Příliš tichá Šumava
Zuzana Rampichová
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/231381/bmid_prilis-ticha-sumava-SIz-231381.jpg
3
35
35
Michal zdědí chalupu v malé šumavské vísce Samoty. Renovuje ji a postupně se seznámí se sousedy. Jana, která ve vedlejším domě tráví léto s dvouletým synkem, tragicky zemře a Michal pomáhá jejímu příteli vyptat se sousedů na okolnosti její smrti. Během několika dní je zabit další obyvatel Samot a Michalovi postupně dojde, že vlastně ví, kdo je vrahem a proč zabíjel...... celý text
Přidat komentář
Spíš odpočinkový příběh ze šumavské vesnice. Nic náročného a žádné drastické nebo napínavé řešení kriminálních zločinů, i když případů je tady spoustu. Kdo má rád hodně krve, tak si čtení určitě neužije.
Celkem slušná detektivka která má dobrý nápad na dějovou linku ale slabší provedení. Docela mě překvapilo že má tahle kniha tak slabé hodnocení, určitě jsem četl mnohem slabší knihy které měly lepší hodnocení než tato kniha. Skutečný důvod neznám ale možná pokud vezmeme v potaz že vyšla v docela podceňované edici Původní česká detektivka ji uškodilo.
Nenáročná čtivá detektivka, velmi předvídatelný děj i osoby.
Nenadchne, ale dá se.
Bije se to v mně, snesla bych to učesanější, míň zmatený, ale taky zase Šumava je moje srdcovka.
Ze slušnosti dávám jednu hvězdu, jde přece jen o tuzemskou autorku. Ale jinak za přečtení to nestojí. A komentář...škoda slov.
I když v rámci počtu stran nepříliš rozsáhlá, přesto nesmyslně natahovaná detektivka s několika vraždami a odhalením v posledních řádcích - ovšem že by se tu někdo věnoval nějakému vyšetřování, to tedy ani náhodou. Spousta rádoby fundovaného poučovaní kolem problematiky rodičovství, to ano, plus nějaké ty chlapácky osamělé chvilky v divočině, ovšem zápletka je spíš vedlejším produktem prvoplánové inscenace o zločinu na Šumavě. Zuzana Rampichová přitom úspěšně ignoruje policejní složky ČR, jako by v jižních Čechách žádné nebyly, a kdyby náhodou ano, stejně by si určitě nedokázaly spojit dvě a dvě dohromady.
Pravdou je, že závěrečné autorčino prohlášení „To byla ale blbost, co?“, celkově mizerný dojem z románu moc nevylepšilo. Sebereflexe je pěkná věc, ale v okamžiku, kdy po mě někdo chce za produkt peníze, alespoň on sám by si za ním mohl stát. Stylistika jinak prachbídná, konstrukce zločinu odbytá a mouder jak u otce Fura v Klíčích od pevnosti Boyard, jenom chybí dobrodružné úkoly.
Knihu jsem vzala do ruky kvůli názvu. Z mého pohledu je v knize všechno, láska, válka, ekologické zemědělství, dotace, selský rod a jeho prokletí, poměry v malém kolektivu lidí, dávno zapomenuté vzpomínky, zprávy z tisku, nakonec i kus Šumavy tam je. Jen děj knihy občas připomíná pohádku Jak pejsek s kočičkou vařili dort a jak kočička řekla :"když tam dáme těch dobrých věcí třicet (číslo si přesně nevybavuju), tak bude ten dort třicetkrát dobrý." No a všichni víme, že nebyl. Tohle je taky ten případ. Není nutné nechat zemřít tři lidi ze zhruba patnácti, aby detektivka byla dobrá, spíš naopak, i mrtvolami a jeijch příběhy je někdy třeba šetřit. Ale dočetla jsem a byla to zajímavá zkušenost.
Příliš zmatená detektivka
Šumava, která upoutala moji pozornost, hraje v příběhu nepodstatnou roli. Epizody z televizního seriálu Policie Modrava jsou záživnější.
