Vyhnanci z ráje
Jaroslav Vácha
Soubor dvanácti imaginárních rozhovorů vedených se známými historickými, biblickými, literárními či mytickými postavami – Adamem, Sysifem, Odysseem, Buddhou, Faustem, Hamletem a dalšími. Rozhovor třináctý a poslední je potom jakýmsi autorovým vnitřním dialogem vedeným se sebou samým dialogem v němž shrnuje poslání celé knihy.
Přidat komentář
V některých příbězích jsem se skutečně našel a jak píše samotný autor na konci, nutí nás k přemýšlení a to je dobře.
Mistrovské dílo.... Myslím, že každý si v některém z příběhů najde něco pro sebe, něco málo poučení a hlavně zamyšlení. Životní touhy, city, strasti, morálka se prostě se staletími nemění, a je celkem jedno, zda obecně známí hrdinové existovali opravdu či jen v mýtech... Tato kniha mě dostala úplně stejně jako Čapkovy Apokryfy.
Velká škoda, že kniha je prakticky neznámá, nečtená, alespoň podle zdejších statistik...
Štítky knihy
Kniha Vyhnanci z ráje je v
| Přečtených | 16x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 3x |
| Chystám se číst | 11x |
"A čím vás bude víc věřit v totéž, tím budete troufalejší a nesnášenlivější k nevěřícím. Mne povede moje nejistota v hledání pravdy k úsilí o lepší poznání, a tedy ke snášenlivosti, vás vaše víra, na počátku plná pokory vůči Bohu, povede k odstraňování nevíry jiných. Svou víru prohlásíte za jedinou pravdu a v jejím jménu povedete boj. Časem se původní cíle vaší víry úplně vytratí a zůstane jenom násilí. Bojím se každého, kdo pevně věří, Tomáši. Víš, pochybovat o své pravdě je trýznivé. Ale nepochybovat o ní - z toho jde strach."
(Jidáš)
Porovnání s Čapkovou Knihou apokryfů se nabízí, je ale možná vůči Vyhnancům trochu kruté, protože v Čapkově pomyslné autorské společnosti se ukazují i slabá místa sbírky - zatímco Čapek vytváří pestrou strukturu variací a já jako čtenář na začátku netušil, kam s jeho apokryfním výkladem doputuju, u Váchy se v některých povídkách jednalo "pouze" o negativ dobře známého obrazu potrtrétované postavy.
Přesto: úvahy na téma "co když to bylo všechno jinak?" jsou v podání Jaroslava Váchy hodně zajímavé čtení. Jsou přesně tak znejisťující, jak mají být, aniž by přitom přestaly být chytré nebo aniž by začaly působit samoučelně. Bylo to intelektuální i literární potěšení.