12kelpie komentáře u knih

Dala jsem si jarni maraton Tany French a jo, ta teda pise.
Kdybych si mela vybrat favorita, tak vsechny jeji veci maji neco do sebe, ale za srdecko me nejvic chytil Ztraceny pristav.
U detektivek mam casto pocit, ze tady uz vsechno bylo; kdopak vlastne Frantu voddelal mi po par opakovanich neprijde jako zas tak zajimavy problem k reseni. Ale tahle irska spisovatelka umi obligatni mord podat tak, ze je zase znovu pusobivy. Neresi totiz ani tak moc kdo, jako spis proc.
Samotny pribeh neni nijak spletity: na brehu studeneho more je pisecna plaz. U plaze stoji zbrusu nove satelitni mestecko. V jeho zbrusu novych domeccich nikdo nezije, protoze developer zkrachoval a cely projekt sel ke dnu. Nekolik rodin, ktere si uz dum ve meste duchu koupily, je v pasti. A jednu z techle nadejnych mladych rodin s hypotekou potkal masakr. Policajti jdou na to.
Aby to cele bylo zajimavejsi, vrazdu vysetruje zabavny (hlavne tim, ze nevite, jak bude na co reagovat) novacek a stary mazak, kteremu se ale zaroven v soukromi sype jeho silena sestra (takze chvilemi patra po vrahovi a v prestavkach nahani po meste halucinujici zenskou se sebevrazednymi sklony).
S otazkou komu tu vlastne uz hrablo, komu jeste ne a proc si pak T. F. pohrava celou knihu. Pripad je zdanlive jasny a podezrelych neni zase tolik, presto je motiv rodinne zabijacky v zaveru prekvapujici a dokonale souzni s autorcinym sdelenim: pricetnost pod tlakem praska a strepy mohou osklive porezat vas i lidi ve vasem okoli.
Jako velkou ctitelku romantickych pribehu mne samozrejme potesilo, ze se v kazdem z Taninych detektivnich romanu vyskytuje Prava Laska. (a SPOILER po par knihach je to jasne: jakmile prijdete na to, kdo koho miluje, zpravidla uz pro vraha nemusite chodit daleko)

Preklad je slusny, ale sity horkou jehlou: nikdo si u textu moc nelamal hlavu s nejakym tim preklepem a obcas jsem narazila na fraze a terminy prelozene doslova, coz v cestine pusobi dost divne.

7 27.04.2016

Uz radu let jsem na ceskou scifi vubec nesahla, az mi ted shodou okolnosti padl do oka prvni dil Algoru.
Jsem velmi prijemne prekvapena. Je to chytre, akcni, ma to sympaticky suchy humor (vetsinou zalozeny na dialozich). Postavy boduji: inteligenti jednaji inteligentne, idioti delaji idiotske chyby, dvorane jsou okouzlujici, casoprostorove mizerne zaostrena jasnovidka si zije ve svete petileteho ditete; vsichni jsou napsani bajecne uveritelne a je snadne si k nim vytvorit naklonnost. (Jsem ten typ ctenare, ktery kdyz dospeje k "a neni mi to koneckoncu jedno kdo tu protivnou kravu zamordoval?" odhazuje knihu v dal.)
Co v textu naopak chybi jsou nelogicnosti v deji a to je vzhledem k jeho spletitosti tedy co rict.
Pribeh se odehrava v nekolika liniich, misty je to temne ladeny politicky thriller, chvilemi detektivni vysetrovani a obcas military SF. Nakonec, co bych to nepriznala, jsem zena a mam rada dobrou lovestory a tady jsem si rozhodne prisla na sve: pomale, opatrne namluvy cisare s jeho ne prave dobrovolnou nevestou (ve stylu kraska a zvire) jsou neodolatelne roztomile.
Za mne asi jedina vec, kterou bych autorum vytkla, je jista lepenkovost kulis. Nevadi to, protoze dej jede tak rychle, ze nemate ani tendence se "rozhlizet po krajine", ale obcas si toho clovek vsimne, zvlaste kdyz se preskakuje z jedne dejove linie do druhe a potrebujete se rychle zorientovat.
Rozhodne jsem zvedava na dalsi dily (eh, no dobre, docitam druhy:) )