Autorka používá množství přímých řečí, které jsou k neučtení. Navíc se snaží o autenticitu hovorového jazyka, ale v jedné promluvě použije dva různé tvary „dodával SEM nejdřív do Vimperka (…) lidi JSEM musel odhánět“.
Odkazy na internetové články (sebevražda lékaře na úřadě a babka uchovávající si doma mrtvolu manžela) jsou matoucí: lékař se zastřelil v r. 2007, ženská si manžela sušila někdy kolem r. 2003. Přitom v příběhu nejdřív umírá lékař, až pak najdou usušeného stařečka.
Navíc právě vložený příběh válečných milenců nekoresponduje s novinovou zprávou – tam je ženě 67 let a mrtvému muži 76, což neodpovídá době od války. Zachycení dobovosti (diskotéka, na které se Leoš Mareš seznámil se svou milenkou) má minimální hodnotu.
Porušení Knoxova desatera je hodně okaté.
Hvězdička za závěrečnou sebereflexi (i když si myslím, že autorka pouze okopírovala nějaké hodnocení, nebo komentář :-): „Jana opravdu neuměla psát. Příběh byl zmatený, plný nikam nevedoucích odboček, nesmyslných popisů a žalostných pokusů o originální metafory.
Bylo tam sice pár mrtvoláků, ale to bylo to jediné pozitivní, co se o té slátanině dalo říct. Navíc všichni zemřeli povědomým způsobem, zápletka i důkazy byly očividně vykradené z různých detektivek, a to Michal nebyl žádný znalec, jen občas něco mimoděk shlédl v televizi při čekání na fotbal.“
Chyb není moc, ale ruší – viz výše shlédl v televizi, Borová lada nebo chráněná. Pokud autorka postaví Klatovy mimo přímou řeč, neměla by napsat za Klatovama.
Podporuji a čtu české autory detektivek. Četla jsem, dočetla, ale špice a dechberoucí a napínavá detektivka to není. Takové průměrné čtení pro starší :) Napsané je to dobře, ale Příliš hořká čokoláda byla lepší. O dost
Ani nevím, jak tu knížku okomentovat. Sice se celkem dobře četla, ale čím dál tím víc to bylo "přitažené za vlasy" a konec jsem dočetla jen silou vůle. A to jsem se celkem těšila, že objevím další spisovatelku a další zdroj knížek.
Známá místa, známí lidé, známé události a spousta fikce. To vše v jednom kastrolu řádně promíchané a upečené téměř do zlatova. No přečetl jsem to... Konec konců i já jsem se na Šumavu přestěhoval jen a jen proto, že jsem si přečetl šumavský román, ve kterém bylo spoustu reálií a ještě více fikce... více v recenzi zde: http://driftbooks.eu/sumavska-citarna-prilis-ticha-sumava/
Nenáročná čtivá oddechovka, která nijak výrazně nenadchne, ale rozhodně ani neurazí.
Štítky knihy
Šumava české krimi české detektivky pátrající amatér
Autorovy další knížky
| 2015 |  Příliš tichá Šumava |
| 2011 | Příliš hořká čokoláda |
| 2016 | Ve znamení zvěrokruhu |
| 2019 | Mrtvý muž a další záhady šumavských kešek |
| 2016 | Sherlock Holmes vítězný... |
Kniha na mě působila spíš jako společenský román. Autorka v ní přinesla popis krásného koutu Šumavy, který zalidnila několika lidmi. U těch pitvala jejich charaktery po generace zpět. Sledovala, jak se tříbí a mění (či nemění) jejich charaktery. Jejich osudy začala proplétat, a jak poznamenala jedna z postav pokoušející se psát knihy, musela sem dát sem tam nějakou vraždu, či alespoň nezvyklé úmrtí, aby se děj posunul dál. Tím se ale dost rozloučila s uvěřitelnou realitou. Pak ale vymyslet nějaký smysluplný závěr dá hodně práce. A napínat čtenáře lze fakt jen stěží.