Samota
Víctor Català (p)
Kniha Samota je příběh mladé venkovské ženy, snažící se vystoupit z vnějšího i vnitřního osamění. Děj se odehrává v romantickém prostředí vysokohorské samoty v Pyrenejích. Opuštěnost údolí obstoupených holými skalisky a plání ztrácejících se v mlze prohlubuje drtivou a stravující samotu rozčarované hrdinky, která přišla s nemilovaným mužem převzít správu horské poutní kaple.... celý text
Přidat komentář
Samota - pro někoho nejkrásnější stav, pro jiného utrpení. A v této staré knize (mimochodem za 5 Kč) je samota nejprve utrpení a posléze se stává nutností, stejně jako z romantického zabarvení a poetiky se příběh dostává do reality života a až k silně naturalistickému tónu.
Hlavní hrdinka projde proměnou a z hledání společnosti a strachu z hor se "prožije" k lásce k horám a strachu z lidí... protože ti dokážou být krutí všude.
V knize jsou velmi pěkné popisy hor a okolí, samozřejmostí je starší vzletný styl (originál vyšel 1909) a rozháranost a citlivost hrdinky. I když ten silný konec překvapil.
Osamělost je absence druhých.
Samota je přítomnost sebe samého. Osho.
V. Catala jde v téhle útlé knize na dřeň pocitů ženy, která během necelého roku života na samotě kdesi v Pyrenejích poznává tři rozdílné mužské charaktery. Překrásné líčení okolní přírody a životní moudrost jednoho z horalů způsobí, že se od knihy stěží odtrhnete. Strhující čtení!
Doteď neohodnoceno? Obrovská škoda, že je tato kniha tak opomíjená a že autorka tak zapadla. Já si sice knihu koupila před 9 lety, a to nejspíš jen díky tomu, že ladí k "duhové edici", tedy do sbírky, a kniha pak celé ty roky čekala trpělivě na mou pozornost, takže nemám co soudit. O to více bych ale chtěla doporučit, protože příběh mě vzal za srdce. Tváří se zpočátku melancholicky poklidně a zároveň tak nějak vyšuměle venkovsky, ale nenechme se zmást, protože pod klidnou hladinou se už vzdouvá něco, co zčeří vodu a co pohne emocemi. Výborná kniha a ten pocit po dočtení, který ulpí kdesi v jádru našich emocí, ten jen tak něco nesmete.
Samota
To je zase jednou pohádka o lásce, svrabu a neštovicích. Tím co se tam děje za radosti jsem byl chvíli na vážkách, jestli to neni příběh ze starý dobrý sibiře, ale bylo to nakonec jenom o kontinent vedle. Milka nikdy nepoznala lásku a asi nikdy ani nepozná.
Pachtí se se svym starym budižkničemem kamsi do horský kaple, kde se starej válí a Milka vymetá pavučiny a vaří šlichtu. Dále tu máme horskýho pasáka (ovcí), malýho kluka a místního Tómu hluchoněmce, kterej dokáže pod svym pláštěm uvařit na počkání jakoukoli sviňárnu.
Jakej guláš uvaří tahle sbírka ingrediencí zjistíš, když si to přečteš. Já to udělal a byl jsem překvapenej, jak silnej příběh se v tom ukrejvá.