Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12932/bmid_selsky-baroko-rUp-12932.jpg
4
1476
1476
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005... celý text
Přidat komentář
Skvěle napsaná kniha. Napínavý příběh, nádherná atmosféra. Odkrývání křivd z minulosti a jejich vliv na současnost. Neustále aktuální příběh lidské závisti, odpuštění a pomsty.
Uzasne napsana kniha, i ted v lednu jsem pocitil horke leto, stiny stromu a hlavne tu dusnou atmosferu padesatych let. Me nadseni pro spisovatele stouplo jeste vys nez po Vzpominkach na jednu vesnickou tancovacku, Rybi krev uz budu cist na jistotu.
Alespoň stejně dobré jako Rybí krev. Napínavé pátrání v minulosti, nechybí ani překvapivý závěr, a hlavně velmi sugestivně a živě vystižená atmosféra tradičního vesnického života a myšlení. Tahle kniha se mi četla opravdu dobře. Závěrečné morální dilema je zajímavé a vybízí k zamyšlení.
Dobrá knížka. Popisuje to, co člověk cítí, pokud žije a pohybuje se v Jižních Čechách mezi lidmi a staveními. Staré křivdy jsou tu stále, ale skryté hluboko pod povrchem. V příběhu knihy je možno nalézat konkrétní obrysy, jednotlivé osudy lidí a tak si uvědomit daleko silněji, co se zde odehrávalo za hrůzy. Je důležité o tom psát, neboť to má stále vliv na naši současnost.
Trošku zklamání. Asi jsem čekal trošku více historie a objevil spíše současnost a venkov, vyrovnávající se svou nedávnou minulostí.
Mírné zklamání, asi jsem čekala víc anebo srovnávám s Rybí krví, která mne nadchla.
Líbil se mi příběh, napětí i lyrické pasáže, i když musím přiznat, že se mi občas těžko přepínalo právě mezi rovinou "lyrickou" "detektivní", a mám takový nepříjemný dojem, že si vlastně autor tak trochu ze svého čtenáře utahuje - když přepne z líčení smyslové reality zpátky do napínavého příběhu, o to méně reálně pak samotný příběh působí a o to více vnímám jeho vykonstruovanost . Podobně se totiž chovaly i postavy příběhu - když stavěly příběhy z útržků reality, aby z toho nakonec zas byly jen nereálné konstrukce. Pokud to byl záměr, tak tleskám :). A jestli ne, tak stejně ... bylo to pěkné počtení.
Ráda čtu tyhle příběhy z dob minulých.Smutné je,že se to všechno doopravdy stávalo.Postavy a děj knihy mě natolik zaujal,že jsem knihu přečetla takřka na jeden zátah.
Knihu doporučuji k přečtení, téma je nevšední a zajímavé. Udělejte si na knihu čas a čtěte ji v zátahu, já jsem to neudělala a první část knihy jsem kouskovala, hodně jsem se v ději ztrácela a musela se vracet a působilo to velmi nepřehledně. Hlavní hrdina mi moc sympatický nebyl a množství sedláků mi splývalo - těžce rozlišitelní jeden od druhého. Těším se na další knihy!
Selské baroko je mnohem lyričtější než později vydaná Rybí krev. Přesto se čte také velmi dobře. Příběh pomalu plyne, ale jeho proud je tak silný, že se z něj budete jen těžko dostávat. I když se zdánlivě nic neděje, Hájíčkův styl vás drží nad hladinou a nutí vás prožívat pocity hlavního hrdiny, jako by byly vaše. Po prvních stránkách jsem nečekal, že mě to tak chytne. A chytlo.
Selský baroko je zajímavá sonda do lidských osudů a přes počáteční útržkovité čtení, jsem nakonec větší půlku dočetla najednou a nedokázala přestat.A znovu, jako tolikrát, jsem objevovala pestré a někdy nečekané charaktery lidí, postavených do složitých životních situací.
Neměla bych srovnávat, ale Rybí krev je pro mne o něco výš...těším se, na další posun Jiřího Hájíčka :-)
Do knih pro mě zatím neznámých a neosvědčených autorů se vždycky pouštím tak trochu s nedůvěrou a zároveň velkým očekáváním, ale Hájíček ta očekávání splnil, možná ještě předstihl. Knihu jsem sice ze začátku četla jen po desetiminutových úsecích dvakrát denně cestou tramvají, takže jsem se musela dost často v ději vracet, abych si připomněla jména a konkrétní souvislosti, které mi trochu unikaly, ale od půlky už mě chytla tak, že jsem ji dočetla na jeden zátah - a bylo to opravdu dobré. Ráda si přečtu další autorovy výtvory a sama jsem zvědavá, jestli se mi budou líbit stejně. Nejsem si totiž jistá, jestli mě tak úplně bavil styl, jakým je kniha psána, jako spíš to dané téma..