8 12.01.2016

Představte si, že existujete od narození ve světě kde nesmíte jít ven. Nesmíte ani pomyslet na to, že byste šli ven (ostatně rodiče vám to vtloukají do hlavy od malička stejně jako to jejich rodiče vtloukali jim). Protože kdybyste to někdy řekli nahlas... tak půjdete. Jen už se pak nikdy nevrátíte zpátky.
Čistění vnějších senzorů obřího podzemního krytu je způsob jak popravit zločince, buřiče proti systému i lidi, kteří ten tlak proti přirozenosti prostě už dál nesnesou. V úvodní povídce vás atmosféra toho rozpadávajícího se kovového válce doslova vcucne a tiché, zoufalé odhodlání hlavního hrdiny vyvolá otázky na které je těžké najít uspokojivou odpověď. Dozvíte se také mimo jiné proč nakonec každý čistí, ačkoli v cele prohlašuje, že to neudělá.
Všechny tři části knihy rozehrávají motiv tragické nebo nenaplněné lásky (a v Silu, kde jedno z hlavních nařízení zakazuje oficiálně nepovolené romantické vztahy je snadné takovou mít). Selekční tlak a výchova ve stylu "hlavně neříkej nahlas nic za co bys šel čistit" ovšem udělali z obyvatel podzemí introverty. Rozhodně tam nepotkáte žádnou hysterku. Postavy knihy šílí láskou, planou nenávistí nebo mají sebevražednou depresi, ale ten prožitek je otočený dovnitř... než se věci provalí ve zničujícím výbuchu, jako když přetlakujete papiňák.
Přes panující drsné podmínky je Silo kniha na postapo či antiutopii optimistická (no sarcasm sign). Lidé tam jsou ve svěm údělu šťastní nebo přinejlepším spokojení, prostě si "dělají svoje" bez nějaké větší zatrpklosti... a nechtějí jít ven.
Kdybych ho měla k něčemu přirovnat, z kinematografie mi Silo atmosférou připomínalo Battlestar Galacticu: lidé dlouhodobě zavření v původně provizorních podmínkách plus ta křehkost: tohle je to poslední, co zbývá z lidské rasy a stačí tak málo, aby už nezbylo ani to.
Z postav jsem měla slabost pro šéfa IT oddělení: tak dobře napsaného kontrolou posedlého sadistického psychopata jsem už dlouho ne... nečetla :-) (Bylo moc špatné zklamat Bernarda a zároveň bylo téměř nemožné ho nezklamat).
Jazykově je Silo pojaté velice jednodušše, skoro stručně, přesto má působivě vybudovanou atmosféru.
Na závěr si porýpu do, řekněme, konstrukčních vad :-)
Když to porovnám třeba se Stephensonovým Anatémem, kde všechny detaily soběstačného světa sedí do puntíku, je to rozčarování. Autor třeba nikde neřeší jak lidé přežívají roky bez slunečního světla (zvykli si, chodí se opalovat pod růstová světla do hydroponických zahrad nebo mají choroby spojené s nedostatkem vitaminu D?). Taky jsem nadskakovala při zmínkách o kávě a tabáku, nejsem botanik, ale z toho co vím, obě tyhle plodiny mají velké nároky na půdu, rychle ji vyčerpají a bez nějakých genetických modifikací mi jejich pěstování "for fun" přijde v nastavených podmínkách nereálné.

11 19.11.2015

Ještě dlouho po dočtení tohoto skutečně sugestivního kousku jsem měla tendence sbírat jídllo na nádraží ze země. Vždycky jsem se zarazila včas, ale bylo to o fous.

