Strejcové
Ivan Vazov
Žánrový obrázek z bulharského městečka. Autor kreslí několik postaviček místních boháčů, řemeslníků a kupců, popa a tureckého beje. Dva staří tatíci, dávní nepřátelé, se tu pronásledují s klukovskou vynalézavostí a jejich ženy na sebe chrlí záplavu orientálně květnatých nadávek. Sporem se baví celé městečko.
Přidat komentář
Jo, tenhle krátký román je opravdu pestrou paletou strejců, různých zajímavých a pozoruhodných postav, místy až Haškovských rozměrů. Problém trochu je, že se mezi nimi děj občas ztrácí a zájem opadá. Obzvláště ale v závěrečném střídání různých postav, takřka epizodně rozdělených do kapitol, je velmi zábavná část. 2.5*
Nižší hodnocení je možná dáno tím, že jsem se i na takovém malém počtu stránek dokázal hodněkrát ztratit v textu. Zatím jsem neměl příležitost přečíst si něco od spisovatelů z tohoto kraje, takže v záplavě cizích výrazů pro cokoliv jsem plaval. Spousta různých hodností, společenských postavení.. bylo tohle příjmení nebo něco jiného? Kam že to šli? To šli k někomu, kdo se tak jmenuje, nebo se tak jmenovalo to místo? Netuším. A díky tomuhle jsem sice pochytil hlavní příběh, ale ne všechny ty kličky kolem. Listováním dozadu na slovníček jsem to moc nevylepšil.
Autorovy další knížky
| 1949 |  Strejcové |
| 1960 |  Pod jarmom |
| 1950 | Nemilí - nedrazí |
| 1951 |  Balkánské písně |
| 1901 | Nová země I |
Celý mi to připadalo, jako kdyby někdo po čas kterej sedím v hospodě, zapnul diktafon a nahrávku mojeho tlachání přepsal na papír. V hospodě totiž plácám pátý přes devátý, na postavy se nabalujou další postavy, není tomu rozumět a smysl to stejně žádnej nedává.
Říkal jsem si, že jsem to třeba četl moc rychle a všechno mi tam uteklo mezi řádky. Tak jsem to zkusil i pomalu, protože je to kraťoučký. Ale bylo to, jako když se do dobře promazanejch převodů nasype písek. Zadře se to. Doufám, že jsem tě nezmátl a nemyslíš si, že mám v hlavě dobře promazaný soukolí. Věz, že moje hlava je pouze dokonale promazaná, asi jako když se v počítači vysype koš, nebo provede tovární nastavení.
Špatně na tý knížce je už to, kde ti strejcové strejcatěj. Mičo, Munči, Chadži, Ivanči, děda Nistor a sposta dalších, seděj na svraštělejch prdelích kdesi v Bulharsku. David Lister o Bulharsku věděl to co já. Rostlinná výroba, nerostný bohatství a blízko Bosny. Krom toho mi přijde, že dost hodností a názvů je jak z gruzie a já bych čekal víc z kraje kebabu a sandálů.
Abych to uzavřel, zdálo se mi, že to vede odnikud nikam a smysl to nedává. Na další stránce jsem nevěděl, co bude na další, ani to, co bylo na tý minulý. Nejradši bych si nafackoval za to, že jsem si to zkusil přečíst ještě jednou.