Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472874/bmid_vymenit-vodu-kvetinam-TET-472874.jpeg
4
505
505
Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Nezvyklé povolání pro ženu. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. Její život plyne v pravidelném rytmu každodenních důvěrných zpovědí a smutných i úsměvných vzpomínek, s nimiž se jí návštěvníci svěřují. Každý z nich vypráví jiný příběh, všichni někoho ztratili a doufají, že třeba ještě není všem dnům konec, že někoho potkají nebo najdou něco, co jim vrátí na tvář úsměv. Violette všechny vyslechne, ale svůj příběh nosí ukrytý hluboko v sobě, stejně jako rudé šaty, které skrývá pod černým pláštěm. Jednoho dne se ale všechno změní, protože jeden muž a jedna žena se rozhodnou odpočívat spolu navěky na jejím hřbitově. Odhalí se tak pouta spojující živé a mrtvé a zdánlivě temná zákoutí duše se rozjasní. Autorka má vzácný vypravěčský talent, nechybí jí schopnost učinit ze všedních věcí výjimečné, vytvořit kolem obyčejné ženy neobyčejný svět plný poezie a lidskosti. Svět, jaký právě teď všichni potřebujeme.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno:
2021
,
Jota
Originální název:
Changer l'eau des fleurs , 2018
více info...
Přidat komentář
“Filip Dušička byl jako ty labutě, které jsou tak krásné na vodě, a když jsou na zemi, tak kulhají. Proměnil naši postel v ráj, v lásce byl milý a citlivý, ale jakmile vstal, když se dostal do vertikální polohy, když opustil vodorovnou polohu naší lásky, ztratil hodně odstínů. Nebyla s ním kloudná řeč a zajímal se jen o svou motorku a videohry.”
S autorkou se neshodnu. Pro mě jsou labutě příkladem té nejvěrnější lásky. Když jedna zemře, druhá je až do své smrti sama..
Přečetla jsem 15% knihy. Zpočátku se mi moc líbilo prostředí hřbitova a poměrně konzistentní dej, který jak se zdálo někam směřoval.
Pak se začalo motat páté přes deváté.
Odkládám nedočtené.
„Smrt začíná, když už nikdo o vás nemůže snít.“
Současné francouzské spisovatele mám problém číst. Vadí mi jejich zvýšená afektovanost, kterou jsem třeba u A. Dumase nikdy nevnímala.
(SPOILER) Kniha, kterou všichni chválí až do nebes. Ale zas tak extra mi nepřijde. Některé situace jsou takové..nereálné a ač je hlavním tématem knihy smrt, která k životu patří, čekala jsem od knihy jiné pojetí. Tato kniha je navíc typickým příkladem toho, jak je těžké a důležité správně napsat anotaci. Tak, aby neprozradila mnoho, ale zárověň potencionální čtenář zjistil, zda je kniha pro něj, či nikoliv. Velmi mě zklamalo, že se knihou prolíná téma smrti dítěte a z anotace to ani nevytušíte. Toto téma není pro každého a pro mě také ne, obzvlášť jako matku dvou malých dětí. Za knihu jsem zbytečně vyhodila nemalé peníze.
Úplně jiná kniha, než jsem očekávala, ale dobře napsaná, čtivá. Originální příběh - i když jen o tom, jak moc se mohou lišit pohledy, názory a prožití jedné a té samé události.
Když jsem knihu kupovala, očekávala jsem příběh starší dámy, která bude prožívat svou další budoucnost. Kniha se ale ve skutečnosti zabývá pouze minulostí, stále se vracíme zpět, do vzpomínek. Příběh je to smutný, svým způsobem krásný, ale nemůžu říct, že by byl zábavný. Čtení mi trvalo dlouho, občas jsem se ztrácela ve vzpomínkách a postavách.
Dojemný, smutný příběh. Moudré myšlenky, které vás stále nutí přemýšlet o tom, co je v životě opravdu důležité. Příběh, na jaký se nezapomíná.
Ne, tato kniha není pro každého.
Ne, tato kniha nebyla pro mě.
(spoiler)
Smrt dítěte..... pro mě snad jediné téma na které nechci ani pomyslet. A tady se prolíná celým příběhem.
Pátrání po příčině této tragédie je proloženo téměř nesmyslným tlacháním o nevěře a milostnými propletenci.