Moje první a také hodně rychlé setkání s autorem, knížka se čte v podstatě sama a docela pěkně. Líbila se mi hra se slovy a popisy jihočeské krajiny, kterou mám ráda a je znát, že i autor sám k ní má velmi blízko. Ač je knížka útlá, tak i na těch pár stránkách se vrátíte do nedávné, a pro řadu z nás, i nelehké minulosti a znovu prožíváte staré křivdy, které přetrvávají napříč generacemi až do současnosti... Pro mě to byla i zajímavá sonda do oboru genealogie a láká mě o to víc tu naší rodinnou historii prozkoumat:-) Knížka se líbila i mé mamince a obě si určitě přečteme i Rybí krev, až na nás dojde řada v knihovně:-)
Moje první přečtená próza od Jiřího Hájíčka. Pocházím ze stejného kraje. Tedy u mne funguje i jistá dávka sentimentu - mí předci žili u Třeboně... Hájíček má vynikající popisný styl... Popisy kraje nejsou strnulé. Fungují díky snaze provázat je s přírodním děním, proplést je i se změnou pocitů hlavního hrdiny (vůně trávy, kdy sedí na mezi; vánek procházející tělem...). Občas jsem měl pocit, že s Pavlem Straňanským chodím obcemi, hřbitovem, přírodou.... že sedím s Kennedym na pivu.., nebo flirtuji s Danielou v třeboňské hospůdce. Některé motivy nebyly uzavřeny - např. Dragoun mistra kamenického...
Příběh je vesnickou romancí s koncem, který je jak tlustou čarou za děním proti českým "kulakům" v 50. letech 20. století, tak za událostmi parného jihočeského léta... Postavy nejsou černobílé... Úhel pohledu se na vinu liší - člověk od člověka... Krev není voda... Někdo však nenávidí, jiný je pyšný na to, že ho nenávidět nedonutili... A kam vede msta? K (ne)odpuštění?
Skoro mne mrzí, že názvy vesnic z okolí Třeboně jsou dílem fabulce... Tomašice, Touchov Google neobjeví....
Tentokrát jsem byla velmi nevděčným čtenářem... ale to tak bývá, když je kniha ze čtenářova prostředí, vstřebává ji jinak a - snad nevědomky - hledá každou chybičku. Já ze svého pohledu archivářky, tedy z pohledu zaujatého, nehodnotím knihu příliš kladně. Hlavní postava Pavel mi přišel naprosto nesympatický, jeho "odborná" práce byla vedena úplně nesystematickým a pro neznalé čtenáře zavádějícím způsobem. Údajně vystudoval archivářství, (str. 15), což je zvláštní, protože nic takového neexistuje. Teď slovíčkařím, ale když už autor zabrousil do vědeckého prostředí, neměl by dělat takové chyby a nechat postavu vystudovat spíš archivnictví. Kniha podává poněkud zcestnou představu o práci v českých archivech: Badatelka si dává s paní archivářkou kafe v kanceláři? Pavla neustále někdo cizí hledá v badatelně? - nesmysly! A navíc, údajný vystudovaný archivář dostane do rukou věc, která patří podle zákona do archivu, ale ani ho nenapadne ji tam donést? Ach jo! Není pochyb, že autor sám v archivech někdy bádal, ale je škoda, že to prezentoval takto. Téma kolektivizace - pro mě nic nového, s podobnými věcmi se setkávám často, byl to humus nejvyššího kalibru a nadobro zničil českou vesnici. A potvrzuji z vlastní zkušenosti, že potomci vystěhovaných sedláků si v sobě často nesou pořád tak velikou křivdu a zášť, že s nimi není rozumná řeč. Plus mi lezlo na nervy to všudypřítomné horko, které bylo popisováno tisíci způsoby.
Verdikt: jednu hvězdičku strhávám za hlavní postavu, jednu za děsné srpnové horko, jednu za zavádějící informace pro čtenáře.
Dojem z knihy mám jaksi dvojaký: jednak zajímavý příběh (ale takových archivy vyprávějí, kdo jsme v nich někdy bádali, o tom něco víme), ale na druhou stranu je vyprávěn trochu nepřehledně, lidské osudy se jaksi vytrácí... a nezachránila to ani pointa. Osobně musím konstatovat, že Rybí krev se mi líbila víc.
Po Rybí krvi jsem si dala další knížku od Hájíčka a musím říct, že nezklamala. Způsob, jakým vás autor dokáže vtáhnout do děje je neuvěřitelný. Naprosto realistické vykreslení vesnického života se všemi jeho klady a zápory. Melancholické protínání vzpomínek a současnosti, nemůžu jinak než dát pět hvězdiček:)
Téma kolektivizace vesnice je něco, co se kdysi týkalo i mé vlastní rodiny a bolestně se člověka dotýká i dnes,i když to sám nezažil. Ale člověk to má v sobě, něco tam je, ten pocit křivdy, člověk to asi zkrátka má v krvi. Jinak, co se knížky týče, četla se dobře, ale musím říct, že Rybí krev mne tedy oslovila přece jen daleko více. Přesto velmi kvalitní.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Tato kniha mě zase mile překvapila. Úžasný příběh, napínavý a překvapivé zakončení.
Skvělá kniha, má druhá od pana Hájíčka. Už se těším na další které si přečtu.