Tzimiskis
Jan Cimický
V polovině desátého století se v byzantské říši dostal k moci mladý Císař Ioannis Tzimiskis. Vládl sice jen sedm let (969 - 976), ale zapsal se do dějin jako vynikající válečník a stratég a zároveň i jako uvážlivý politik, který svou "chrysobulou" položil skutečný základ církevnímu státu na hoře Athos. Jeho očima můžete poznat, jak složitý byl tehdejší svět z pohledu největší říše, setkáváme se s osvíceným císařem Konstantinem a jeho synem Romanem, i válečníky jako byl Nikeferos Fokas. Prožijete jeho životní osudy, touhy i lásky v období necelých dvaceti let života, a to nejen v hlavním městě říše Konstantinopoli, ale i na dalších místech rozsáhlé země, v Thessalii i Kappadokii, budete sledovat jeho neustálou snahu jak se ubránit nájezdům cizích vojsk Arabů, Bulharů i Rusů i obranu vzdělanosti a neúnavné diplomatické aktivity, jimiž se snažil zajistit stabilitu říše. Tzimiskis je v tomto směru osobnost, která spojuje válečnický talent i hlubokou vzdělanost té doby. Dokázal pozoruhodným způsobem ovlivnit vývoj byzantské říše. Tento román chce přiblížit Ioannise Tzimiskise současnosti, chce vést k porozumění jeho činům, o což se pokouší jeho jmenovec, jehož předkové kdysi z Řecka skutečně přišli a jejichž jméno dostalo nakonec současnou podobu...... celý text
Přidat komentář
Nuda, nuda, šeď, šeď. Měla jsem pocit, že vše co už bylo řečeno, se musí několik zopakovat, řešit znova. Nejlépe se mi četla až poslední kapitola. Asi proto jsem tu knihu měla dočíst až do konce.
20 let života budoucího císaře Jana Tzimiska se muselo natěsnat do 250 stránek formátu A5, spíše než o román tak jde o řadu historických epizod. Jedna mě obzvláště zaujala:
"Smlouvu ruský kníže Svjatoslav bez připomínek podepsal. Jeho jediným přáním bylo vrátit se rychle zpět domů, do Kyjeva. ... Trosky Svjatoslavovi armády ani on sám se do Kyjeva nevrátili! Nečekaně se jim postavili do cesty jejich bývalí spojenci, nomádští Pečeněhové, kteří sídlí na východním břehu Dněpru."
Takže Ukrajinci jsou vlastně praví Rusové a Putinovo Rusko je země lstivých Pečeněhů. Neměli bychom si vzít z dějin ponaučení?
Moc se mi nezdálo, jak idealisticky vidí byzantskou aristokracii autor - všichni jsou čestní a slušní a věrně slouží svému císaři. Přitom všechny prameny uvádějí, že právě Tzimiskis se svou milenkou Theofanou naplánoval vraždu svého strýce a zmocnil se trůnu.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2004 |  Vražedná past |
| 2002 | Oběti života |
| 1980 | Poslední zastávka smrt |
| 1976 | Případy doktora Dvořáka |
| 2005 |  Nevěry II |
Cimický si sehnal historická fakta a pak je rozředil beletristickou omáčkou, aby se výsledek dal číst a nepůsobil jako suchopárná učebnice. Ale Cimický není druhý Dumas, takže v příběhu není žádné drama, je to v zásadě docela poklidné vyprávění Tzimiskova života na pozadí historických událostí jeho doby a státu. Z hlediska čtenářského vzruchu nic světoborného, spíš to poslouží jako takové okno do u nás málo známého úseku evropských dějin.
Historických fakt se Cimický naštěstí držel (vždyť taky kniha nemá žádný umělecký záměr, kterému by je musel obětovat) s jednou větší výjimkou: patrně aby uchoval čistý obraz svého skorojmenovce, napsal, že Tzimiskis byl překvapen zavražděním svého předchůdce Nikefora Foky, ve skutečnosti ale ve spiknutí, které Nikefora stálo život, byl sám zapleten.
Protože Cimický není znalec historie, unikly mu také některé detaily, o nichž by zájemci o poznání oné historické doby mohli vědět. Není možné, aby se postavy příběhu mezi sebou bavily o Byzanci, byzantské říši, Byzantincích. To jsou pojmy zavedené až moderními historiky, středověk je neznal. Málo lidí si uvědomuje, že germánští a jiní nájezdníci se sice koncem starověku zmocnili některých (mnohých) římských provincií, ale římská říše jako taková nezanikla, ve zmenšené podobě existovala i nadále během téměř celého středověku, takže její obyvatelé neměli žádný důvod přestat o ní hovořit jako o římské a o sobě jako o Římanech, bez ohledu na to, že latina velmi brzo vyšla z užívání (protože na tom zbylém území nebylo žádné latinsky hovořící obyvatelstvo). Rovněž je dost nepravděpodobné, že by hlavní postavy jako svou oblíbenou četbu měly knihy latinsky píšících autorů starověku a ještě z ní citovaly v původním znění, latinská literatura byla na kulturně řeckém východě považována (právem) za odvozenou od řecké a proč tedy chodit ke kovaříčkovi, když bylo možno jít ke kováři (bez ohledu na to, že příslušníci východořímské aristokracie byli nepochybně velmi vzdělaní). Stejně tak je prakticky nemožné, aby hlavní postavy používaly pojem Evropa, který se v římské říši nikdy skoro nevyskytoval (ve středověku se téměř nepoužíval ani v západní Evropě).
Zajímavost na závěr: v knize Dějiny Byzance se píše, že když se po smrti Romana II. Nikeforos Fokas prohlásil císařem a přitáhl s vojskem ke Konstantinopoli, "opozice vůči novému císaři zmizela jako jarní sníh". Cimický tutéž situaci popsal užitím prakticky totožného obratu ("pokřik těch zdivočelých skupinek ... rozpustil se jako sníh na jaře"), což je malé okénko do jeho spisovatelského tvoření.