář jen žasne, že se to některým lidem podařilo i přežít.
Domnívám se, že jde o nejlepší knihu paní Inny.

21 12.03.2020

Nadčasový příběh z konce XII.století nám představuje střet kultur reprezentující tři skupiny věřících: muslimy, křesťany a židy. Nejhůře z toho vychází skupina druhá - křesťané-vedení papežem. Jak píše autor v závěru:... Jsou tu židé, kteří usilují, seč mohou o zachování míru jen proto, že budou první, kteří budou ve víru válek zahubeni. A jsou zde především myslitelé, kteří slovem i činem zabraňují válce....
Historie ukázala proč staletí provázely pogromy, holokaust . Úspěšných, schopných, ekonomicky geniálních bylo nutno se zbavit. I o tom vypovídá tato kniha. České vydání, které jsem četl bylo z r.1965 a uvádí neuvěřitelných 215.000 výtisků.

21 26.09.2019

Čtenář, kterému se dostane tato knížka do rukou se nesmí nechat pomýlit . Jednak nízkým hodnocením a pak názvem Aurora. Nejde o bájný křižník, ale o lázeňské sanatorium v Třeboni.
Autor se zpovídá mladé lékařce při vstupním pohovoru, proč je plný úzkostí, slabých nervů, ustrašenosti: "Víte, snad je ta má nátura dána "předporodním syndromem", tedy, že mě prchlivý děd vyvlekl v břiše mé maminky na dvorek a poručil ji, aby poklekla, že ji zastřelí kvůli tomu nenarozenému parchantovi.. Zachránila to vše má babička, dědka znala, vzala mu flintu a pravila, aby toho nechal :
pote jezt, bo vam to vystydne !"
O kus dál se ptá režisérka Věra Chytilová : Pane Hrabale, prrroč jste tak posrranej z těch komunistů ?". A pan Hrabal jako v kostele u velebníčka vysvětluje, proč třeba přijal titul zasloužilého umělce a další věci.
Paní Věra: "Hele, takhle nic nedosáhnete. Von ten vedoucí IV.odd. ÚV KSČ Müllerrr je vopravdu divnej, aby se v něm prrrase vyznalo. Já měla točit Panelstorry, furrt mi dělal potíže. Vyčíhla jsem si, kde bydlí, co dělá a vidím, že po nedělním vobědě myje a utírá talířře, vlezu mu voknem do kuchyně, vemu útěrku a utírrám fest... až do konce ...tak pane Myllerrre, jako co bude s tou mou Panelstorry ? Počkejte paní režisérko, dáme kávičku. A za to odpoledne byl film povolen, stačí ? Nebo eště něco ?
To Myllerr dával k dobrru :
To zasedám se soudruhy v Trenč.Teplicích. A z ničeho nic vejde Věruška s nějakou zrzavou holkou a spustí: Tak tenhle pán, milá dceruško mi nedává prrráci. Nebudeme mít chlebíček !
Tak jsem raději zavolal číšníka, aby přinesl další dvě židle. Takhle to Věruško nemůžeš řešit...a večer byl scénář povolen !"
Z dalšího roztomilého čtení není patrno, zda u autora úzkostné stavy z komunistů povolily .
Jde i o vzpomínky na April Gifford, u nás ji přejmenoval pan Marysko na Dubénku. Ve Franci šlo v překladu Ma chére Doubenka, v Itálii Cara Aprillina, v Polsku Droga Kwiecenka.
Knihu napsal pan Hrabal, ale nemohu si odpustit veselou příhodu z natáčení "Hry o jablko", kde představitelka Anny, kterou Věra Chytilová hledala předlouho, Dáša Bláhová vzpomíná:
"Soudruh Müller vyžadoval v choulostivých scénách viditelné pouze jedno ňadro. Věra si to u soudruha obhájila tím, že sdělila : "Dáša je má tak malý, že musíme divákovi ukázat dvě !"
Protože pan Hrabal úzce spolupracoval s Jiřím Menzelem, byl pozván na premiéru a film se mu prý líbil.

