Svlékání hadů
Oldřich Mikulášek
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443209/bmid_svlekani-hadu-zx0-443209.jpg
4
27
5
V pořadí čtrnáctá kniha poezie jednoho z nejvýraznějších českých básníků dvacátého století, která původně vyšla roku 1963, kde byla navíc doplněna životopisným pásmem o autorovi, kresbami, fotografiemi a gramofonovou deskou. Mikulášek v tomto souboru dokazuje, že jednou ze zásadních otázek jeho básnické výpovědi jsou obrazy lidského nitra. Je to pro něho důvěrně známá krajina, v níž tryskají bouřlivé emoce, mnohdy rozpínající se až k bolestnému toužení, jinde ukryté pod vrstvy smutku a rezignace. Uvnitř sebe samotného básník vlastně nachází nepoznaný svět, v němž se nacházejí trhliny a propasti, ale i opojné poháry, jejichž konzumace přesvědčí člověka o svůdné barvě života, o potřebě vnímat intimity okamžiků, které muž tráví se ženou, kdy je nejdůležitější samota ve dvou, kterou nesmí narušit žádní plazi (ani ti svlékající se z kůže). Vrcholem sbírky je pak dnes už legendární Mikulášková báseň „Tráva“, která symbolizuje autorovu pokoru k přírodě, k bytí i k citlivému vnímání proměn okolního světa.... celý text
Přidat komentář
Začátek sbírky mě tolik nenadchl, ale druhá část už byla mnohem lepší a poslední báseň Tráva byla jednoznačně nejlepší. Zajímavá byla také část s názvem Slova, kde autor vysvětluje spojení básní a moderní techniky a poté poslání básníka a básnického řemesla.
Sbírka se mi moc líbila. Její oddíly jsou různorodé a některá témata mě zaujala víc, některá méně. Pro mě nejlepší asi oddíl POHÁRY a závěrečná skladba TRÁVA.
Oldřich Mikulášek
LES
Mám rád les,
že toho nenamluví
ani zaživa.
Jenom někdy naslouchám do noci
krvavé při jeho korun
s rozlíceným vichrem,
a to potom i potok
s děsem pádí dolů,
kámen nekámen.
Po smrti – pouhé pařezy –
světélkují dušičkami zemřelých
a obrůstají václavkami,
svými sirotky.
Tak voní, že musíš pokleknout
a sehnout hlavu k těm popravčím špalkům,
abys vdechl aspoň něco
z osudu těch, co stojí
celý život zpříma.
Vzpomněl jsem si, ani nevím proč, že letos uplynulo 100 let od narození básníka Oldřicha Mikuláška. Nedalo mi to a prolistoval jsem alespoň zběžně jeho dvě knížky, které vlastním. To královské mne neoslovilo, stejně jako před léty. Ve Svlékání hadů mne jako jindy pár veršů potěšilo, stejně jako mne potěšily kresby Arnošta Paderlíka, který je ilustroval. A dovolím si přidat pár veršů, jen tak // Vítr si hraje s tím pírkem droboučkým, / které se snáší lehce, / a jako stesk můj náhlý - / kačenko divoká, divoká, / odlétnout nechce. //
Autorovy další knížky
| 1963 |  Svlékání hadů |
| 1987 | Hořící kámen |
| 1969 |  Šokovaná růže |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 1954 | Domove líbezný |
První část sbírky je fenomenální, tolik významů a zámlk, přitom syrovost, disharmonický verš a jakási naléhavost, úzkost... Báseň Tráva je asi nejhorší z celé sbírky, je to cítit dobovou ideologií, možná úlitba, aby mohla kniha vyjít.