6 05.11.2015

Můj otec, kybernetik, mi ji předčítal před spaním když mi bylo devět. Každých pár let si vyrobím obří porci domácích hranolků a sednu si s ní ke stolu se svým nejmilejším textem: "...Je dobře známo, že draci neexistují. Laikovi toto jednoduché konstatování ovšem postačí, nemůže však uspokojit vědce. Vysoká škola nulity se totiž tím, co existuje, vůbec nezabývá: banalita bytí byly tolikrát prokázána, že je zhola zbytečné se dál o tom šířit. Geinální Kerebron se s problémem potýkal metodami analytickými a odhalil tři druhy draků: mytické, chimérické a čistě hypotetické. Všechny, abychom tak řekli, neexistují, leč každý druh neexistuje odlišným způsobem..."

11 05.11.2015

V té knize je prostě všechno... káva, podzim, zima, kalkulátoři, kódmani, Továrna, Systém, jednorožci, Čtenář snů a šílený biolog. Dokonalé :)

4 01.08.2015

Viktoriánský Londýn je moje srdcovka od té doby, co se mi do ruky dostal grafický román „Z pekla“ http://www.kosmas.cz/knihy/107119/z-pekla/ od Alana Moora.
Na Kvítek jsem se těšila celé roky: oblíbený spisovatel, oblíbené téma, oblíbený překladatel. Na tom posledním bodě se to poněkud zaseklo, překladatel Viktor Janiš je totiž zjevně zastáncem hesla "Dokonalost spočívá v maličkostech, ale dokonalost není maličkost", a tak piloval těch 920 stran deset let. Za mne se to čekání bohatě vyplatilo.
Faber dokáže vykouzlit dickensovskou atmosféru, do níž vklouznete jako do snu: úžasně živého, barvitého snu, ze kterého je vám po dočtení líto, že už je pryč. Přirovnání k Dickensovi je na místě: nečekejte akční scény, většina dějových zvratů se odehrává ve vztazích hlavních protagonistů, a to ještě většinou velmi jemně, nepřímo: všichni jsou viktoriánsky zdvořilí. Zničující souboj manželů Rackhamových (celou dobu jsem si kladla otázku, nakolik je Agnes doopravdy šílená a nakolik své nemoci využívá jako zbraně, kterou tyranizuje manžela pocitem viny) probíhá obvykle v duchu společenské konverzace u čaje.
Všechny ty věci, které William nakonec udělá Sugar, se odehrají dokonale korektně... a přece se vám z nich chce zvracet.
Faber vás provede všemi vrstvami Londýna a všemi odstíny lásky: od nechutných detailů řemesla mizerně placených kurev (nebudete ušetřeni například "výplachů" špinavým hadrem coby metodou antikoncepce) přes popelkovský příběh půvabné, bystré a sympatické nevěstky Sugar, která potkala svého prince Wiliama („Máš… Máš mě ráda?“ Chraplavě se zasměje, obrátí hlavu k té jeho a přitulí se k jeho tváři. „Ach Williame, jisssstě,“ odpoví. „Jsi přece můj zachránce. Můj hrdina…“ Vezme jeho genitálie do drsných dlaní. „Sotva mohu věřit tomu, jaké mám štěstí.“) až k něžnému a čistému vztahu dvou křesťanů, jejichž vzájemná erotická touha se naplňuje jen ve snění.
Kvítek je smyslný po všech stránkách, krom pikantních erotických pasáží vám Faber naservíruje vůně, které by se vyjímaly i v „Parfému, příběhu vraha“, a myslím, že nad jeho popisy Rackhamovic jídelní tabule jsem přibrala pěkných pár liber.
Jídelní příměr se nabízí i u překladu: je to, jako by autor napsal recept, který pak překladatel uvaří tak, aby si ho čtenář mohl vychutnat i v rodném jazyce (přičemž samozřejmě některé ingredience citlivě nahradí domácími přísadami).
Už se těším na Jablko
www.kosmas.cz/knihy/204551/jablko/

17 01.08.2015