20 21.10.2020

Lady Agatha ovládala jednu důležitou věc. Před psaním dalšího příběhu si ujasnila přibližný okruh lidí, mezi kterými se bude "zmítat" čtenář, aby se dostal k vysněnému, tedy, že on předem určí vraha (vrahy).
Od toho je autor, aby mu to pořádně ztížil a v tom je kouzlo knih autorky, která si právě takto své psaní užívala.
Ctihodný a movitý gentleman Gordon Cloade se vrací z Ameriky do Anglie. Na cestě přes Atlantik se seznámí s krásnou mladou vdovou Rosaleen.
Jest přec zvykem, že starší pán zahlédne v uzavřené společnosti krásnou mladou ženu a brzy jej ovládne to, na co čekají zejména čtenářky (zpravidla někdy již od velmi nízkého věku až po dámy ještě starší než onen pán). tedy brzy zjistí, že jen ona jest tou pravou a jedinou.
I učiní ji svou chotí.
Nezbytně musí nastat druhá fáze, tedy okamžik, kdy se se chystají vyrazit domů (do honosného sídla), aby příbuzenstvu byla představena nová členka rodiny, pravda také možná dědička.
A autorka to drží stále pevně v ruce.
Je válka a postarší čerstvě ženatý muž zahyne při leteckém náletu. Celý jeho majetek tak spadl do klína čerstvé vdovy. Ta se vydá do rodinného sídla se svým bratrem a od začátku je jasné, že atmosféra nemůže být nejlepší.
A divíte se čtenáři ? Je logické, že se potenciální dědicové třesou při pomyšlení na možné růsty svých bankovních účtů (nebo naplnění oněch známých punčoch-důmyslně kdesi ukrytých). A najednou ?
Nota bene nastává další komplikace, když se příbuzenstvo po nebožtíkovi dozví, že údajný první manžel Rosaleen je možná naživu. Víc jim o tom má povědět záhadný možný svědek Enoch , který se ubytoval v místním hostinci. Zkušený čtenář se nediví, že jej tam nalezli brzy ve stavu " úplné ztuhlosti".
A nastává situace pro uvedení Hercula Poirota na scénu, tedy se žádostí o pomoc. Zhostí se svého úkolu tak, jak jest u něho dobrým zvykem.

Za pár dnů nastane den 12.listopadu, což je 82.výročí uvedení této knihy na trh.

20 16.10.2020

Nadčasová kniha a také vynikající film Sydney Pollacka z r.1969. Děj se sice odehrává ve 30-tých létech minulého století, kdy v dobách celosvětové krize si mladé páry chtějí vydělat nějaký ten $ navíc v nesmyslné taneční soutěži pod heslem "Kdo vydrží nejdéle-ten vyhraje".
Je to kruté, je to nesmyslné.
Bohužel se cosi podobného přenáší časově. Jednoduše je to byznys a diváci, včetně televizních se tak rádi dívají na utrpení těch druhých, které se zaujetím sledují v pohodlíčku s chlastem a brambůrkami vedle sebe. A když teče ještě krev, tím to je lepší.
Autor viděl hodně dopředu. V roce 1935 zatím naznačoval. Jsme časově o více než 80 roků dále a sledujeme nadšení obdobných týpků, kteří si vsadí na magory, mlátící se do krve v klecích, opět za $$$, ale zde jde již o větší prachy.

20 23.09.2020

Ten komu osobnost Františka Langera, jednoho z nejbližších přátel bratří Čapků, nic neříká, by neměl tento příběh srovnávat se Záhadou hlavolamu a dalšími příběhy fenoménu Rychlých šípů, tedy času, který pomalu počal umírat počínaje únorem r.1948. Právě tak se mezi "Vítězné vlajky rudé, které na stožáry světa míru vyletí" tehdy žádaného Pavky Kohouta, nikdy nezařadil skromný a vzdělaný František Langer.
Přesto napsal pro kluky a holky roztomilý příběh tajného spolku kluků, trávících svůj volný čas v tajemné, opuštěné zahradě.
Kniha se čte sama.

