Sem cejtila les
Kateřina Kováčová
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/279304/bmid_sem-cejtila-les-hwD-279304.jpg
3
16
4
Šestačtyřicet textů tvořících volnou básnickou skladbu. Studené, nehostinné a jen zdánlivě pohádkové prostředí, v němž se báseň někdy pro jistotu vyslovuje jako ochranná formule či zaklínadlo. Hledání a cesty. A na nich Bůh, který vůbec nad ničím nedohlíží a ničemu nedává spolehlivý řád a smysl. — I přes tuto v zásadě mytickou polohu jsou texty druhé básnické knihy Kateřiny Kováčové silně osobní, jejich typickou komunikační polohou je dialog, snaha o dorozumění. Postavy a subjekty sbírky jsou přes svou vnější „nadpřirozenost“ bytostmi zcela lidskými: hledajícími, pochybujícími, zmítanými nejistotou. V tomto ohledu se knížka nijak neskrývá v pohodlném mytologickém bezčasí a zůstává textem ryze současným a aktuálním.... celý text
Přidat komentář
Některé pasáže byly (zřejmě neúmyslně) komické. Není to žádné převratné dílo a vlastně to o ničem není.
Jsem na tom úplně stejně jako předchozí komentující. Tahle sbírečka je příjemná. Dýchá z ní zemitost, určitá mystika až magie. Náladou mi zapadá do povídkové sbírky Les kostí od Roberta Holdstocka.
Líbí se mi. Zejména to, že to není jen náhodně navršená hromádka pocitů a dojmů, ale vším se jaksi prolíná jeden tichej příběh (Hrudky?), kterej vábí jít dál a dál. Motivy něžné, místy drsné, ale všechny jaksi nesmírně přirozené. Pár veršů půjde do mé knihy výpisků. Ráda jsem se s autorkou touto cestou seznámila.
Poezii prilis nectu a nepokladam se za znalce. Ale tato kniha byla velice prijemna. Doporucuji.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hnízda |
| 2011 |  O Lucince a kouzelné lucerně |
| 2007 |  Soumračno |
| 2016 | Sem cejtila les |
| 2018 | Největší tma |
Kniha Sem cejtila les je v
| Přečtených | 19x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 9x |
| Chci si koupit | 2x |
| dalších seznamech | 1x |
To, jakým způsobem Kováčová zachází s jazykem, je unikátní. Její univerzum je si v lecčems podobné s ranými sbírkami Ivana Wernische, ale je mnohem neprostupnější. Čtenář nemá mnoho vodítek, jak text uchopovat, pokud se nechce jenom nechat nést obrazotvorností. Skutečně je to trochu jako bloudit lesem. Hlavním problémem je způsob odkazování: ve sbírce se často střídá ich forma a ženská er forma, aniž by bylo patrné, jestli odkazují ke stejnému lyrickému subjektu. Viz např. "Všude v ní kameny / a zmije. / Plná křížů je. / Nemohla pojmout tolik smrti. // Lže. // Soumračné třepotání rozsvícených mušinek / rozháním vlažnými pohyby zápěstí." Obrazy "starého světa" jsou však v některých pasážích mimořádně silné a už kvůli nim stojí za to se sbírkou prokousat.
"Nos zvednutý jako při větření.
Na houpačce vedle ní Bůh
uvolňuje místo
pro něco ještě většího."
"Ten starej chlap řekl,
že smutek je něco vrozenýho,
řekl: 'Daň za to, že jsme hlubší'.
Asi to myslel dobře."
"Byla jsem zasutá do té prsti,
horkou noc jsem chtěla odkopat,
ale ona na mě padala,
jako mrzáček škobrtala o moje tělo..."
"Kdyby věděl, kde má začít, řekl by jí to
všechno, ale nevěděl, a tak neřekl nic, jen
otevřel ústa, kdyby se to náhodou chtělo
vyslovit samo."