Tichá žena
Monika Zgustová
Tichá žena je autorčin první velký román v tom nejlepším slova smyslu, v soudobé literatuře až nezvykle široce rozkročený, v němž sledujeme dramatické osudy aristokratické hrdinky téměř celým uplynulým stoletím. Nejenom rozpětí v historickém čase, plném nadějí i lidských tragedií, ale také rozpětí v prostoru světa je určující pro toto dílo. Tíživé téma emigrace nás uvádí do jeho téměř nejkrajnějších částí: od Sibiře po Nový svět. Sibiř, otcovo vyhnanství v lágru, Amerika, místo, kde se jeho syn snaží založit nový nebo jiný život, když sem po ruské invazi odešel za možností pracovat. Hrdinka románu prožívá šťastná léta jenom ve svém mládí. Její setkání s ruským malířem, který uprchl do Československa, je pak až symbolické. Od té chvíle se vedle emigranta jako by tichá žena stala také vyhnancem. Existenciální rozměr románu nás staví před věčnou a věčně tísnivou otázku po smyslu a směřování života. ... celý text
Přidat komentář
Název románu přesně vystihuje hlavní hrdinku Sylvu, která tiše a bez odporu přijímá za své rozhodnutí jiných a teprve na sklonku života si uvědomuje, že nežila svůj vlastní život. Kolem ní probíhají dějiny, ale měla jsem pocit, že se jí dotýkají jen zprostředkovaně v podobě osudů jejích blízkých. Zgustová otevírá otázku volby. Je správné pro dobro rodiny obětovat své morální svědomí, své já? Nebo setrvat v pozici, která by mé blízké mohla ohrozit? V paralelním příběhu Jana se pak věnuje tématu emigrace, vykořeněnosti a hledání domova. Bohužel pro mě to moc čtivé nebylo, nemohla jsem se prokousat přes začátek, a i když konec byl překvapivý, dávám nižší hodnocení.
Tvrdá obžaloba zvůle, která si říká komunismus. Hlavní osobou děje je Sylva, dcera Němce-šlechtice a Češky.Její život je hezký pouze v mládí, vznikem Protektorátu to s ní jde šupem dolů. Nezáleží na tom zda jsou u moci Němci, či po válce komunisté. Její syn Jan má větší štěstí, díky r.1968 se mu podaří dostat do USA a jako výtečnému matematikovi najít dobrou práci univerzitního profesora.
Příběhy matky a syna se vzájemně prolínají, což činí knihu nesmírně čtivou.
Syn Jan má otce ruského emigranta a malíře, který poznal o co v SSSR jde, ale nechá se "ukecat" Sylvou a jako předvoj odjíždí po válce do země, kde se v r.1899 narodil.
Loučení Andreje a těhotné Sylvy na nádraží :
... V Rusku poznáš Cvetajevovou, já ti závidím Andreji...
Těžko, spáchala sebevraždu. Je to pár let.
Tak se poznáš s Babelem a Mandelštamem...
Sylvo, ti přeci zahynuli v gulagu... Sylva prosadila svou, on se vrací do Ruska.....
A smutný děj pokračuje. Nostalgie časů t.zv. I.republiky a pak černo. Ono bylo jedno zda obyčejní lidé prožívali diktaturu a teror nacistů nebo komunistů...
Tichou ženu, příběh napsaný krásnou češtinou, jsem četla někdy počátkem minulého roku. Je to dlouhá nebo krátká doba na rozhodnutí jestli se mě líbil, nebo nelíbil?
Monika Zgustová ve mně tímto příběhem vyvolala tak protichůdné pocity, že jsem se dodnes nedokázala rozhodnout.
Mám sama na sebe zlost, kdykoli si na příběh vzpomenu. Je napsán nádhernou češtinou, dýchá z něj atmosféra staré Prahy, plyne tak nějak pomalu a tiše. To všechno mám ráda, tak proč pořád nevím co s tím?
Pořád dokola si čtu moc pěkný komentář od Alef. Že by to bylo to pravé, co uzavře moje dilema? Nebo si knihu přečtu znovu, jak píše Eremites?
„Můj příběh? Vždyť žádný nemám: jen jsem tiše poslouchala příkazy ... Má se člověk řídit příkazem morální autority, nebo vlastním svědomím?“
Je to pár dní, co jsem tento příběh dočetla ... uběhla i taková ta obvyklá chvilka (kterou mívám po téměř každé přečtené knize) ... kdy nechávám doznít poslední slova a příběh si pro sebe a v sobě „uzavřu“, jenže tenhle příběh se mě nechce „pustit“ :-) ... nedaří se mi ho uzavřít a stále se ve mně perou rozporuplné pocity ... popuzuje mě, že se nemůžu rozhodnout ... líbil? x nelíbil?
„Svědomí... ono se mění podle doby a podle podmínek. Ty nejsi spokojená se svou volbou, ale kdyby ses rozhodla jinak, byla bys skončila... vždyť víš ... v osmatřicátém roce, před Mnichovem, se Češi rozhodli bojovat proti nacistům, i když to znamenalo krveprolití. Váš prezident nakonec přijal rozhodnutí opačné, aby se krveprolití vyhnul: od té doby chodí Češi se svěšenou hlavou. Poláci, kteří se o rok později postavili se zbraní německým tankům, chodí s hlavou pyšně vztyčenou, ale byli pobiti a jejich hlavní město rozbořeno a vypáleno. Co je správné?"
"Postavit se na odpor."
