Šátek a jiné povídky

18.03.2019

Zajímalo by mě, jestli je to výběrem překladatele nebo opravdu posedlostí autora, že víc než polovina povídek sbírky má stejnou osnovu, jako by šlo o mnohokrát přepisovanou a rozváděnou jedinou povídku. Neschopnost soustředit se na důležité, duchovní nebo citové věci, nesplnění slibu kvůli roztěkanosti myšlenek a zničující snaze neurazit, ani maličko se nedotknout ani těch lidí, kteří nás jen zdržují. Neustálé nutkavé přemýšlení nad tím, jak budu vypadat, když odmítnu známého (třebaže pospíchám za důležitým posláním), když bude vidět, že nemám dokonale upravené šaty, neustálý boj s hmotnými věcmi. Většinou to nekončí dobře, ale pokud jsou povídky řazeny chronologicky (což je jen odhad, poznamenáno to u nich bohužel není), vyvíjely se od jednoznačných morálních podobenství k symbolistní psychologické próze s přesahem, paradoxně se mi šestá variace na stejné téma četla lépe než druhá.

Jazykově je Agnon bohatý a nesmírně obrazný, přitom stručný, občas až příliš na můj vkus (a opět - neustále zmiňuje, že vypráví jen to, co je vyprávění hodno, pokud vypravěč žil profánní život, nezaslouží si, aby byl blíž představen). Vytváří výraznou atmosféru, jako bych opravdu popisované viděla a cítila, v tom je nesmírně silný. Povídky mimo strukturu duchovní povinnost - materiální závazky - selhání jsou emotivní, přitom něžné, lyrické.

Zajímavý experiment je Paní a podomní obchodník, překvapivě klasický horor s hutnou atmosférou. Zápletka už dnes nikoho nepřekvapí, ve 30. letech asi fungovala líp. Mně na ní celou dobu dráždil výchovný akcent: neposlušní odpadlí židé skončí u nežidovky, která je, neznabožka nečistá, po právu ztrestá.