Příběh tisící druhé noci

18.07.2019

„Jak nevyzpytatelné musí být umění lásky západních zemí! Jaká zvrácená rafinovanost nezahalovat obličeje žen! Co mohlo být na světě utajenější a zároveň odkrytější než obličej ženy? Jejich přivřená oční víčka prozrazovala a skrývala, slibovala a zabraňovala, odhalovala a odpírala. (...) Přijel do Evropy, aby měl požitek z jedinečnosti, aby zapomněl na hojnost, uloupil hlídané, porušil zde panující právo, jen jednou, pouze jedinkrát se podílel na rozkoši z protiprávního vlastnictví a vychutnal zcela zvláštní, rafinovaný způsob Evropanů, křesťanů, příslušníků Západu.“

Musím se přiznat, že se mi tahle knížka dostala do rukou vlastně nedopatřením, v knihovně mě zaujal název a jméno Roth (zdroj nedopatření), spletla jsem si totiž Philipa Rotha (autora Portnoyova komplexu, který jsem četla) s Josephem Rothem (mně dosud neznámým). Když jsem doma zjistila svůj omyl a mrkla se na DK, kde knížka má jen 3 hodnocení a žádný komentář, byla to jasná výzva, podpořená zajímavou anotací a názvem.
Vůbec svého omylu nelituji, rozšířila jsem si obzory a dovolenou si zpestřila „pohádkou pro dospělé“, kterak znuděný a marnivý perský šáh zatoužil po noci strávené s Evropankou, jak si pak vyhlédl svou „kořist“ a jak tím spustil zběsilé persko-rakouské manévry, co následovalo a jaké to mělo důsledky.
Nečekejte žádné erotické čtení, dýchne na vás spíš nostalgie po ztracené minulosti bortícího se společenského řádu staré Vídně, satirické a notně ironické pojednání:

… o jedné zaniklé epoše, končící „zvráceným obrazem“ Vídně konce 19. století, kde se všechny dosavadní hodnoty bortí, jak domeček z karet …

„Tehdy (ovšem) ve světě ještě panoval hluboký a rozpustilý mír..."

… o svědomí, které tíží lidské špatnosti, počínaje kuplířstvím, úplatky, machinacemi a lžemi všeho druhu, a konče neochotou čelit následkům svého jednání ...

„Někdy ho napadlo, že dlouhá léta jaksi procházel se zavázanými očima kolem nebezpečných propastí, a pouze proto se do nich nezřítil, že si jich nevšiml. Příliš pozdě se naučil pozorovat. Velká i malá nebezpečí spatřoval nyní všude. Bezmyšlenkovitě uskutečněné činy, bezstarostně provedené, prostoduché nápady, lehkomyslně vypuštěné fráze, z čisté lhostejnosti zanedbávaná pravidla, to vše se strašně vymstilo.“

„Jak nevýznamně vypadal před léty ten roztomilý poměr s vlídnou Mizzi, jedna z mnoha milých epizod, nevýznamných jako dobrý oběd, příjemná jízda na koni, pozvání na hon, láhev šampaňského, dvoutýdenní dovolená. Ty zážitky tehdy vypadaly, když člověka potkaly, barvitě, vesele, lehce. Člověk je držel na niti jako balonky, dokud mu působily radost. Pak, když začaly být nudné, nit pustil. Balonky letěly pokojně vzduchem, člověk je ještě chvíli vlídně pozoroval. Pak někde v oblacích praskly. Jenže některé vůbec nezanikly … navzdory všem přírodním zákonům. Plny balastu, dopadly nyní, jako těžká závaží, zpět …“