Pro mě to nebylo romantické, bylo to děsivé a strašně smutné. Pokud by si autorka odpustila tyto pasáže, mohla to být krásná kniha o přátelství, lásce, odpuštění a smíření.
Paradoxní je, že hřbitov a život v jeho blízkosti, bylo to jediné co se mi na knize líbilo.
V některých zemích, ženy, kterým zemře dítě už nikdy neodloží černou barvu.
Ano, od str.167 mi tekly slzy.
(SPOILER) Tenhle román voní. Květinami, jídlem, sluncem. Všechno je tak milé, laskavé. A pak se najednou začne vtírat trochu obava. Hlavně ať se nic špatného nestane. A pak, na straně 167 mi tekly slzy.
Tohle není lehké čtení. Chvíli mi trvalo, než jsem se do ni začetla. Musíte na ni mít náladu a pak je to krásné čtení.
To bylo tak krásné..... nezaměňovat s romantické a sentimentální. O životě, o smrti, o bolesti, o radosti, o tom, že nic není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Krásně propletený příběh, hodně osudů, které se navzájem doplňují. Je to plné trápení, ale i naděje a drobných radostí. Žádná postava není černobílá, což se víc a víc ukazuje s postupujícím dějem. Trochu smutná, ale hlavně nádherná a laskavá kniha.
Jednoduše nádherný a strašně smutný příběh, který se mnou zůstane hodně dlouho. Po dlouhé době skvělých knih se objevila ta, která nad ostatními vyčnívá…
Nikdy není úplná tma, na konci cesty je vždycky nějaké otevřené okno…
Nádhera! Po dočtení jsem nemohla popadnout dech. Smutné, laskavé, hluboce lidské.
Přemýšlela jsem, jestli dát čtyři nebo pět hvězdiček...ale je pravda, že nejdříve mi nešlo se tolik začíst....takže proto ty čtyři....ale přemýšlím, jestli té knížce nekřivdím, protože byla tak dobrá, že ji potřebuji mít ve své knihovně :)
A jaká tahle kniha je? Taková hořkosmutná.....plná pravd.....také toho, že ne vždycky je všechno na první pohled takové, jak to vypadá.... že o životě ostatních vlastně nikdy nebudete nic vědět s jistotou...může to tak být....ale také nemusí....
Škoda, že jsem si knížku půjčila z knihovny, jinak bych jí měla přecpanou záložkami tam, kde se mi líbí nějaká myšlenka... tak alespoň malá ochutnávka:
"Nechci, aby mi jednou dali váš popel na můj hrob. Kašlu na to. Chci žít s vámi teď, hned. Abychom se spolu mohli dívat na nebe... I když bude plavat jako dnes...
"Občas se mi ozvěte. Ale ne moc často, jinak budu čekat." (v tom je hluboká pravda)
a moje nejoblíbenější: " Aby se objevila první hvězda , musí nejdřív nastat tma."
“Samozřejmě je tady smrt, zármutek, škaredé počasí, Dušičky, ale život pokaždé zvítězí. Pořád je nějaké ráno, kdy je pěkné světlo, kdy ze spálené země vyraší tráva.” - tato slova, která říká Violette v rozhovoru se svým právníkem vlastně vystihují podstatu celé knihy. Moc se mi líbila a doporučuji.
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměsto
Rozhodně zajímavá kniha, jen myslím, že při překladech z francouzštiny by bylo potřeba víc dbát na ducha jazyka, aby z toho nevycházela česká věta s francouzským slovosledem a aby nebylo tolik chyb v interpunkci. Snad ani jedna vsuvka nedostala čárku na oba své konce.
Asi do třetiny jsem byla přímo uchvácena, cítila jsem katastrofu dýchající mi za krk, co mi ale zkazilo výsledný dojem byly všeliké milostné peripetie nově se objevujících postav. Málem to vypadá, že ve Francii někoho uvidíte zcela náhodou, líbí se vám (což se může stát i mně, studené Češce), vzápětí po něm vyjedete a hurá do hotelu nebo do průjezdu, podle peněženky. Taky jsem se modlila, aby to nebyla lávstory, ty nesnáším, což trochu i byla. Za to ta hvězda dolů, protože za překlad autorka nemůže.