Studené slunce
Jiří Mucha
Autobiografické vyprávění o době, kterou autor v padesátých letech prožil ve vězeňském táboře jako horník. V pauzách při práci si pod zemí na útržky papíru zachycoval své dojmy o práci, spoluvězních apod. Ve vzpomínkách prožívá znovu svůj život. Kniha je psána formou deníku.
Přidat komentář
Nečetlo se to dobře, způsob vyprávění mi asi k tomuto druhu literatury nesedí.
Autor sice líčí dění v pracovních táborech, ale prokládá to vzpomínkovou košatinou. Nic proti vzpomínkám na minulost a ironii pro dobu, která vůbec nebyla k smíchu, ale celek působí trochu utahaně a nezáživně, i když srozumitelně.
Ale uznávám, že tento pocit pramení spíš z lenosti přepínat mezi citlivostí na osobní příběh a vnímáním roviny více umělecké.
Chápat to můžu, bavit mě to nemusí, asi tak.
Nádherná, moudrá kniha! A přes svou fragmentálnost, útržkovitost, roztříštěnost a deníkovou formu se spoustou úvah sevřená a nesmírně čtivá. Knihu jsem objevil kdysi jako středoškolák v knihovně rodičů, ale už si nevzpomínám, jak na mě zapůsobila. Dnes po mnoha desetiletích jsem si ji zamiloval.
Zajímavá kombinace, jak se tam mísí povídání o lágru a těžbě se vzpomínkami na krásu. Mucha mi nejprve trošku vadil, ale pak jsem se ztotožňovala s tolika jeho názory a pocity, až jsem ho vzala plně na milost. To jeho povídání o balastu nebo o slavících v zapomenuté zahradě…
Zajímavý náhled do duše politického vězně a na život v pracovním táboře padesátých let. Knížku jsem našla náhodou a jsem ráda, že jsem se do ní začetla. Jen mi vrtá hlavou, jak to, že mohla být vydána v roce 1970?
Vzhledem k tomu, že jde o zápisky z vězení, nemůže člověk ani čekat nějakou zázračnou narativní strukturu, Muchovi se nicméně podařilo i těmto deníkovým záznamům vtisknout jasnou vyprávěcí základnu, včetně velmi uspěchaného, stísněného konce přesunu do Jáchymova. Zajímalo by mě tedy, jak moc bylo Studené slunce dílem edičních zásahů. Tak jako tak musím ocenit tuto knížku daleko víc, než takovou Reportáž psanou na oprátce – určitě ne kvůli formě samotné, ale především kvůli mnohem introspektivnější povaze textu, mnohem méně ublíženému obsahu a taky kvůli těm pasážím o literatuře. I ty ale přispěly k obrovské propasti mezi víceméně popisnými oddíly, které se věnovaly čistě technické stránce života v táboře, a sekcemi, co tu zkušenost zatahovaly do širších konceptů. Když jsem chválil narativní strukturu, tak jsem vlastně chválil dvě. Ale já bych to asi v přestávkách mezi fáráním jen těžko napsal líp.
Téma je výborné, ale nedočetl jsem, strašně se předvádí. Podivné lásky byly o dost lepší.
Štítky knihy
životopisy, biografie přelom 19. a 20. století 20. století Paříž komunismus dirigenti, dirigování oběti komunismu historické romány hudební skladatelé
Autorovy další knížky
| 1988 |  Podivné lásky |
| 1982 | Alfons Mucha |
| 1991 |  Studené slunce |
| 1965 | Černý a bílý New York |
| 1999 | Lloydova hlava |
Kniha Studené slunce je v
| Přečtených | 58x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 26x |
| Chystám se číst | 15x |
| Chci si koupit | 1x |
Bohužel mě se to nečetlo úplně nejlépe ...