Zítra přijde Olah
Martin Sichinger
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518866/bmid_zitra-prijde-olah-eZk-518866.jpg
4
79
29
Bylo nás pět za časů normalizace – tak by se dal charakterizovat tragikomický román ze šumavského pohraničí, líčený očima Michala Zídka, žáka 7. C vimperské Základní školy československo-sovětského přátelství. On a jeho spolužáci národnostně pestrého původu – tak charakteristického pro pohraniční pásmo – prožívají svá chlapecká dobrodružství, hrají si na indiány, užívají si školních radostí a starostí. Zdobí budovatelské nástěnky, běhají při branném cvičení v plynových maskách… A tváří v tvář zákeřným praktikám soudruhů učitelů, lampasáků, šikanujících deváťáků, drsných dívek i nečekané tragické smrti jednoho z kamarádů vstupují z prostoru dětských her do prostoru dospělosti.... celý text
Přidat komentář
Smutný a zdánlivě jednoduchý příběh, kdy ale o to víc vynikne lidská hloupost a necitelnost. Zavzpomínala jsem na svá školní léta - služba, nástěnky, ruská písnička a hlavně branný den, kdy bylo pro mě, stejně jako pro kluky v knize, nejdůležitější se nepozvracet, neztratit z nohou igelitové pytlíky a pohybovat se zhruba správným směrem, protože zamlžená sklíčka umožňovala vidět pouze obrysy. Čtivé se skvěle vytvořenou atmosférou.
Prijemna naladovka. V sedmicce jsme taky zpivavali Pust vsigda budet solnce, takze jsem si nostalgicky zavzpominal, byt jsem nastesti nechodil do takove bizarni skoly. Trinact let je idealni vek na podobny "pribeh", clovek na konci nevinneho detstvi a krizovatce osudu, kterou cestu si vybrat.
Pripominalo mi to Sabachovy povidky.
Urcite si od autora najdu neco dalsiho.
Ale jo, líbilo se mi to. Vrátil jsem se do svého dětství, ač jsem žil v pohraničí na opačné straně republiky. A za to má kniha plusové body. Trochu slabší bylo, že tam nebyl žádný velký příběh, pouze popis několika dní, kdy se něco stalo.
Mě to potěšilo, byť jsem vůbec nic nečekal. Ten jazykový posun do jiného věku a přizpůsobění způsobu vyjadřovaní byl dokonalý. Příběh není žádný veledílo, ale pár zajímavých zvratů tam bylo. Takže za mě určitě nově objevený dobrý autor.
rodilé Vimperáky příběh jistě potěší, mne ale vůbec nebavil, pro dospělého čtenáře je příliš naivní a jazykově neobratný (nejen malá slovní zásoba, ale nejsou využity ani stylové rodiny jazyka, jak by se zrovna pro dětskou/chlapeckou mluvu nabízelo), svět dobra a zla je očekávaně nastavený a bez zvratů či relativizace, nic nového mi to nesděluje; jen další z mnoha "svědectví", jak nám za socíku bylo ublíženo
Celkem zajímavý příběh z mého rodného města.Škoda jen, že z toho nevyšel ucelenější román většího rozsahu.
Martina Sichingera jsem pro sebe objevila skrze Meyrovo sklo - nádherná knížka. Nato jsem sáhla po Kocovině šumavského léta; ta už mě nadchla úplně. A dotřetice mě upoutal Olah. Asi zapracoval instinkt, znova trefa do černého.
Nejen Vimperk mám v živé paměti z letošních prázdnin. O to víc mě
příběh multietnické party kluků z normalizační základky v šumavském pohraničí zaujal. Je tam všechno, co by člověk čekal. A jako v dobrém příběhu mnohé, co nečeká, a kde se komika jednoznačně láme do zatraceně málo úsměvné polohy, aby se pak na další nádech v bezelstném podání sedmáků znovu objevila v situacích, které v pamětnících vyvolávají "husí kůži".
Potěšení z četby mi nezkazil ani fakt, že - jak je psáno na závěr knihy - Kocovina šumavského léta, která vyšla v r. 2017, je volným pokračováním knížky Zítra příjde Olah, která vyšla letos. :)
Další z vimperských opusů pana Sichingera. Tentokrát jde o jednoduchý příběh, kterému nepřekombinovanost některých jiných knih MS fakt sluší. Parta kamarádů ze základky prožívá svá dětská dramata v totáčovém pohraničí. Ovšem mimořádně mě bavila postava Ampéra. A sice se tam o mém milovaném městě nepíše jenom hezky, ale protentokrát to autorovi odpouštím.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2012 |  Duchové Šumavy |
| 2011 | Smrt krále Šumavy |
| 2008 | Cukrový klaun |
| 2018 |  Kocovina šumavského léta |
| 2010 | Jediná bytost |
Znáte to, když nečekáte nic a dostanete hodně? Tak to je tato kniha. Dobu komunismu si pamatuji jako školačka. Autorovi se podařilo tu komunistickou zrůdnost popsat tak dobře, že se mi vrací nechutná pachuť té doby. Zpuchřelé, smradlavé masky, měření obličeje, pláštěnky, igelitové pytlíky na rukou a nohou a padání směrem od atomového výbuchu. Pracovní soboty a povinné průvody ať už na Prvního máje nebo VŘSR. Pionýrský kroj a červený šátek. I to stání čestné stráže u tanku v zimě, v létě a povinná "vděčnost" sovětským vojákům za "osvobození". Naštěstí ho babička přežila a doma nám vyprávěla, co tady - slovy babičky - ta zvířata z východu neboli komunistické zrůdy, prováděly obyčejným lidem. Všem, kteří volají po starých dobrých časech, i těm, kteří je nezažili a přesto po nich vzdychají, bych přála prožít strach, že se nedostanete na střední školu, i když máte samé jedničky, pokud rodiče nepodepíší vstup do KSČ. Fuj. Kniha výborná. Na malém prostoru, v průběhu pár dní, autor vykreslil atmosféru doby naprosto brilantně.