20 18.09.2020

Arthur Hailey je spisovatel, ke kterému se v poslední době často vracím. Jedna z knih, které se mi nejvíce líbí, je tato jeho první, se kterou začal svou další kariéru hit-makera v dalších létech. Také musím poopravit svůj původní komentář z roku 2018, kdy mi tato kniha připadala jako pouhý průměr.
S potěšením konstatuji, že se můj knižní vkus, právě u autora t.zv.profesních románů, mění . Jak to bylo v létech ČSSR zvykem, vyšla tato kniha premiérově již v r.1966 na Slovensku (!!!) Já vlastním vydání z roku 1986 a vůbec se nedivím, že kniha byla s úspěchem nejen zfilmována (výtečně trojkou ZAZ - Jerry a David Zuckerovi + Jim Abrahams), ale pár herců z tohoto filmu si zde "zadělalo" na další mnoholetou úspěšnou kariéru (viz Bláznivá střela).
Děj je strhující, každá postava má v knize své pevné místo. Nápad autorů je originální, čtenář vnímá akci za akcí a málem si neuvědomí, že knihu dočítá.

O tomto člověku, hrdinovi, osobnosti a především čs.vojákovi, který odlétal z Anglie na skoro jistou smrt, který v pravý čas zaskočil za kamaráda Jožku Gabčíka 27.5.1942 ( když mu selhal sten gun), aby dne 18.6.1942 ukončil ve svých nedožitých 29-ti létech dobrovolně svůj život - bylo bohudík napsáno mnoho.
Také byl "In memoriam" po válce oceněn. Ale ?
Je ostudou této země, že její nejvyšší představitel vyznamenává v den státního svátku m.j. jakéhosi F.R.Čecha. Zřejmě má špatné rádce (jako byla jistá trojice v Pyšné princezně).
Podotýkám, že Slovensko ocenilo Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka Řádem Milana Rastislava Štefánika !

20 19.06.2020

Vše podstatné zde popsala Ctv . Nestává se mi často, abych se komentátorce hluboce poklonil.
A zároveň totéž učinil k paní Dagmar Šimkové, jejíž vzpomínky na krutá léta vydají daleko více, než "projevy" t.zv.politiků k danému tématu.

20 07.05.2020

Číst povídálkování Karla Čapka z jeho cest je cosi jako ochutnávka toho nejlepšího, co si vyberete z jídelního lístku hodně-hvězdičkového hotelu.
Tak třeba popis dne a noci na severu Norska:
"...není tu noc, není tu vlastně ani den. Jsou tu jen hodiny jitřní, kdy slunce je ještě nízko, celé zlaté svítáním a stříbrné rosou a pak už hned přijdou hodiny pozdního odpůldne, kdy slunce je již nízko, už zezlátlé západem, už nachově zamželé sladkou nyvostí podvečera, zlatý podvečer bez konce se v ohnivé půlnoci taví ve stříbrné jitro bez začátku a je zde další den..."
Já "Neználek" jsem byl poučen, jak se to má s Laponci:
"... Čapku", bylo na mne česky zavoláno - "pojď se podívat na toho prcka" !
"... Čapku, pojď se podívat na toho prcka" ! Opakovala zubící se Laponka bezvadně a zřetelně..
"... Čapku," broukal scvrklý děda - "pojď se podívat na toho prcka" !
"... Čapku", pokřikoval celý tábor Laponců
"Karle, slyšíš je ?" bylo mi česky řečeno,
"Karle, slyšíš je ?" opakoval jásavě dav a ještě "Čapku pojď se podívat na toho prcka !"
"Jsou to neřádi" Podivil jsem se nahlas.
Stará babka pokývala vážně hlavou, " Jsou to neřádi", řekla.
Laponci jsou drobní a degenerovaní, ale mají úžasný, opravdu divošský sluch.
Bože! Proč má člověk tolik rád všechny národy, které poznal !.....
Samozřejmě kniha přináší mnoho zajímavého z Dánska, Švédska, ale zejména Norska.
To severní mě uhranulo.

