Živý jako nikdo z nás

chci zareagovat na předchozí přípěvek. Asi proto, že jsem léta cítila vůči paní Scheinpflugové totéž. Než mi konečně ve zralém věku došlo, jak hloupý je můj úsudek. Protože je tak zjednodušený, ovlivněný nesmyslnou žárlivostí na osobu, kterou Čapek miloval a ctil. Začala jsem číst její knihy, které mi byly v dosahu. Není to ta plytká povrchní duše, jak o ní píšete. Ostatně - myslíte, že by Karel Čapek miloval nějakou ordinérní hysterku? Že by nepoznal po tak dlouhém vztahu skutečnou hloubku nebo mělkost její duše? Její herecké schopnosti nemá už nikdo z nás z čeho hodnotit - byla divadelní herečka. To zjednodušování složitého života je mi tak proti srsti! Její knihy jsou z jiného soudku než Čapkův neopakovatelný projev a tady jsem naopak začala oceňovat tu snahu o vlastní způsob vyjádření. Jak muselo být těžké vystoupit ze soustředných kruhů tak silné umělecké osobnosti, jako byl Čapek! Myslíte, že by se její hry hrály po celé Evropě a její knihy tolik překládaly, kdyby tak naprosto postrádaly kvalitu? A jestli rozhádala bratry Čapky...nebyla jste u toho, jen jste si to někde přečetla. Pokud chcete dojít do názoru, který má nadhled, zkuste si toho od ní co nejvíce přečíst. Ona sama už se nijak jinak obhájit nemůže.

14.06.2021

Jsem rozporuplná osobnost. Miluji Karla Čapka a ten by mě nesnášel za to, že nesnáším Scheinplugovou. Za to, že za života pana Čapka oba bratry rozkmotřila a do konce života žila slávou svého muže. Jako herečka- nic moc, role získala ne díky talentu, ale právě kvůli tomu, že pana Čapka všichni milovali. Stačí se podívat do dobových novin. Jediná Scheinpflugová , která se mi líbila byla paní Hana MAcuichová ve filmu Člověk proti zkáze. I ty knihy, kterých ona-Scheinpflugová-je rádoby autorkou , dával do konečné podoby někdo jiný. Neučinila pana Čapka šťastným , v kultuře by bez jeho jména nic neznamenala, zneužívala nejen jeho jména, ale i jeho samého.

11.08.2020

"Kde jsme se poznali? Bylo to na Smíchově ve Švandově divadle, já tam začínala jako Bianca ve Zkrocení zlé ženy. To mi ještě nebylo sedmnáct let. Karel Čapek dopsal právě svého Loupežníka. Bydlil blízko za Újezdem a chodil mne doprovázet vždy, když jsem hrála. Bydlela jsem v Thunovské ulici, ale my zacházeli až do Chotkových sadů. A měli jsme pořád o čem mluvit. Můj tatínek neměl z těchto schůzek takovou radost jako my dva. Vydával se za námi a snažil se vysvětlovat zamilovanému básníkovi, který byl naštěstí jeho literárním i redakčním kolegou, že jsem na takové schůzky moc mladá. Samozřejmě, že jej Karel Čapek ujišťoval, že tomu tak není, protože právě dopsal hru, kde hlavní hrdinka Mimi, jak on to slyší, má můj hlas. Mluvil o ní stále a já jsem mu ji musela stále předčítat..."
Tak začal příběh dvou duší, kde on byl o 13 roku starší. K sňatku došlo až v srpnu roku 1935.
Autorka vzpomíná na krásné společné chvíle, ale také na ty smutné, které se dovršily až v prosinci roku 1938.
Tato kniha je sestavena (bohudík) z novinových článků, statí, recenzí i rozhlasových vzpomínek autorky za období od r.1946-1968.

"Dej mi svou ruku do dlaně
a řekni to povinné ano,
nám už je dlouho oddaně,
nám bylo již požehnáno.

Ale i Dík:
"za to, že,s umřel na mém rameni,
že z očí vyhaslých mi slzy kanou,
za to, že smrt na lásce nic nezmění,
za to Ti říkám : díky, na shledanou !