Ladinek diskuze u autorů

Erben dokázal v době, která příliš (nebo spíš vůbec) nepřála tvorbě skutečně zábavných detektivek vytvořit postavu sice velmi nepravděpodobného, nicméně sympatického a zábavného detektiva. V záplavě sucharsky nudného odpadu vyvrhovaného autory typu Ivana Gariše to působilo jako zjevení.

Tohle je jeden z těch autorů, který má pro mně obzvláštní kouzlo, zřejmě proto, že jsem jej začal číst už někdy v rané pubertě. Když se mi po dlouhé pauze dostala do ruky jedna z Francisových knih, která mi nějak unikla, bylo to jakoby se člověk po letech stravování v bufetech vrátil k jídlu z domácí kuchyně. Sice většina těch knih je psána podle stejné šablony a hrdinové i padouši jsou tak trochu přes kopírák, ale možná v tom tkví právě ono tajemství Francisova úspěchu. Nebo to mohou být překlady paní Moserové, těžko říct. Za sebe můžu říct, že tyhle knihy nečtu, ale prožívám, protože dokážou člověka úžasně vtáhnout do děje - a to nejsem ani fanda na dostihy.

Autor, který mně v poslední době hodně pobavil. Hlavně oceňuji, že si nepotřebuje pomáhat všelijakými vymyšlenými všemocnými vládními organizacemi, tajnými bratrstvy a nadpřirozenem jako třeba Rollins, nebo vymýšlet za vlasy přitažené záhady jako Brown . I z dnes tak prostých ingrediencí jako CIA, FBI a terorismus dokáže ukuchtit napínavé čtení. Někdy jeho knihy působí trochu jako propaganda, ale pokud sdílíte autorův názor, že zlu se rozhodně nemá ustupovat a politici jsou vesměs šmejdi, tak vám to ani nebude vadit.

Píše celkem zábavně, ale zajímalo by mně, kdy se konečně vymaní z toho stále se opakujícího schematu svých knih. Vždy je tam nějaký superzabiják a vždy je hlavním padouchem někdo z blízkého okolí hlavních hrdinů, komu tito bezmezně důvěřují. A pochopitelně vždy trošičku romantiky. Díky tomu jsou ty příběhy velmi předvídatelné.

Pokaždé si říkám, že už jsem toho od Terry Pratchetta přečetl dost a nic dalšího mi netřeba. A pokaždé do toho znovu spadnu a znovu mně něčím překvapí a pobaví. Asi v tom bude ta magie.

Na obálce jedné z Ludlumových knih bylo kdysi napsáno něco v tom smyslu, že by jeho knihy člověk neměl začít číst, má-li jít druhý den do práce. S tím vřele souhlasím. Jeho knihy byly vždy velice napínavé a plné zvratů. Ve své době neměl prakticky konkurenci. Měl svým způsobem štěstí, že mohl zpracovávat témata, která se zřejmě dnes již nejeví jako dost atraktivní, čí aktuální, jako například studená, nebo druhá světová válka. Jeho hrdinové nebyli většinou žádní Jemesové Bondové, ale lidé, kteří se shodou různých okolností dostali do nebezpečných situací, které museli nějak nápaditě řešit. Škoda, že ve svých novějších knihách tento standart opustil a podlehl jakési módě superhrdinů a začal vymýšlet takové ty nesmyslně nezničitelné charaktery jako Jonathan Smith, nebo Paul Janson. Také si nemyslím, že by bylo něco pravdivého na té rozšířené báchorce, že jeho knihy jsou tak věrohodné, že jej sledovala CIA, neboť i průměrný čtenář dokáže v jeho knihách najít pár dokonalých nesmyslů. Ovšem tak či onak je pro mně Ludlum jedním z nejzábavnějších spisovatelů, jejichž dílo jsem měl možnost konzumovat.

Rollinsúv recept je jednoduchý. Trochu Dana Browna, trochu Ludlumova Covert One, to vše posunuto za běžnou hranici reality, okořeníme bouřkou, vánicí, průtrží mračen a je hotovo. Nicméně nás, co máme stále duši dítěte, to pobavit dokáže.