000nugatovej
komentáře u knih
Hořké povídky
Maxim Gorkij (p)
„… ve vzduchu visí modré mouchy, náhle se kamsi vrhají, padají k vyhřáté zemi a prudce vyletují vzhůru – je nesnesitelně nudné mouchy sledovat, ale jinak není co dělat.“
Možná je nudné sledovat mouchy, ale lidi, kteří jsou na dně lidské společnosti, kteří také jako ony se náhle kamsi vrhají, padají k zemi a vyletují vzhůru, nudné sledovat není. Naopak. Dokazují to Gorkého povídky vybrané do tohoto výběru. V souladu s názvem jsou hořké, to ano, ovšem nesou v sobě poselství o zrncích člověčenství, která jsou skryta i ve vyvrhelích a ztroskotancích.
Gorkij mne mile překvapil. Bohužel nese stigma teoretika socialistického realizmu a Stalinova režimního spisovatele, ač to tak úplně není pravda: z bolševického Ruska po revoluci na nějaký čas emigroval a také okolnosti jeho smrti nejsou tak úplně jasné. V každém případě je Gorkij v tomto výboru spíše než rigidním bolševikem plnokrevným spisovatelem, který byl inspirací třeba mladému Ivanu Olbrachtovi.
Modré pondělky
Arnon Grunberg
Zpočátku jsem myslel, že čtu jednu z knih o zmatcích dospívání. Podobně jako ony i Modré pondělky srší vtipem („Nemohl jsem tušit, že budou tak přepjatí, že mě pošlou ke školnímu psychologovi. … Nevěděli si rady. To aspoň tvrdili. Proč teda nešli ke školnímu psychologovi sami, když si nevěděli rady? Školní psycholog si taky nevěděl rady. Sice to nepřiznal, ale vypadal tak.“)
Jenže s další a další stránkou přibývá cynických tónů. Umírající otec, hysterická matka (ač člověk s tou její hysterii občas soucítí), hrdinovy sexuální eskapády, popsané odosobněným způsobem pouze s občasným náznakem skrývaného citu, to vše až k poznatku, že „lidi jsou nahraditelní jako igelitové tašky“ vytváří dost bezútěšnou směsici humoru a smutku.
Od této autorovy prvotiny vede přímá linka k poslednímu autorovu románu – k temnému Gstaad.
Lužinova obrana / Pozvání na popravu
Vladimir Nabokov
Z těch, co jsem z Nabokova přečetl, dva nejlepší romány. Jsou čtivější než třeba výborný Dar nebo Bledý oheň nebo Ada, oproti Lolitě jsou zase odolnější před povrchním a prvoplánovým čtením.
I když Pozvání na popravu jsem zprvu četl jako variaci na Kafkův Proces, brzy jsem zjistil, že se pletu. Ostatně Nabokov údajně Kafku v době, kdy svůj román psal, neznal. Vězení, celý život, mezilidské vztahy jsou tu vlastně jedno velké divadlo, jehož kulisy zmizí při Cincinnatově popravě.
Těším se na druhé čtení. Oba romány si ho zaslouží!
