Vynáranie
Margaret Atwood
https://www.databazeknih.cz/img/books/93_/93395/bmid_vynaranie-Voa-93395.jpg
4
146
26
Príbeh mladej Kanaďanky - ilustrátorky je hlboko intelektuálny, lyrizovaný, popretkávaný symbolmi a odhaľuje najtajnejšie zákutia ženskej psychiky. Mladá žena sa so svojimi priateľmi a milencom vracia do krajiny detstva - kanadskej divočiny, kde sa usiluje nájsť svojho nezvestného otca, milovníka drsnej prírody a indiánskej kultúry.
Přidat komentář
I když mě všechny postavy v příběhu rozčilovaly tak mě kniha bavila. Byla pro mě trochu náročnější a mám dojem, že bych si ji užila po druhém čtení mnohem víc. Autorka do ní dala tolik, že jsem to všechno napoprvé nezvládla pobrat.
Knih na podobnou tématiku jsem četla již několik a o něco lépe zpracovaných. Žádná z postav mě příliš nezaujala a celkový "rozklad" hlavní hrdinky na mě působil náhle a neuvěřitelně. Oceňuji autorčin jazyk a vyprávění, ale za pár týdnů už si na tuto knihu nevzpomenu - žádný hlubší dojem ve mně nezanechala. Průměr. 3/5
Procházka tak trochu narušenou myslí hlavní postavy.Při čtení se mi vybavovala jak kniha Pod skleněným zvonem ,zmíněná v doslovu,tak třeba Vyšlapaná čára nebo Do tmy.
Po skvělé Alias Grace či Příběhu služebnice jsem se hodně těšil,ale odcizenost vyprávění mé nadšení zchladila.Nějak jsem nepochopil důvod napsání knihy a nevysvětlil mi to ani doslov.
Příliš vysoký level pro mne.
Tento rozsahom neveľký román sa nedá neprečítať za jedno popoludnie, hoci je naozaj čitateľsky náročný. Napätie nezadržateľne rastie, z bežných situačných scén popretkávaných spomienkami hlavnej hrdinky, reflektovanim jej vlastného života a vzťahov, sa noríme stále hlbšie a hlbšie do jej duše, až na hranicu šialenstva... Sila. Nepoznám ešte jednu autorku, ktorá dokáže tak dobre opísať ženskú psychiku. Z hlbín.
Margaret Atwoodová vygradovala svůj román až do neskutečných výšin. Co se zpočátku zdálo jako vcelku pohodový výlet čtveřice mladých lidí do malebné kanadské přírody , časem nabralo poněkud jiné obrátky. Hlavní hrdinka hledající svého tatínka, ale především sama sebe, prochází jakousi sebezničující očistou či katarzí.
Samotný děj není příliš hutný nebo náročný; o to složitější jsou však myšlenkové pochody ženy, která přemítá o své "zbabrané" minulosti.
Kniha je protkána lyrickými pasážemi, ve kterých autorka popisuje krásy kanadské přírody v jezerní oblasti.
Jako velký autorčin fanoušek jsem možná trochu nekritický, ale nemohu jinak...
Doporučuji knihu všemi deseti!
Poetika a ponor do sebe.... Celé je to takové odosobněné, snové a nakonec se dostává na povrch příběh bezejmenné vypravěčky, tedy střípkovitě a částečně. Zvláštní a čtenářsky dost náročné, ale ta atmosféra stojí za to.
Nevím, čím to je, ale pokaždé, když čtu knihu od Margaret Atwood, docvakne mi až napodruhé. Jako bych si všechny informace dokázala propojit, až když znám (často násilný) konec. To, co na první přečtení vypadalo jako popis fádních situací, se náhle mění ve stupňující se ticho před bouří. Až v kontextu šílenství posledních několika kapitol oceňuju postupný přerod hlavní hrdinky z člověka okleštěného civilizací ve zvíře. Konec mi pak připadal takový nedotažený nebo jsem něco nepochopila.
Řekl bych, že tato kniha je skvělou předchůdkyní dvou knih autora Davida Vanna: Srub, Ostrov Sukkawan - proto mě i velmi překvapilo, že v doslovu uvedených mladších titulů se vůbec tato novela neobjevuje! Vzhledem k tomu, že předchozí kniha se odehrávala především v NY, tak jsem chtěl číst něco bližšího přírodě. Z hlubin jsem začal číst jen náhodou a kniha mi skvěla sedla.
