Stín
Jiří Křižan
Jediná próza scenáristy Jiřího Křižana (1941–2010). Příběh osiřelého venkovského chlapce vychovávaného bezmála starosvětsky spravedlivým dědečkem, prostříhávaný „blbeckými“ historkami z náhradní vojenské služby u Pomocných technických praporů (PTP). Nesmírně sugestivní vyprávění, které dává téměř fyzicky pocítit, jaké to je vyrůstat na okraji společnosti – jako politickou zvůlí ocejchovaný „třídní nepřítel“, a tudíž neplnohodnotný, „bývalý člověk“. Křižan toto vyprávění se silně autobiografickými prvky napsal, když mu bylo 27 let, avšak jeho vydání v mateřském jazyce se nedožil: začátkem 70. let sloupcové korektury rozmetaly normalizační čistky a v kvasu konce tisíciletí vyzněly všechny snahy o jeho zpřístupnění čtenářům do prázdna. Nyní Stín konečně spatřuje světlo světa. Nestalo se tak z pouhé povinnosti splatit dluh literární historii, ani ve snaze zpeněžit neznámé dílo známého autora, ale proto, že se jedná o mimořádný text, který za půl století neztratil nic ze své aktuálnosti a působivosti: "Třikrát v životě jsem chtěl umřít… když jsem nesl domů maluškú rakvičku a vezl na hřbitov našeho prvního syna. Z hřbitova jsem šel domů přes les kolem potoka a voněl tam lýkovec a svítilo slunko… tenkrát jsem si myslel, že to nepřežiju… a když jsem pochovával tvoji babičku, zrovna tak. Tenkrát voněl les hřibama a srdce mě bolelo… ale za měsíc mi ukázali tebe, vnuka, a už mě to tolik nebolelo, a jak tak šla zima a jaro a šly léta a podzimky a ty jsi vyrostl, přešla aj ta bolest… jenomže bolest nikdy neodejde, čeká a vždycky sa vrátí… ty jsi byl moc malý, když tobě oběsili tátu a mně syna, když to tvoji matku zabilo a zůstali jsme sami. Já moc starý a ty děcko. Ty si nevzpomeneš, jak nás lidi nezdravili, jak sa dívali na špínu po zemi nebo na mraky na nebi, aby neviděli tebe malého, jak sa držíš za ruku staříčka… jak sa lidi báli stát vedle nás v obchodě… tenkrát sa bolest vrátila a zmáčkla mi srdce, jenom malunký kúseček mi tam zbyl pro tebe a ten zbytek zůstal podnes prázdný… tenkrát začala druhá půlka století a já jsem začal umírat a nevím, co to bylo, jestli ne pámbu, co mě udrželo pro tebe, co mi dalo sílu a zdraví, abych tě nakonec mohl poslat do Prahy… Jarku, prodej tu chalupu a doštuduj!"... celý text
Přidat komentář
Krásná kniha a ještě o něco krásnější film.
Knihu jsem přečetla za odpoledne,před moudrostí Jankova dědečka člověk musí smeknout.
"Tož tak na světě."
Mám přečteno a zařazeno v TOP polici..film Tichá bolest.natopčený podle téhle knihy plné příběhů, je nezapomenutelný a příběh sám snad psal sám život...měla jsem možnost slyšet i čtenou verzi knihy Stín, načetli ji Josef Somr a Pavel Batěk... je excelentní...běhá u toho mráz po zádech a bolí srdce...
Pamatuju si lehce pozapomenutý film Tichá bolest s výborným Rudolfem Hrušinským v roli moudrého a osudem zkoušeného dědečka. Byl to hořkosladký baladický příběh s pohlcující atmosférou. Bohužel musím říct, že film je mnohem lepší než kniha. To se tak často nestává. Kniha je souborem historek z vojny u Pétépáků, kde sloužil mladý vojín Kadavý. Scénu s tankem asi hned tak nezapomenu. Jako ukázka toho, čeho se dopuštěli na lidech komunisti, je to dobré. Jakákoliv připomínka toho režimu se počítá.
Jeden z mála případů kdy je film lepší než kniha.Bude to asi skvělým hereckým obsazením.Připomenutí těžké doby kolektivizace a praporů PTP.
Fajn knížka, poměrně dobře se čte. Civilně napsaný příběh, žádná velká "románová" dramata. Body ubírám za to, že si z ní téměř nic nepamatuju (kromě scény tanku v bahně), a tak jsem ji nedopatřením začla číst podruhé, i když jsem ji už přečetla asi před rokem.
Posloucháno jako audiokniha s výtečnými Josefem Somrem a Pavlem Baťkem. Film Tichá bolest jsem viděla už dávno, ale mnohé z něho si stále pamatuji. Tenkrát mě zasáhl neskutečně. Málokdy se mi líbí film více než kniha, ale tady musím zkonstatovat, že film byl lepší. Historka o vojínovi, který vždy, když dostal samopal, tak z něj střílel ... sloužil-li Kadavý u PTP, jak je možné, že se dostali k ostrým nábojům? U PTP se jezdilo v tanku? A byl prováděn bojový výcvik? Byly to přece pracovní tábory...