20 01.04.2020

Jiří Menzel je fenomén českého filmu. Ona jeho starší spolužačka na FAMU Věra Chytilová dobře věděla, proč nad ním držet patronát. Tato kniha se čte sama, je pohodová a připomíná čtenáři vše krásné, co tento úžasný člověk natočil. Když si uvědomíme,kdy natočil Ostře sledované vlaky a pohlédneme na náš aktuální kalendář, nezbývá než se před tímto člověkem hluboce poklonit.
A nejen to, každý má právo na slabší chvilky. A já proto toleruji i jeho pár filmů (třeba Čonkina), které mě neoslovily.
Když si jen uvědomíme, že tento člověk byl asi jediný, kdo "dýchal" paralelně s panem Hrabalem. Rozuměl jeho pábení, proto jsou jeho "hrabalovské filmy" tak kouzelné. V mém případě třeba komunisty dlouho zakázaný film "Skřivánci na niti".
On byl dalším, kdo měl cit pro zfilmování pro mnoho čtenářů nezfilmovatelného Rozmarného léta. Ale jakým poetickým způsobem tak učinil ! Před listopadem r.1989 přišel do kin "Konec zlatých časů". Nedovedu si představit u nás jiného tvůrce, který by poetiku V.Vančury tak pochopil a předložil divákovi "na zlatém podnosu".
Možná, že si neuvědomujeme jeho až akrobatické schopnosti v mladším věku, a to jak ve filmech, tak na divadelních prknech. A spolu s tím si představme pana režiséra jako filmového herce ! Věra Chytilová věděla, proč svého mladšího kolegu obsadit do svých několika filmů.
A přitom se dovedl obsadit i do filmů svých, vzpomeňme na chápavého mladého doktora, který rozmlouvá s Milošem Hrmou v nemocnici o jeho sexuálních problémech (a jak to pomohlo) !
Raději budu končit, jinak bych o této úžasné osobnosti českého filmu mohl psát ještě dlouho.
Spolupráce se Z.Svěrákem a Vesnička středisková ! Pro nás balzám na duši.
"Pane doktore, vy jste se zas kochal, že ?"
Tuto knihu jsem jsem si musel koupit! Jak filmy autora, tak toto vyprávění je nezapomenutelné.
Vážený pane Jiří, udělal jste mi vždy hodně radosti !

20 21.03.2020

Reprezentativní publikace navýšená výtečnou předmluvou Terezy Brdečkové. Autor odvedl dokonalou práci a pro toto vydání připravil vkusný a odpovídající výběr.
Samozřejmě děkuji i Milé Maruš, která mi vnukla nápad knihu si půjčit.
Výběr obrazu na titulní stranu knihy (Vittorio Matteo Corcos: Sny z r.1896) je vypovídající:...Způsob jak čtenářka energicky pozvedla hlavu prozrazuje, že zcela určitě netouží po návratu do stavu nevinnosti. Tato žena rozhodně není snílek.
Za sebe osobně bych si přál, kdyby mě autor doprovázel po špičkové, světové obrazárně a podal mi úplný výklad o kubismu. Je něco jiného tyto obrazy pouze vnímat sám...
Osobně se mi z knihy nejvíce líbí obraz Antona Eberta z r.1883 - Příběh na dobrou noc.
Jen více takových knih.

