Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12932/bmid_selsky-baroko-rUp-12932.jpg
4
1476
1476
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005... celý text
Přidat komentář
Styl Jiřího Hájíčka se mi velmi líbí. Kniha je zajímavá a poučná, ale přiznávám, že v té změti jmen sedláků jsem se nějakou dobu trochu ztrácela. Samotný konec je hodně překvapující, v průběhu čtení mě něco takového ani jednou nenapadlo. Rybí krev se mi líbila o malinko více, ale to vcelku není podstatné, protože Selský baroko je jednoduše výborná kniha. Doufám, že autor brzy vydá další.
No...musím říct, že mně kniha celkem zklamala...Téma 50,let nijak objevné, příběh celkem slabý a styl psaní taky nic extra...Tohle na cenu Magnesia litera???Ani náhodou!
Hájíček zkrátka umí, krásně vykreslené lidské charaktery...A je to také moc zajímavý exkurz do prostředí kolektivizace venkova 50. let.
Neřekla bych, že v takhle tenké knížce může být tak zajímavý příběh. Sice o něco slabší než Rybí krev, ale i tak hodně dobrá knížka.
Nejdříve jsem byla na autorském čtení Jiřího Hájíčka (Rybí krev), hned poté jsem si přečetla Selský baroko s pocitem, že doháním něco, co už jsem přece měla mít dávno přečtené... Všechno je tak, jak má být a správně načasované. Mám ráda, když ve mně čtení knihy vyvolává zdánlivě úplně nesouvisející úvahy a když si uvědomuji, jak je to úžasné být gramotná... Prostě Selský baroko mě dostalo. Přemýšlím, jaké osudy asi skrývá obec, ve které teď žiji, jaké osudy obec, ve které jsem žila po narození... Kolik takových Rozálií a Šrámků a Jirchů běhalo po světě a běhá dodnes. Jen doufám, že mě také nikdo nikdy nedonutí nenávidět a hlavně, že už k tomu nebude mít nikdo tolik příležitosti, jako tomu skýtala 50. - 80. léta.
Hájíček mě prostě baví! Zajímavý pohled zpět do kolektivizace 50. let.. A jaký měla dopad třeba na obyčejné rodiny.
Hájíček mě prostě baví! Zajímavý pohled zpět do kolektivizace 50. let.. A jaký měla dopad třeba na obyčejné rodiny.
Když svítí slunce, je člověku horko, když prší, slyší kapky dopadající na okno. Jiří Hájíček nepotřebuje dvacetistránkové popisy, aby si člověk představil sedláky a babky, aby je slyšel mluvit, aby je znal. A pak je tu síla vlastního příběhu. Hledání kořenů, příběhů, pravdy. Nalézání pravdy, objevení její relativnosti. Není co dodat, jen poděkovat. Pět hvězd.
„…a uslyšíš,“ pokračoval zvýšeným, roztřeseným hlasem, „uslyšíš, ty parchante, co můj táta udělal pro obec! Družstevní prádelna, telefon, asfaltový silnice, peníze pro včelaře, zahrádkáře, to všechno táta zařídil na okrese! Kde bysme bez něj dneska byli!“
Z toho mě mrazí. Ta hloubka nepochopení. Děs, že "oni" si vůbec neuvědomují, co všechno způsobili.
Na Hajíčkovi mě hrozně baví ten sentiment, to lpění na věcech dávno minulých, které mají smysl pro jednoho, dva živé, ale ostatní už vůbec nezajímají a to pinožení na příběhem tolikrát prožitým! Román zatuchlý jako samotný archiv na třeboňském zámku, úporný jako vedro, které to léto panuje a palčivý jako starý hněv Rozálie Zandlové - to je Selský baroko, knížka, ke které se ještě několikrát a rád vrátím!
Příběhy obyvatel jihočeské vesnice, v době kolektivizace. Osudy obyvatel, kteří bránili vše co měli, co znali, pro co žili, a čeho se nechtěli vzdát!
Komunismus je největší svinstvo páchané na nevinných lidech! Jsem ráda, že si to vše už mohu jen přečíst. Kolik takových osudů je mezi námi? . . .
"Nedonutili mě nenávidět." Moc pěkně řečeno :)
Přečetl jsem téměř přes víkend a přitom má Hájíček v této knize vesnicky rozvláčné "flow". Jednu část překvapení na závěr jsem čekal, tu druhou už ne. Hájíček pěkně vystihl podstatu jedu, který nejen na vesnicích komunisti pravidelně vlévali do myslí svých poddaných. V příběhu je pěkně vidět, jak mohou různí lidé reagovat na neustálé ponižování a bezpráví. jen málokdo takový tlak ustojí takovým způsobem aby nezačal nenávidět toho, kdo ho mučí a šikanuje. Hodně silný příběh.
Tak to byla emocionální smršť do poslední stránky. Tolik těžkých lidských osudů, pokřivených pravd a polopravd, tolik bolesti a pokřivenosti lidských povah na 170 stránkách rozbulí i největšího cynika.
Knihu jsem přečetl s velkým zaujetím, protože děda hospodařil na více než 12 ha v bramborářské oblasti a nakonec musel do družstva také vstoupit. Babička dostala na starost 30 býků na výkrm a dost se u toho nadřela. Nakonec střechu nad hlavou ubránili, protože v ní už jsme pátou generaci.
Mně se to teda moc líbilo. Snad ještě i víc než Rybí krev. Některé prvky, situace tam byly v obou knihách hodně podobné. Jiří Hájíček ale umí krásně povídat a člověk se hend vžije do situace.
Velice zajímavá kniha. Autorův poetický styl mi připomněl Davida Jana Žáka, ale tahle kniha je úplně jiný žánr. Líbilo se mi, že autor nemá černobílé vidění světa a historie, jak by se dalo očekávat. Naopak! Ukazuje nám, jak špatná a nesmyslná je nenávist až za hrob a pomsta potomků. Spravedlnosti se nelze dobrat tím, že napravím dávnou křivdu spácháním křivdy nové. Taky je velmi ošemetné někoho soudit, když neznáme všechny okolnosti a nežili jsme uprostřed tehdejšího dění. Vzpomněla jsem si při této příležitosti na jeden výrok Hany Hegerové, který se mi nesmazatelně vryl do paměti:
"Já neodsuzuji člověka, že volí mezi ctí a životem. Já odsuzuji toho, kdo jej k téhle volbě nutí."
Příběh o padesátých letech jedné jihočeské vesnice. Kolektivizace.
Jiří Hájíček je podle mě jediný současný autor, který opravdu umí psát o vesnici. Poutavě. Jeho postavy jsou živé, dá se jim věřit, osudy nevycucané z prstu a dialogy netuhé. Umí zručně vykreslit atmosféru. A příběh? Silný, mocný, strhne vás sebou a vyplivne ve chvíli, kdy zaklapnete knihu, jako se to stalo mně. Přečteno za noc. (A to již přitom druhé čtení)
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Tohle téma mi přišlo vždy zajímavé, ale musím říct, že konec vyšel tak nějak do prázdna.