Srstí
Liliane Giraudon
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/338993/bmid_srsti-YZD-338993.png
4
12
12
Obtížně interpretovatelné krátké povídky Liliane Giraudon balancují mezi poezií a prózou (která neexistuje), provokací a matením, mezi intuitivní esejistikou a fantasmagorií. Tucet textů krouží kolem tématu těla jako znepokojivého a zároveň nevyhnutelně, až sadovsky fascinujícího objektu, podrobeného násilí, růstu, pohybu, rozpadu. Stejnou unikavou organičností se přitom vyznačuje i „temná hmota“ jazyka. Pokusy logu si tuto organičnost podmanit, strukturovat ji, nutně ústí ve frustraci, ale i houževnatost: Clarac nepřestává experimentovat s mezidruhovým křížením. Mladý muž provozuje hnilobnici. Jiného muže obtěžuje fekální čichová halucinace. Dívka krmí racky zmrzačenými rybami. Sochařka vyrábí z rozkuchaných panenek umělecká díla. Lidia rodí včely. Na hroby jsou pokládáni brouci. Překladatelé z mrtvých jazyků se v Purpurovém salonu bolestně setkávají se životem. Toto bipolární napětí uzavírá Liliane Giraudon do nepřizpůsobivých a leckdy nepříjemných obrazů.... celý text
Přidat komentář
Měl totiž prsten. Na první pohled obyčejný pečetní prsten, jehož součástí byl broušený tmavý granát.
Teprv když se ruka pohybovala na světle, a pouze poučenému oku, ukázala se napříč několika vrstvami drobná, ale dokonalá hlava Medúzy.
Už ve chvíli, kdy se tato ruka ozdobená prstenem dotkla její kůže, rozluštila Pauline Buissonová v posledních odlescích skomírajícího ohně okamžitě skrytý smysl kštice a hadů. A tváří v tvář vyvstalému problému, jeho rozsahu, jeho síle, našla okamžite zázračné řešení v představě pilky s citroníkovou rukojetí. Neboť pameť neopravujeme navrácením chybějící či ztracené věci, ale jiným únosem, jinou záhadou.
Krátké povídky francouzské autorky z dílny Rubata. V hlavě mi utkvěla povídka o purpurovém salonu, kde chodili pánové v obleku bosí po koberci a ve stropě byly díry, z nichž koukaly dámské zadnice, pepíci, břicha a čudlindy a pánové na ně dosáhli akorát konečky prstů a po sedmnácti minutách museli odejít do další místnosti, kde byly jen knihy a studené nápoje. Dále pak povídka, ve které pán tajně miloval paní tak moc, že ji pozval na večeři a vyhonil se jí do kraba, kterého servíroval jako hlavní chod. Lol.
I přes tyto skvělé pasáže jen 6/10, protože zbytek zas takovej vejbuch nebyl.
Srstí
Správně divný povídky, které vyznívají poněkud vágně, nejasně a jsou poměrně dost těžce dešifrovatelné. Někdy taktéž krapet nechutné. Výskyt těl a zvířat frekventovaný. Občas to začíná pěkně srozumitelně, ale pak se to zvrtne v surrealistický guláš.
Něco je slabší, něco zas řádně silnější. Nejlepší za mě Centrum (setkání překladatelů z mrtvých jazyků, kteří chodí do podivného salonu), Pauline Buinossová (extravagantní umělkyně tvořící sochy z nezvyklého materiálu na vesnici) a Lidiina noha (křížení různorodých druhů zvířat).
Nemůžu říct, že jsem všechno pobíral, ale můžu říct, že jsem si to užíval.
Viděl, jak slunce za oknem, u nějž pomalu pokuřoval, bledne. Pomyslel si, že ona mu to dokázala, mimoděk a jednou provždy, zapovědět žlutou barvu. Protože už od chvíle, kdy mu ta, jíž říkali "slečinka z Kremlu", místo aby si rozepnula knoflíčky, mrštila mu do tváře rukavici, stala se mu ona barva natolik nesnesitelnou, že ji vykázal ze svého okolí.
Jednoho léta ho tak během procházky s jinou ženou postihla srdeční arytmie, když si uvědomil, že šlape po celých lánech pryskyřníků.
(s. 53-54)