20 20.11.2019

Cesta zpátky vojáků, kteří přežili hrůzy I.světové války byla různá. Ti schopní, či vykutálení překonali i období obrovské inflace. Další skončili v ústavech pro choromyslné, či spáchali sebevraždu . A zbytek se rval se životem, což byla v poválečném Německu "fuška". O této široké skupině lidí, kteří se snaží adaptovat v civilním životě, píše jeden z nich - autor této knihy. Dávám za pravdu Jadranovi, který ve svém komentáři upozorňuje na vrchol knihy, kterým je proces s jedním z nich. Je souzen za vraždu. U soudu jsou i jeho frontoví kamarádi, kteří dávají zabrat prokurátorovi (ten by viděl souzeného nejraději s oprátkou na krku), který v afektu označuje chování jeho kamarádů v soudní síni za katastrofální zvlčilost.
...Zvlčilost? Kdopak ji zavinil ? Vy jste ji zavinili ! Vy všichni patříte před n á š soud !
Vy jste svou válkou z nás udělali to, co jsme. Tak nás tedy zavřete s ním, bude to nejlepší ! Co jste pro nás udělali, když jsme se vrátili ? Nic ! Nic ! Hádali jste se, kdo co vyhrál, odhalovali válečné pomníky, žvanili jste o našem hrdinství, ale ulili jste se od odpovědnosti ! Přenechali jste nás osudu a pustili nás k vodě. Místo abyste nás učili věřit zase v dobro, řád, lásku, tak jste roztočili mašinérii vašich paragrafů. Jeden z nás už na to zašel, tady stojí druhý....
Jde o knihu plnou lidského soucitu, mužské tvrdosti i chlapecké bezradnosti, proto je "Cesta zpátky" pořád aktuální .

20 25.08.2019

Je dobré vracet se ke knize, která se mi kdysi dávno líbila. Je to dobré proto, že čtenář může (což je můj případ) vnímat přečtené jinak než tenkrát...
Obdivuji autora za způsob, který zvolil, když knihu psal . Pohrát si se slovy, větami, kapitolami...
Namátkou:
- Ještě jednou se Pete Marlowe podíval do nebe a snažil se obsáhnout jeho hloubku. Jen to ho mohlo přesvědčit, že není v jakési krabici - v krabici plné mužů, jejich pachu, mužské špíny a hluku. Bez žen, pomyslel si bezmocně. Bez žen jsou muži jenom krutý a špatný vtip. A srdce mu v tom slunečním žáru krvácelo...
- Kingův mozek neodpočíval. Pracoval. Jedna polovina naslouchala džungli, druhá probírala taktiku nadcházející obchodní transakce. Čim déle pracuješ na plánu před obchodem, tím lépe ten obchod dopadne. Díky za to, čemu se říká zisk ! Chlap, který obchodování vymyslel byl génius. Kup lacino, prodej draho. Za peníze je všechno, i to nejlepší ze všeho - moc . A až se jednou odtud dostanu, přemýšlel King, stanu se milionářem. Vydělám tolik prachů, že proti tomu Fort Knox bude jako prasátko na střádání. Vytvořím si podnik - organizaci z chlapů věrnejch, ale ne moc chytrejch, mozky se dají vždycky koupit . A když poznám jakou má který chlap cenu, mohu ho využít nebo zneužít jak se mi to zlíbí. Na tom se točí svět...
- Naí bylo čtrnáct let, ale v zemích, kde se střídá prudké slunce s prudkými dešti je takové děvče již ženou s ženskými touhami, má se již vdát a žít s mužem, kterého jí vybere otec. Její tmavá pleť měla jakýsi mléčný odlesk, její oči byly jako krystaly topasu, ruce byly poupata ohnivých orchidejí, nohy něžné, tělo dítěte i ženy hedvábné a sídlilo v něm štěstí kolibříka. Naí byla dítětem slunce a tropického deště...
- Víš Pete, zdá se mi, řekl King a škrábal se přitom v zubech kouskem kůry, že to je v tý armádě až moc jednoduchý. Jakou můžeš mít budoucnost v tom, že posloucháš rozkazy chlapů, kteří jsou většinou blbci ? Měl bys žít u nás ve Státech. Každej je tam sám pro sebe a každej je skoro stejně dobrej, jako ten druhej. Potřebuješ jen najít nějakej fígl, abys byl lepší, než ten druhej. Tomu říkám vzrůšo !
- Té noci byl tábor Čangi prázdný. Zůstal jen hmyz a krysy. Samec Adam vládl nade všemi. Byl King. Až do dne kdy ho vůle být Kingem opustila. Pak pošel a stal se potravou pro ty silnější. Nejsilnější byl vždy Kingem, nejenom zásluhou své síly, ale také chytrosti, štěstí a slávy dohromady.
Mezi krysami...
Bylo mi potěšením Mistře Jamesi Clavelle přečíst si tento váš opus.

