Ubírati se
Karel Šiktanc
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518645/bmid_ubirati-se-5jd-518645.jpg
4
14
2
"Staré oči bolí nejvíc denní světlo", říká Karel Šiktanc v závěrečné básni. Přesto se však zdá, že onu bolest odmítá básník brát na vědomí. Stále je tu totiž touha i v pozdním věku pozorovat svět, probírat se záchvěvy života, který ještě nekončí a sledovat, jakými cestami se ubírá. Šiktancovy verše opět vynikají sebevědomým přístupem k jazyku, jenž je neustále opracováván jako stavební kámen, ve kterém jsou doslova vysekávány nové tvary a podoby. To vše činí básník s výsostnou vyrovnaností, s pokorou k řeči, která mu je vším a propůjčuje mu dar vyjádřit niterný vztah k lidskému bytí, k povaze stáří a také k vyslovení moudrého přesvědčení, že člověk má zůstat věrný svým postojům, aby neztratil sebeúctu. Neboť je "ze vší námahy vezdejší povahy / nejtěžší možná / vážit si sám sebe".... celý text
Přidat komentář
„Slepý,
točím se po zdech, po lavicích zády, po zbouraném
trhu.
Jestli jsem sám, jestli se nikdo nekouká.
A na vteřinu, na dvě se smekám, hekám,
klekám na jedno koleno:
(Ty bycí! to echo! ta generálpauza!)
‚Děkuju.‘“
Možná je to téma putování, které je nejvýraznějším motivem básní v téhle sbírce. Putování nejen ve smyslu pěšího kráčení přírodou i městem, ale také putování vlastními vzpomínkami. Rekapitulace toho, co básníku v jeho devadesáti letech zbývá, co ho opustilo, nebo co on sám pustil, rozpoznávaje to jako zbytné. Při svých procházkách nám Karel Šiktance dá šanci vidět svět jeho očima: pohledem, který nepřehlíží bolestivé stránky bytí, ale který je zároveň vnímavý pro to krásné a důležité, co všude kolem nás je.
„Bože ...
I jestliže nejsi
buď svět bohabojný“
Součástí dojmu je i grafická podoba textu, lehce to připomene Havlovy Antikódy nebo snad i kaligrafie. Pomáhá to dávat básním jejich zvláštní rytmus (není to možná na první čtení patrné, ale ty básně rytmické jsou – prozradí to hlasité čtení) a přispívá to k zážitku.
Ale hlavní devízou jsou slova: slova obrazná a fantazii podněcující, někdy anachronická až neznámá, jindy zase bytostně důvěrná. Ale vždy jaksi oslovující a promlouvající.
„Jsme čísla jednotného
Množná je moc. Moc všeho zlého.
Však ze vší námahy vezdejší povahy
nejtěžší možná
vážit si sám sebe.“
Už dvojí význam názvu sbírky předznamenává mnohoznačnost řady strof. Když jsme si ve skupince šesti-sedmi lidí povídali o konkrétním pětiverší, dopracovali jsme se k šesti-sedmi různým výkladům. :-) Přijde mi to skvělé!
„Až budeš sama ...
a já budu už bez viny, že tu nejsem -
Pánbu ti dal pravou ruku:
přežehnej se.“
Autorovy další knížky
| 1990 |  Adam a Eva |
| 1962 | Heinovské noci |
| 1990 |  Český orloj |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 2000 | O dobré a o zlé moci |
Už jsem tu knížku četl dvakrát, ale vždycky tak, že jsem si napujčoval těch Šiktanců víc a četl jsem je naráz.
Tentokrát jsem na Ubírati se narazil v knihkupectví a prostě si jej koupil. A začetl jsem se bez spěchu, abych měl splněno a vrhl se na další titul, protože je musím rychle vrátit do knihovny.
A objevil jsem, co jsem dávno tušil. Že ty básně jsou nejen uhrančivě krásné, ale i zaměřené, sevřené. Mají své téma, příběhy, lze je číst jako vyprávění. To jen tíha každého slova, frazému a verše je tak obrovská, že na sebe při rychlém čtení strhávají pozornost. Ale když se četba zpomalí, lze nad Šiktancem meditovat o světě - ne nějak platonicky, ale jako by se každá věc rozřízla až na dřeň. Lyrický subjekt může hledět na cokoli a vždy jako by běžel před očima celý dlouhý život, všechny konotace, všechny souvislosti. Bez patosu, halabala, jak to už známe. A přes ten rozhled (nebo vhled) žádné skuhrání, žádná zapšklost nebo neschopnost pochopit svět. Ne, Šiktancův lyrický subjekt není v tomto žádný stařec, je stále schopný se drát do svahu křovím. Jen vidí do zákruty skutečnosti díky své zkušenosti, kterou se nijak neholedbá, ta z něj tryská sama.
A poslední věc: ty básně nejsou krátké, ale konkrétní obrazy jsou často popisovány napůl úst, kdykoli lze využít elipsu (např. vypustit sloveso, spojku, cokoli), je využita. Básně jsou dlouhé proto, že těch obrazů se při pohledu na konkrétní věc (jezero, strom, zastávku) vnucuje tolik. Nelze si od nich odpomoci. A je to samá krása.