"Zabít v Praze krutého říšského protektora Heydricha za nasazení vlastního života bylo jistě čestné, hrdinské a správné. Po atentátu však Němci vypálili a srovnali se zemí dvě české vesnice a nastolili hrůzovládu a masové odvážení do koncentráků. Byl atentát na Heydricha správný i z tohoto hlediska? Nebo nebyl?"
"Byl," řekla jsem, "myslím, že byl ...“
"Ale nejseš si tím jistá. Vezmi si můj příklad. Byl jsem přesvědčen, že carský režim v Rusku byl nespravedlivý a že revoluce je správná. Dobrovolně jsem se dal do Rudé armády, dobrovolně jsem za revoluci bojoval. Teď vím, že režim, který nastolila revoluce, je nespravedlivější, než byl předešlý, že je strašný. A vím i to, že prožitek, který jsem měl jako dobrovolník, byl pro mě natolik zhoubný, že mě málem zabil. Vidíš, tohle je další příklad rozhodnutí podle nejlepšího svědomí."
"A co má tedy člověk dělat?" zeptala jsem se.
"Myslet na to, co může přinést každý krok, každé rozhodnutí. Jako když hraješ šachy." (...)
Dlouhý citát ... ale myslím, že právě někde tady jsem se „zasekla“ ... tenhle příběh je hodně o svědomí a svobodě ... a rozhodnutích, která provází? nebo předurčují? ... naše životy ...
„Andreji, ... opravdu myslíš, že život je moře a my jsme jeho oběti?“
Ale je ještě o něčem ... je taky o bezvýznamnosti, o tom, že osudem? údělem? člověka je jen jedno ... „upadnout v zapomnění“ ...
„Holbenův Kristus je lidský, vůbec ne božský, je to v podstatě člověk ve vší své bídě, člověk zbavený svých přání a jakékoliv naděje, otázek a pochybností, i veškeré své velikosti, dokonce i velikosti, kterou mu propůjčuje svoboda“ ... člověk, jehož život není ani vznešená tragédie, ... ani laskavé drama ... nýbrž absolutní prázdnota ..."
A někde mezi tím se „potácí“ Tichá žena ... hlavní hrdinka příběhu ... a já už teď vím, že právě s ní mám ten svůj „problém“ ... protože jsem právě odložila úchvatný, výborně poskládaný a krásným jazykem napsaný příběh ... o dívce, posléze ženě ... pro mě zvláštně popuzujícím způsobem jednající ... uvažující a rozhodující se ... na hony vzdáleným způsobem od toho mého ... pochopte, ne zavrženíhodným, nesprávným, či jinak pobuřujícím či neschvalitelným způsobem ... jen prostě JINÝM ... ani lepším, ani horším ... jen JINÝM ... a teprve, když tohle přijmu, můžu konečně příběh v sobě „uzavřít“ :-) ...
A ještě něco ... děkuji autorce za všechny ty zvláštní pocity, příjemné, nepříjemné i rozporuplné, které ve mně její příběh vyvolal :-).
„Chci být volný a svobodný jako plynoucí mrak ... celý život si vede bez zábran, nikdy po ničem netouží, se vším a všude je spokojený ...toulá se po celém světě, aniž by zanechal stopy ...“
Děj jednoho (a více) života je přes všechny zvraty a tragédie tiše zasazen do atmosféry staré Prahy, dlážděných ulic, tichého nábřeží a bolestné důsledky špatného rozhodnutí se mísí s klidným zvukem piana, vůně čokolády a odráží se mezi tmavými obrazy starých kaváren. Samota (v jednom, ve dvou i v celé rodině), odcizení a strach, že člověk ztratí už ztracený život.
"Nic dalšího už mi vzít nemohou. Nic nejsem, nic nemám, po ničem netoužím. Jsem svobodná."
Nestává se mi moc často, že čtu knihy vícekrát. Tohle je čestná výjimka (no ano, bylo to tak, že se po těžkém pracovním vytížení dostavily silné čtenářsko-abstinenční příznaky a doma prostě nic nového/nepřečteného po ruce nebylo).
A rozhodně nelituju....
Bylo to to jako setkání po letech s blízkou kamarádkou u hrnečku dobré kávy, kdy se mlčení prokládané tichým vyprávěním stává hlubokou sdílenou radostí...
Je to krásná kniha, psaná nádhernou češtinou. Vyprávění plyne jako velká klidná řeka, i když se děj odehrává často v nelehkých časech. Autorčin styl psaní je mi nesmírně blízký, takový hladivý. Takový....tichý a klidný.
Po dlouhé době nádherná, bohatá čeština doplněná podrobnou znalostí Prahy..Vzhledem k tomu, že autorka od 70. let žije v cizině, klobouk dolů!!!
Možná až příliš velké sousto pro začínající autorku....v širokém časovém záběru se odvíjí příběh hlavní hrdinky a jejího syna za použití epiky, která místy nápadně připomíná červenou knihovnu...
Štítky knihy
nacismus aristokracie, šlechta Československo komunismus rok 1968 vystěhovalci, emigranti Rusové matky a synové historické romány
Autorovy další knížky
| 2015 |  Růže od Stalina |
| 2020 | Oblečené k tanci na sněhu |
| 2008 | Zimní zahrada |
| 2005 | Tichá žena |
| 2022 | Potmě jsme se viděli lépe |
(SPOILER) Téma bylo atraktivní, bohužel zpracování lehce pokulhávalo. K odložení mě přiměla pasivita hlavní hrdinky a jejího syna, který odmítl velkorysou nabídku od Forda. Jsou i lepší knihy.