20 19.04.2019

Když se bavím se známými o knihách Mistra, mnozí se bojí tuto knihu číst. Vždy se divím - proč ? Nabízí se analogie s "Pochody smrti" na konci II.svět.války z koncentračních táborů. Vždyť to bylo stejné : tak ty nemůžeš ? Prásk-výstřel ! A šlo se dál. Lze říci, že zrůdnost nacistů má pokračování ve zrůdných reality show,s, které sleduje s potěšením "národ" také na našich zejména bulvárních TV. Myslím si, že to měl Stephen King na mysli při psaní této knihy a Běhu o život. U nás těch póvl reality show zatím tolik není, ale za velkou louží ?..... Brrrrrrrrrrrrrrrr

20 28.03.2018

Zatím u mne nejlepší Mistrova kniha. Geniální nápad (který je u pana Kinga běžnou věcí) s obchůdkem, kudy vede cesta do určité dané minulosti. Jsme v USA, tedy i koktejl romantiky a lásky. A tak jsem si říkal, jak rád bych zažil něco podobného, co prožil Jake Epping . Samozřejmě historii nelze změnit, ale čtenář je někdy snílek a říká si "co třeba - kdyby". Atentát na JFK byl probrán ze všech stran, konec konců i tehdejší pan ředitel FBI L.H. si řekl své. Ale Jake vidí svého prezidenta jako hrdinu své doby, který se snaží a mladá generace mu věří a jde za ním. Kniha se čte krásně (jako ostatně většina díla Mistra). Úžasná Zelená míle byla zfilmována- bezvadným způsobem. A co třeba Dallas 63 ?

20 26.03.2018

Na tuto knihu jsem byl upozorněn milou Maruš, které ještě jednou děkuji. Početl jsem si náramně také proto, že obyčejně dobrý Kosatík v případě Ferdinanda Peroutky zřejmě nebyl v obvyklé formě.
Již "Úvodní slovo" Jiřího Kovtuna naznačuje o čem to bude.
A pak ten začátek:

Rudyard Kipling
K D Y Ž...

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš...

Je málo z knih, které jsem přečetl, kdy si při jejich četbě připadám jako veden průvodcem (zde F.P.), který i otevírá ve velké budově jednotlivé místnosti a vypráví:

V době mnichovské krize vrcholil osobní nesoulad mezi bratry Čapky. Vznikl sice již v r.1926, kdy nám přečetli svou poslední divadelní hru ADAM STVOŘITEL. Ve čtení se střídali, ale bylo to naposled. Karel tomu dával konstrukci, námět a styl a když jsem o tom mluvil později s Josefem, řekl mi, že to byl on, kdo vymyslel slovo ROBOT, které se pak stalo světovým.
Nedá se říci, že byl Josef slabší, byl jiný, nebyl schopen dramatické konstrukce, postavit věc na divadlo, protože to nikdy sám neudělal. Karel to dělal předtím i potom.
To jsou drobnosti ze života bratrů, o kterých se nemluvilo.

Nebo první setkání Peroutky s prezidentem Masarykem. Ten si považoval těch, kteří mu nepochlebovali. Raději diskutoval se svými oponenty, kteří jak říkal, ho nutí více přemýšlet. I.republika byla dílem dvou lidí - TGM a Švehly. Masaryk se věnoval zahraniční politice, ale učil se od Švehly pohybovat v politice praktické. A zejména vytrvalosti a trpělivosti. Bohužel Švehla z čs.politiky brzy odešel.

Vzpomínky jeho nejbližších přátel, zejména Rudolfa Jílovského a MUDr.Karla Steinbacha, oba byli parťáci z Táflrundy. (Viz -Mé vlastní seznamy).
Nelze opomenout ani vzpomínky jeho dcery Evy z prvního manželství a poslední manželky Slávky.
I když vydána před 25 roky, je pořád aktuální.
Pochopitelně nemůže zaujmout většinu . I Peroutka byl po celý život individualista s dosti odpůrci (m.j. ve Svobodné Evropě to byl P.Tigrid), ale politicky ovlivňoval dost lidí.
300 stránek se čte pohodově.

