Případ rozhádaných spolužáků

Otázka první: Jestlipak nakladatelství Moba zaměstnává nějaké redaktory? (Nahlédneme-li do Wikipedie, zjistíme, že odpovědný redaktor v nakladatelství "zodpovídá za jazykovou a obsahovou náplň jednotlivých knih".) Pakliže tedy odpověď na výše položenou otázku zní ANO, potom je něco shnilého ve státě dánském…

Otázka druhá: Četl Juan Zamora někdy nějakou detektivku – potažmo vůbec nějakou knihu? Pakliže ne, měl by si v dohledné době alespoň pár románů přečíst, aby zjistil, jakým způsobem SKUTEČNÍ autoři budují příběh, jak vrství dialogy, aby rozhovory postav působily přirozeně, jakými zákruty vedou linku vyprávění, aby čtenáře uchovávali v permanentní touze číst dál, jak vědomě střídají tempo vyprávění, jak věrně zobrazují reálie, jak popisují postavy a prostředí…
Nahlédnout do kuchyně mistrů oboru stoprocentně pomůže: Buď se člověk něčemu z řemesla přiučí – anebo pochopí, že je načase najít si jiného koníčka.

Otázka třetí: Navštěvoval autor na základní škole hodiny slohu? Nejspíš ne, protože jinak by byl alespoň v náznacích obeznámen s nejzákladnějšími pravidly "tvoření textu". Například by se od paní učitelky určitě dozvěděl, že by neměl v jedné větě opakovat stejná slova (respektive slova se stejným slovním základem), nebo že by neměl vedle sebe klást slova podobně znějící, protože to, milé děti, nepůsobí hezky. ("Třeba by mi nakonec vůbec nic neřekl, což by bylo nakonec asi lepší." --- Začnou zase zasedat. --- Možná, že vlastně nechtěla, nebo se jí moc nechtělo do veřejného vystupování.)
A kdyby se stylistice věnoval i v pozdějších letech, naučil by se například, jakým způsobem se otevírají obrazy, pochopil by, že není na škodu alespoň některé scény vést k určité pointě apod.

Otázka čtvrtá (a poslední): Je v silách lidských (například za pomoci nějaké edukační činnosti?) dodatečně ZÍSKAT chybějící cit pro jazyk – nebo je tato vlastnost již dána geneticky? Pan Zamora cit pro jazyk nemá, o tom se přesvědčíte po přečtení několika stránek knihy. Ale možná určitá naděje existuje. Tenhle chlapík do psaní evidentně chuť má. A když se mu třeba podaří dohnat zameškané… Naděje přece umírá poslední.…

Nicméně román Případ rozhádaných spolužáků je špatný. VELMI špatný. Juan Zamora přistupuje k literatuře stejně, jako múzou nepolíbený člověk, který se rozhodne napsat symfonii. Hudební skladba není soubor náhodně vepsaných not do notové osnovy, stejně jako román není množina náhodně uskupených slov nabušených do počítače. A detektivní román ani zdaleka netvoří jen vražda a přítomnost kriminalistů.

Samostatnou kapitolu tvoří vedení příběhu – respektive popis postupu vyšetřování. Tohle už nemá s literaturou vůbec nic společného. I ten malý klučina z Kästnerova románu Emil a detektivové vedl vyšetřování smysluplněji, než kriminalisté pražské mordparty ze Zamorovy detektivky. Vrcholem kriminalistických metod je tady ukazování fotografie vražedné zbraně každému z podezřelých ("Znáte ten nůž?" "Ten nůž vidím prvně."), veškeré výslechy se točí jen kolem drbů – a ještě jsou napsán tak amatérsky, jako by je do školní písanky s vyplazenou špičkou jazyka klopotně zaznamenal šestiletý capart, který se rozhodl stát se spisovatelem.

Čímž se dostáváme k poslední Achillově patě – k dialogům. Ty jsou – snad mi pan autor odpustí – výrazem šokujícího neumětelství, ryzího zoufalství a čirého amatérismu. Popravdě, čtivější promluvy by vymyslel i delfín. Jako by spolu hovořili dřevění paňácové obdaření mozkem z robotického vysavače nižší generace. Převést tyhle rozhovory postav na plátno, vznikla by komedie desetiletí. Protože, proboha, pane Zamoro, TAKHLE PŘECE NIKDO NEMLUVÍ!!!

Co tedy potencionálního čtenáře čeká? V první fázi neskutečně nudná a jakékoliinvenceprostá expozice (první pětina knihy), v níž se "seznámíme" se všemi protagonisty, následuje smích vzbuzující vyšetřování (na kterém se proti všem obecným zvyklostem ruku v ruce se členy mordparty podílí i jeden "nepolicista") a vše vrcholí logice se příčícím závěrem.
Sečteno a podtrženo: Zamorův detektivní román je aseptickou parodií na detektivku – a výstavním štítem neutěšené bídy české krimi-produkce.

Na závěr názorná ukázka textu (podobné bonbónky potkáte prakticky na každé stránce) – pro ty, kteří ne až tak úplně pochopili, co znamená výraz "cit pro jazyk":

Vešel z chaty na nedávno opravený chodník. Ušel jen pár kroků a už byl u druhé chatky. Stál před ní mercedes, takže věděl, že někdo bude vevnitř k nalezení. Jen jestli budou mít droždí. To je přece věc, která není na chatě jen tak k mání. Zazvonil. No opravdu, droždí, sakra, co jí to jenom napadlo říkat mi, ať jdu vyptat droždí? Na co by jim bylo droždí? uvažoval důchodce.
Dveře se otevřely. Pan Bořek viděl do chaty. V posteli ležela přikrytá slečna, určitě na sobě nic neměla. Zdeněk Jakubec měl oblečené jen trenýrky. „Co potřebujete, pane Bořeku?“ zeptal se. „Droždí. Nemáte droždí?“ „Ne, promiňte,“ už už aby zavřel dveře. „Na shledanou,“ zavřel je. Důchodce se tedy rozhodl, že přece jenom skočí do obchůdku pro droždí. Ale pořád tomu nemohl přijít na kloub. Proč ho manželka posílala pro droždí? Počkat, počkat!

A jako přídavek jedna opravdu psychologicky uvěřitelná promluva matky k synovi:
"Lepší, když tě zavřou za krádež, než aby ses v noci někde opíjel." :-)