S vylúčením verejnosti

03.01.2022

V nevkusném salóně, z kterého není úniku, se scházejí tři osoby. Jsou to vyhraněné charaktery, s nimiž je těžké sympatizovat, zato jim neschází zajímavost: brazilský pacifista Garcin, homosexuální Španělka Ines a zámožná, poněkud jednoduchá Francouzka Estelle. Neocitli se tu ovšem náhodou. Jejich vlastnosti a rysy (pohlaví, orientace, třídní původ) jsou uspořádané tak, aby si vzájemně, takřka proti svojí vůli, působili utrpení.
Tak se dá v podstatě shrnout děj kratičké aktovky. Pohánějí ho vztahy mezi ústřední trojicí — vztahy tak umně propracované, že dynamika díla nedává čtenáři vydechnout.

Autorův existencialismus se dostává ke slovu, když Garcin řeší, jestli lze člověka odsoudit podle jediného činu. Ines mu na to odpovídá, že nic víc než svůj život nemáme a že přání nejsou nikomu nic platná: „Jen činy rozhodují o tom, co jsme chtěli.“
Sartrova slavná — a poněkud krutá — filosofie ale není hlavním tématem díla. „S vyloučením veřejnosti“ (mimochodem anglický název „No Exit“ podle mě sedí víc) si především klade otázku, kdo je soudcem a katem lidského života: jakási oficiální exekutiva, my sami, anebo snad naši bližní?

INES: Uvažte přece, někdo tu chybí. Kat.
GARCIN (polohlasem): To vím.
INES: No, a to je jen úspora personálu. Nic víc. Zákazníci se obslouží sami, jako v bufetu.

Literárně je to bezvadné. Líbí se mi různé detaily umocňující atmosféru zoufalství: např. v onom prazvláštním „salóně“ nelze mrkat, spát a zhasit světlo. — Nestěžuji si ani na autora. Pravda, i do této hry Sartre nutně musel propašovat svoje komunistické fantasie *oči v sloup*. Člověk úplně cítí, jak moc chtěl být v redakci těch brazilských novin a dělat něco ohromně „mužného“ (což, jak víme, nedělal, obzvlášť ne v roce 1944). Ale i ve vztahu ke svým soudruhům je očividně schopen (sebe)kritiky, a to ho ctí. Takže nemám výtek.