19 14.10.2020

Psohlavce a vůbec celého Aloise Jiráska mi znechutil bývalý univerzitní profesor a pozdější ministr školství Zdeněk Nejedlý. Abych velebnému kmetovi A.Jiráskovi nekřivdil, zkusil jsem si po létech přečíst tuto knihu se zaměřením na vše negativní, co se v ní líčí a získat více poznatků o zloduchovi.
Svobodný pán Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, zvaný Lomikar (23. listopadu 1634 – 2. listopadu 1696) byl český šlechtic a podnikatel německé národnosti, pocházející z rodu Lamingerů z Albenreuthu.
Byl nejmladší ze čtyř dětí Volfa Viléma Lamingena z Albenreuthu, který přestoupil ke katolické víře a v rámci pobělohorských konfiskací získal vládu nad Chodskem. V roce 1660 se Wolf po soudním procesu o dědictví stal pánem na domažlickém hradě, od roku 1676 sídlil na barokním zámku v Trhanově.
Za povšimnutí stojí věk nového pána, pouhých 26 roků ! Jan Sladký Kozina byl o 18 roků mladší (*1652).
Lamingen patřil k průkopníkům průmyslové výroby v Čechách, vlastnil sklářskou huť, železárnu a textilní manufakturu. Jako pracovní síly využíval také místní Chody, kteří mu však odpírali robotní povinnost s poukazem na stará královská privilegia. Nevoli vzbuzovalo také zabírání zemědělské půdy, kácení lesů, panský monopol na výčep piva, zvyšování daní a usazování německých kolonistů. Roku 1692 vypuklo proti Lamingenovi chodské povstání, po jeho potlačení byl Jan Kozina popraven 28. listopadu 1695 v Plzni. Necelý rok nato zemřel Lamingen při hostině na mrtvici, je pohřben v kryptě kostela svatého Martina v Klenčí pod Čerchovem.
Pokud zůstanu nezaujatý ke Kozinovi i Lamingenovi, mohu konstatovat i podezření, že Lamingen získal velký majetek až po soudním procesu. Dovedu si představit, jak soudní řízení ve feudální době probíhalo a kdo měl vždy onu jedinou pravdu.
Chápu Chody, že to vydrželi s Lamingenem hodně dlouho - považte 32 roků. Uff-uff ! A že se do boje o práva Chodů pustil právě Jan Sladký zvaný Kozina ve věku 40-ti roků ho ctí, ale muselo mu být jasné, že proti obrovské přesile nemůže mít se svými Chody šanci. Zvažme, že mu manželka Dorotka porodila 6 synů (bohužel 4 zemřeli) a v té době byl nejmladší Matěj pouze 3-letý ! O tři roky později již vnímal, kdo způsobil rodinnou tragédii.
Ano ! Jan Sladký Kozina byl hrdina (nebo slovy později narozených - frajer).

19 22.08.2020

Vůbec první kniha od Dicka Francise u nás vydaná v zelené edici MF zvané Smaragd a hned mezi čtenáři bomba ! V té době běžný náklad 100.000 výtisků v t.zv. "knižním čtvrtku" zmizel rychle z pultů.
Proč ?
Šlo o zcela nový druh detektivky. Prostředí anglických vrcholových dostihů bylo čtenářům neznámé. K tomu hlavní postavy : začínající a zprvu úspěšný žokej a proti němu padouch jak vyšitý (což se v dalších knihách autora stalo pravidelnou kostrou příběhu).
Kniha má spád, čte se dobře a je s podivem, že původní překlady těchto knih byly lepší, než v časech, kdy se jich ujmula paní Moserová-Davidová.
Škoda, že autor nepokračoval v tomto nastaveném scénáři. Pozdější knihy mají hrdiny čím dále, tím více postižené tělesnými vadami a u padouchů roste stupeň jejich psychopatie. Čtenář si pak brzy uvědomí na čem je.
Shrnuto : start byl výtečný do první třetiny vydaných knih, pak to šlo bohužel již dolů.

19 21.08.2020