Vzývání
Francesco Petrarca
V díle Zpěvník autor píše milostné básně Lauře a vyjadřuje lásku k Itálii. Zpěvník má dva oddíly, Za Lauřina života a Po Lauřině smrti. Přeložil Pavel Eisner pod pseudonymem Emil Janovský.
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1944 , Jaroslav PodroužekOriginální název:
Canzoniere , 1368
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
renesance italská literatura milostná poezie renesance (literatura)
Autorovy další knížky
2015 | Sto sonetů Lauře |
1964 | Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
1979 | Zpěvník |
1978 | Sonety pre Lauru |
1974 | Listy velkým i malým tohoto světa |
Sám překladatel varuje: „Četba Petrarky je nesnadná i v originálu.“ Takže jsem se se „Zpěvníkem“ trochu prala, a přiznávám, že třeba takovým sestinám jsem pořád nepřišla na chuť. Asi proto, že jejich složité veršové schéma je extrémně náročné na pozornost.
A přesto mi jedna sestina učarovala — ta popisující zimní přírodu v údolí Vauclusa („Vzduch plný par a dotěravá mlha...“). Ve vztahu Petrarca-Vauclusa se totiž už zřetelně ohlašuje renesance, která nabádá lidi středověku, aby otevřeli oči a pohlédli do krajiny. A básník toulající se po polích nebo vystupující na hory, myslím, dokonce v lecčem předjímá i poesii romantismu. Zní moderně. Dotýká se nás.
Sonety a kancóny pro Lauru mě nečekaně zasáhly; což říkám jako člověk, který si s milostnou lyrikou nikdy nerozuměl. Donutily mě Petrarku doopravdy, upřímně a hluboce litovat. Básníkova zamilovanost, trvající celý život, totiž v podstatě překročila hranice obvyklých biologických/psychologických možností. A — i přes pozůstatky formalismu, které si autor odnáší ze středověku — nepochybuji o autenticitě jeho citů. Proto jsou některé básně vážně silné.
„... Z krásných větví padala
(sladce vzpomíná se)
prška květů – na klín déšť jí pad.
Ona sedět zůstala
pokorná v tom jase;
láskyplný liják k ní byl svát.
Ten květ zachyt cípem šat,
jiný vlasy plavé –
v zlatě jemně leštěném
perly tenkrát viděl jsem –
ten kles na zem, ten po vlnách plave,
v kruzích zmámen padne
jiný, jak by řek: Zde Láska vládne. …“
/z básně Svit svěžích sladkých vod/
Ke svému nadšení jsem ve „Zpěvníku“ našla i lyriku politickou: verše pro státníky a vojevůdce (Colu di Rienzo či Stefana Colonnu), ukazující Petrarku jako uvědomělého Itala, nebo útoky na avignonské papežství. (Jak snadné je potěšit historika. :)) Právě v téhle kategorii náleží čestné místo velebásni „Italia mia“, mimochodem tak působivé, že kamarádce, které jsem ji ukázala, tekly slzy proudem.
Pro mě byl z celého „Zpěvníku“ nejzajímavější autobiografický dopis „Potomkům“. Přesvědčil mě, že s Petrarkou ještě nekončím, jelikož někdo tak sympatický, milý a laskavý mi nemůže jen tak odejít ze života. Nepustím ho. Chápu, proč ho všichni ti králové a preláti zbožňovali — a že si to zasloužil. Petrarca semper vivus, v dopisech snad ještě víc než v poesii.
Vysvětlivky + doslov + „dokumentární montáž“ od J. Pokorného rozhodně obohatí. Jen škoda, že české vydání „Zpěvníku“ je jen výbor a kompletní překlad dosud nemáme. Nechápu proč. Stejně jako nechápu, že jsem první člověk, který tuhle knížku komentuje. Lidi, čtěte Petrarku, je super!