Zajímavý a velice dobře popsaný charakter všech čtyř hlavních postav během sedmi dnů na odlehlém místě.
Člověk versus příroda. Jak tato symbióza dopadne, když se nad ní autorka pozastavila už tenkrát..?
Kniha jakoby velmi lehce plyne. Čtyři přátelé tráví týden na samotě u jezera. A právě ta odloučenost od povrchní městské reality obnažuje jejich vlastnosti, pocity a styl života, který doposud vedli. To vlastně přivádí hlavní hrdinku, která je tu proto, aby hledala zmizelého otce, aby začala hledat sama sebe a aby se pokusila najít cestu ke svým kořenům a k přírodě. Pod tím lehce plynoucím příběhem je schováno mnoho otázek, na které zřejmě každý člověk hledá odpovědi. Pro mě byl možná ten závěrečný prožitek hlavní hrdinky – teď mě napadá, že ona v knize vlastně nemá jméno – trochu moc silný, hodně utržený od reality, ale jinak mě kniha zasáhla a dobře se četla.
Po přečtení mě napadlo, že by toto mělo patřit mezi povinnou literaturu. Jenže to by knihu asi nikdo nečetl - a to by byla škoda. Ale stejně znám spoustu lidí, kteří by si zasloužili nad tímto se zamyslet. Tedy vlastně všichni z nás. Ale ti, co by si to měli vzít nejvíce k srdci, se počítám k takovým knihám nikdy nedostanou. Proto se musíme snažit alespoň my ostatní. Jít za hranice, za předsudky, za obvyklosti života. Vrátit se sami k sobě, ne k té slupce, v níž se prezentujeme, v níž nás spatřuje okolí. Záhadná kniha s otevřeným koncem "domysli si sám" - nebo spíše "zamysli se sám". Sem to pasuje.
Tato kniha ležela v mé knihovně asi 15 let a čekala, než dozraje ten správný čas (a já). Dokud vypravěčka příběhu popisuje, co se děje ve srubu a jakou rybu ulovili, je to takový obyčejný příběh, ale jakmile se zatoulá do svých myšlenek, vztahů, do vzpomínek na dětství, přístup k víře, sledování instinktů, tak to jde opravdu z hlubin a do hloubky. Výborně jsou zachyceny chorobné mezilidské vztahy i rezignace a neschopnost je změnit. Příběh graduje, upozorňuje na problémy "moderní" povahy a tak nějak mě silně zasáhl.
Cituji: “Tohle je teď nejdůležitější, odmítnout být obětí. Pokud to nedokážu, nemůžu dělat nic. Musím se zříci staré víry, vzdát se starého přesvědčení, že jsem bezmocná, a že tudíž nic z toho, co udělám, nemůže nikomu ublížit. To je lež, která byla vždycky mnohem škodlivější než skutečná pravda.” Kniha “Z hlubin” pochází opravdu “z hlubin” vědomí nás všech. Velmi zajímavá a nevšední kniha, protkaná tajemnou atmosférou odehrávající se na břehu nejmenovaného kanadského jezera. Uprostřed nedotčené přírody postupně rozkrýváme vztahy mezi hrdiny knihy (čtveřicí přátel), z nichž každý pomaličku a polehoučku, ale zato velmi důkladně, “obnažuje” svoji povahu. Anna touží po uznání a respektu, ale nechává se opakovaně ponižovat. Ačkoli to může být těžko pochopitelné, nechce z tohoto nevyrovnaného vztahu odejít, setrvává v něm s vědomím, že si nic lepšího nezaslouží. Hlavní hrdinka jde opravdu až na dno své duše, podstaty svého bytí. Včetně návratu k samému počátku lidství - přerodu “divokého zvířete” v “myslící lidskou bytost”. K tomuto návratu jí slouží hledání otce, ztraceného kdesi v divočině... Hluboký příběh plný hlubokých myšlenek. Slova se vrývají hluboko pod kůži. Název knihy dokonale vystihuje její atmosféru.
