Zo smrtnej hory fúka

09.04.2017

Postavám jako je starý Dag i jeho syn či jeho Adelheid se dá věřit. Jsou silní, vypadají nezdolně, nicméně jejich život není jednoduchý, je jak na houpačce, přináší protivenství a i jejich vlastní pochybnosti o světě, o sobě, o smyslu života. Východisko nalézají ve víře v Boha. Ovšem vyznívá to přirozeně, odpovídá to jejich době, jejich myšlení, jejich skutkům. I tento druhý díl je zajímavý a čtivý, má v sobě laskavou moudrost.

06.04.2017

Druhý díl je lepší než první. Někdy se mi to trochu hůř čte, jak je to psaný z dřívější doby. Ale kniha to je pěkná a určitě poučná. Člověk by se měl víc sžít s přírodou.

04.01.2017

Když mi bylo asi 13, tak mi ji půjčila babička k přečtení, co na ni budu říkat. Opravdu jen půjčila - byl to její poklad, byla ve slovenštině a vždy si ji četla na Vánoce nebo v zimě za mrazivých zasněžených nocích. Já, byť už v pubertě, jsem k ní přistupovala téměř s úctou a bázní. Četla jsem ji tehdy taky v zimě a měla pro mě neskutečné kouzlo. Moc si ji už dnes nepamatuji, ale cítila jsem z ní opravdovost života, vážnost, i krutost. A ta příroda, jak jsem si ji představila...

24.07.2016

Mně se četla kniha moc hezky. Celá sága je skvělá.

01.03.2016

Úchvatná sága.

02.11.2015

Bylo-li v prvním díle málo dialogů a přímých řečí, druhý díl jej s přehledem triumfuje. Vše zůstává při starém - dlouhé pasáže, zaměřené více na úvahy, Boha, "problémy vezdejší na tomto světě", zároveň barvitě vylíčený daleký sever, jeho lidé a zvyky... a člověk tak nějak tuší, že jiné to nebude... Tedy trochu zklamání.

Tento díl je mnohem emotivnější než předchozí. Je tu i více úvahových částí s hlubokými myšlenkami (hlavně o smrti), které vás nutí zamyslet se. Někdy mě štvalo, že v určitých chvílích, kdy napjati jak struny čekáte, co bude následovat (třeba v částech o Adelheid a mladém Dagovi), vám autor onu pasáž utne. Na druhou stranu, ponechá tak prostor vaší fantazii.

To není sníh, to nejsou skály.To jsou duše, jsou tam v hlubinách stínů připoutány. (...) Duše tam žijí jak rostliny, husté jak stébla, jako tráva v lesních potocích, jako lekníny v jezerech. To se nevíří sníh, to nefičí vítr, to se vznášejí duše, ale nežene je fujavice. Je to snad touha po něčem, co se v nich vzpíná, co je pobízí k pohybu. (...) Ale ani duše nemohou odplout, tkví svými kořeny tam, kde vyrostly a žily, dokud nebyly překvapeny smrtí.

Co dodat...výjimečná kniha.

27.11.2014

Druhý díl ještě lepší než první.. nevím díky čemu přesně, jestli díky tomu, že už jsem si zvykla na ten severský styl, na vykreslování postav a nebo si zamilovala tamější krajinu a náturu.. jistě vím jen to, že se mi tahle sága dostává pěkně pod kůži.. =)

20.05.2014

"Umrlčí hora je hranicí kraje,
Na sever děsivá smrt si jen hraje;
údolí života dál na jih leží.
Dolů když pohlédneš, z té hory hned
uvidíš život, smrt, zeleň i led.
Na horu vystoupíš – vrátíš se stěží.
Budeš-li ještě pak schopen dál slova,
svým budeš o smrti vyprávět znova.
Ale než sejde se den s temnou nocí,
Umrlčí hora tě bude mít v moci."

Epizodou s Umrlčí horou předčil Trygve Gulbranssen ve "Vane vítr z hor" první díl trilogie. Na své si přijdou nadšenci do drsné horské přírody i čtenáři mající rádi příběhy s filosofickým přesahem (duše, smrt ad.). Škoda jen, že i v tomto pokračování zůstávají neduhy úvodní části - nepříliš kvalitní popis postav a vztahů mezi nimi, což má za následek nemožnost během četby se do nich vžít. To, co autor zvládá mistrně s norskou přírodou, nedokáže přetavit v úspěch s lidmi.

20.11.2011

Děj je, stejně jako v prvním dílu, naprosto úchvatný a směle můžu říct, že se mnou málokterá sága zamávala tak, jako tato.