Psí hvězda
Dodie Smith
Kdo poznal Ponga a Slečinku v pohádkovém dobrodružství Sto a jeden dalmatinec, ví, že většina i těch nejobyčejnějších psů je neobyčejná. Nejenže milují lidi a jsou jim bezmezně oddáni, ale nechybí jim ani odvaha spoji se proti nepřízni osudu a seprat se s ním. V lidském světě se totiž psi nepohybují jen mezi samými Dearlyovými, kteří mimochodem na různé Kruťandy z Ďáblovic také nestačí ...... celý text
Pro děti a mládež
Vydáno: 1994 , SvobodaOriginální název:
The Starlight Barking , 1967
více info...
Přidat komentář
Krásný druhý díl, sto a jedna dalmatinů . Obě knihy jsou srovnatelné s Kyplingovým "tvůj sluha pes" a Sewellové "Černý krasavec" :)
Vzpomínková z dětství. Tenkrát se mi líbila a jedna z prvních samostatně přečtených knih.
Psí hvězda je méně pohádková než Sto a jeden dalmatinec. Nevím, zda se bude dětem tolik líbit. Dsopělí ale ocení satirický pohled na lidskou rasu.
Druhý díl dobrodružství Ponga, Slečinky a jejich veliké psí rodiny je moc hezkým čtením k jednomu odpoledni. I pro dospělého. Ač trochu pachuti se naskytlo.
Celý příběh je, jak by řekla Slečinka, "metafyzický a moc se mi to líbí." Pongo se probudí do světa, kde všichni tvorové vyjma psů tvrdě spí. Musí tak rozřešit záhadu a vynést jedno velmi důležité rozhodnutí. Celé dopoledne se mi líbilo jako Slečince, bylo odlehčené, kouzelné, pohádkové. Zhruba v půli, kdy se objeví Psí hvězda Sirius, změní autorka zcela tón a pohádkový dětský příběh velmi potemní a zavání jistou společensko-politickou agitací, možná až příliš průhlednou. Ačkoli v dobrém smyslu, pro děti možná příliš tvrdé. Na druhou stranu, proč se s nimi o knihách nepobavit. Dospělý čtenář se však může pobavit nad zajímavě podaným poučením, že líbivé sliby jsou falešné, nikdy zadarmo a velmi nebezpečné. Vzhledem k tomu, že tuto knihu Dodie Smith vydala v roce 1967, je to jádro zápletky zcela pochopitelné.
A přestože je ono jádro trochu poplatné (a to opravdu jen trochu) své době, i dnes je to příjemné počtení ve společnosti psů zastupujících vládu řešících složité problémy. Čteno jedině s potěšeným úsměvem na tváři čtenářově. Mimoto je tu nejeden hezká myšlenka. Třeba ta, že "kde nejsou hodiny, tam není ani čas". Nebo, že "myšlenky mají právo na soukromí", to stojí rozhodně za úvahu.