První k kniha kterou jsem svého času od Margaret Atwood četla. Chtěla jsem něco tenkého na jedno odpoledne. Nakonec jsem knihu během měsíce přečetla dvakrát. Její styl mě okouzlil už na několika prvních stránkách a ta odtažitost k vlastním slovům a myšlenkám mi přišla příjemná hned. Je někdy zajímavé jak někdo právě touhle cestou umí zasáhnout místa po kterých vůbec nesahá, kterých se vůbec nedotýká a která s tím ani nemusí souviset. Další knihy potom byla nutnost.
Teď jsem viděla seriál The Handmaid'tale tak si dávám její kompletní opáčko..
Druhá kniha, kterou jsem od Atwoodové četla a těším se na další! Ze začátku trochu pomalý rozjezd, ale příběh postupně gradoval, až k samotnému konci, kdy hlavní postava dochází k jakémusi vnitřnímu smíření. Obraz toho, jak jsou si lidé i v blízkém vztahu odcizeni, nepochopeni a uvězněni ve vlastních hrách.
Z hlubin je složitým románem, který pojednává o národě, mytologii, tělesnosti i domovu. Odráží se v něm přirozenost projevující se v přírodě, jejímž protipólem je moderní společnost s pokřivenými vztahy a necitelnou turistikou zaplavující poslední panenská místa. Margaret Atwoodová spojuje intelektuální nadhled s prvky napětí, ale také s rozbory lidských vztahů. Výsledkem je působivý román o hledání duševní rovnováhy a návratu domů.
„When you can't tell the difference between your own pleasure and your pain then you're an addict.”
Když jsem knihu četla poprvé do semináře literatury, tak jsem si nebyla jistá jestli mě to baví nebo ne. Styl psaní (čteno v originále) se mi moc líbil, jen mi nesedl příběh. Tak jsem si tedy myslela, že to je. O pár týdnů později jsem se na tuhle knihu začala psát závěrečný esej a musím říct, že při druhém pročítání pasáží, co jsem měla založené, jsem se začala o obsah knihy opravdu zajímat. Začalo mi to jednoduše dávat větší smysl a začala jsem mít chuť si knihu přečíst znovu od začátku do konce. K tomu bych ještě zmínila, že na mojí hlavu je těch různých myšlenek v knize až moc, takže mně by to druhé přečtení knihy jen prospělo a víc bych si knihu užila.
Ani jedna postava v příběhu tu není proto, aby si ji čtenář oblíbil. Všechny mají své mouchy, ať už menší nebo větší. Chování postav mě mnohdy rozčilovalo, a o to víc jsem pak oceňovala části knihy, kde bylo jejich chování vysvětleno - i když ne vysloveně obhájeno. Obecně mám ráda knihy, kde jsou propracované postavy, které na sebe vzájemně působí. Myslím, že Atwood dokáže zachytit psychiku postav opravdu bravůrně. Jako autorka mě velmi oslovila a chci se pustit od dalších knih od ní. Dávám 3* hodnocení, protože jak už jsem zmínila, na mě toho bylo trochu moc v jedné knize a z prvního čtení jsem z ní nedokázala vytěžit úplně všechno, co do ní autorka vložila. :)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Příběh služebnice |
| 2018 |  Alias Grace |
| 2020 | Svědectví |
| 2001 | Slepý vrah |
| 2005 | Přežívá nejsmutnější |
Máloco umí MA tak bravurně jako sledování vnitřního světa svých ženských hrdinek. Ty někdy čelí vojenské diktatuře, někdy tlaku požadavků falešné protestanské morálky. V tomto románu se mladá žena (její jméno se ani nedozvíme) vrací do civilizací jen minimálně dotčené krajiny kanadských jezer, aby zde pátrala po zmizelém otci. Čistota přírody dává vyniknout přetvářce městské civilizace, pochybenosti činů, kterých se pod jejím vlivem hlavní hrdinka dopustila, pozérství jejích přátel (kteří si nejspíš tohle označení ani nezaslouží) a nesmyslnosti činností, kterými se snaží zakrýt vnitřní prázdnotu a udržet zdání moderního a cool života.
To ale nevede k jejímu psychickému zhroucení. Můžeme sledovat katarzi a něco jako znovuzrození – dokáže znovu najít a uchopit svoji podstatu. A je to znalost, kterou si nejspíš už nyní dokáže udržet po zbytek života a čerpat z ní.
Kniha je vcelku náročná a čtení není vždy příjemné, ale z knih MA mě zatím zaujala asi nejvíc.