Když pomyslim, jak mladý spisovatel se tu pokoušel o psani, odpustím mu i nějaké chyby. Jeho příběh je tak důležitý, že bych mu odpustila i pravopisné. Je krásné číst o čestných a rovných lidech. Svinstva komunismu se stále musí zveřejňovat. Osudy těch, kteří se nedali semlet, tím spíš. Doufám, že to lidi ještě zajímá. PS: taky bych chtěla věřit, že najdu svůj soudek...
Čekal jsem trochu více té vážné linky mezi dědou a vnukem. Historek z vojny je tam až moc a ničím se nevymykají otřepaným klišé. Přitom je znát, že Křižan umí v pasážích o kolektivizaci a následném životě na vsi jít do hloubky a být přesvědčivý. Audiokniha se Somrem a Baťkem velmi kvalitně zpracovaná.
Spíše zklamání, které je možná důsledkem přehnaně vysokého očekávání. Přidávám 1*, přestože aritmeticky by mi to vyšlo spíše na 3*.
Vynikající linka s dědou Kadavým je střídána pétépáckými historkami plných utahaného humoru a přihlouplých klišé o tomto útvaru alá Švandrlíkovi Černí baroni. S výjimkou stavby u pohraničníků se tak jedná o tisíckrát a v nespočet variantách přeříkané hospodské vyprávění o československé lidové armádě.
Naopak osobní – v autorovi i s autobiografickými prvky – vzpomínky na dědův život působí jako napsané úplně někým jiným. Styl, moudrost, utrpení, odvaha, emoce… Je tam zcela přirozeně všechno.
Jiří Křižan neměl jednoduchý osud a uměl o něm vyprávět. Je jen škoda, že v tomto vyprávění nedostal děda větší prostor.
Nádherný, ale zároveň hrozný příběh o hrůzách totalitní doby. Příběh má dvě dějové linky. V jedné z nich laskavý děda bilancuje svojí nelehkou životní pouť. A v té druhé, jeho vnuk kterého děda vychoval, prožívá absurdní historky z vojny u PTP. Audioknižní zpracování je nesmírně vydařené. Moc jsem si tento příběh v podání pana Somra a pana Batěka užívala. Tebenes odvedl zatraceně dobrou práci.
K této knize si dovoluji dát stejný komentář jako u knihy Dagmar Šimkové - Byly jsme tam taky.
HRŮZNÉ JE TO, ŽE JE TO SKUTEČNÉ!
Více než šedesátiletá historie zakopané slivovice. Čtenář při jejím hledání sleduje osudy Jarka a jeho staříčka. Osudy, které poznamenala doba. I když staříček říká: "Osud je akorát výmluva pro svinstva, které lidi dělají. A
z jedného svinstva je druhé a další a lidi říkají, že je to osud." (s. 108)
Příběh má říz jako slivovice, má vůni jako domovský grunt.
Autor prokládá historky z vojenské služby u PTP se vzpomínkami na soužití se staříčkem. I když vojenské historky mohou působit místy vtipně, převládá smutek.
"Ticho bolelo." (s. 112)
"Za sto roků jí zbude akorát tak na lyžicu, a to bude jak zázrak. Bude vonět velice silně a v té vůni budou trnky v květu a jarní míza, med, slunko, déšť, větr i sníh tam bude a mráz a zem, v které ta slibovica leží celé roky, v zimě
v létě." (s. 114)
Přínosný je i doslov Pavla Hájka.
Podle novely natočil režisér Martin Hollý film Tichá bolest.
Moc pěkný příběh o křivdách, starém člověku a jeho moudrosti a o nesmyslnosti PTP sborů a ponižování lidí, kteří se provinili jen tím, že měli svou hlavu a nechtěli jí sklopit před masou nenávistí a surovostí.
Nebylo to vůbec špatné, ale jde o jednu z mála knih,kdy je film (Tichá bolest) lepší než knižní předloha. To mě trochu zklamalo...
Nevěděla jsem, že jde o předlohu filmu Tichá bolest, když jsem si tu knížku kupovala - ani že jde o první a poslední Křižanovu prózu. Tím lépe, užila jsem si i ty momenty, kdy se mi začalo postupně vybavovat, že vyprávění odněkud znám. Stín je nesmírně sugestivní, obrazivá a pokorná výpověď o lidském zrání se strukturou klasického dramatu. Zasáhl mě velmi.
Štítky knihy
zfilmováno 20. století Československo autobiografické prvky 2. pol. 20. století PTP (Pomocné technické prapory)
StínKniha Stín je v
| Přečtených | 49x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 9x |
| Chystám se číst | 25x |
| Chci si koupit | 7x |
Pořád mi vyvstávaly obrazy z mého oblíbeného filmu Tichá bolest, který je věrnou kopií knihy a který díky Rudolfovi Hrušínskému, knihu převyšuje.
Kniha 60 %
Film 100%