Postřižiny
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461911/bmid_postriziny-uvw-461911.png
4
1187
1187
Očima hrdinky vyprávění ožívají figurky malého města a jednotlivé epizody, v nichž jde především o nekonvenční husarské kousky této nezkrotné mladé ženy, podávají obraz zkostnatělé měšťanské společnosti, která s laskavou shovívavostí posuzuje výstřelky krásné správcovy manželky. Autor podává záměrně idylický obraz založený na vlastních vzpomínkách, umocněný jiskřivou fantazií a jazykovou originalitou.... celý text
Přidat komentář
Upřímně mě kniha nevtáhla jako film,řekl bych že je to dost preceňované dílo a nebýt filmové adaptace, tak by... Doplňte si každý sám
Příběh správce nymburského pivovaru Franzina a jeho krásné ženy Maryšy, kdy do jejich poklidného života vpadne strýc Pepin a hlavně nové změny v životě. Nádherný román Bohumila Hrabala, který je napsán tak úžasně poetickým a krásným jazykem. Z celého příběhu přímo cítíte krásné léto, teplo na dvoře pivovaru, úžasně studené pivo a slyšíte řev strýce Pepina. I zabíjačka prasete je zde popsána jako umělecké dílo. Naprosto fantasticky napsaná kniha, Hrabal měl velký cit v popsání obyčejných věcí, které povznesl na neobyčejné.
Nádherně poetické, jazykově zvukomalebné, příjemně čtivé, provokativně-revolučně-žensky-zlobivé, Pepinovsky hlasité a přímočaré. A na druhou stranu někdy dosti drsné, neucelené a skákající, nadsazené i tísnivé. Celkově ale velmi pitelné, taková knižní jednohubka, tedy v tomto případě pivní šnyt.
Posloucháno zároveň jako audiokniha, kde se hudební doprovod někdy dobře trefoval do nálady, někdy až moc tlačil na pilu a radši jsem písničku přeskočil. Pozitivní naladění ale naštěstí převažuje :)
Od prvních řádků jsem byla vtažená do příběhu, až jsem z toho měla pocit, že jsem v něm taky, ovšem ne jako obyčejný šmírák schovávající se kdesi ve křoví nebo někde za rohem zdi, ale jako jedna z postav tohoto půvabného vyprávění. Hned od začátku jsem měla úsměv na tváři, jako když se setkávám se starými přáteli. Samozřejmě za to může nejen notoricky známý film, ale i Hrabalův popis. S jeho hrátkami s jazykem mi šla hlava kolem. Bylo fajn, že jsem všechno viděla očima Maryšky. Skvěle se do ní Hrabal převtělil a možná i já při čtení, protože jsem se odputala od toho blázince okolo mě. Takže bezva odpočinek. Akorát mi trošku chyběla ta krásná filmová poetika a atmosféra a vrněla bych blahem. Menzel to s herci moc dobře uměl a tomu za to dík.
Toto je zatiaľ prvá kniha od Hrabala, ktorí som čítala. Nadchlo ma, ako šťavnato je napísaná. Šťavnato - nemyslím v uchylnom slová zmysle, skôr ze je plná života. Napríklad ten opis zabíjačky na začiatku ma úplne dostal. A to v skutočnosti zabíjačky moc nemusím. Ten jazyk je taky plný, plnokrvny. A kontraste suchar Francin ako pije vlažnou kávu a prikusuje suchý chlieb . Tie kontrasty medzi živou Maryskou a mdlym Francinom ma bavili.
Musim rict a nepise se mi to lehce, ze tato kniha me nezaujala, jedine, co me drzelo nad vodou bylo spojeni na filmovou adaptaci, kdy jsem si dokazal priradit k postave herecke vykony. Asi souhlasim s nekterymi nazory zde, ze skutecne pan Hrabal neni pro kazdeho, bohuzel ani pro me.
Kniha možná nejtypičtěji hrabalovská, vezmeme-li to na základě jakéhosi stereotypní představy o jeho díle. Kniha plná přívětivosti, laskavosti, zjemňujícího pohledu na život se vší jeho tragikou, plná vřelého humoru, doby, reálií... Ale: byť se na to většina čtenářů kupodivu nezaměřuje (nebo jen velice vágně), vnímám u ní i řadu negativ, která jsou povětšinou příznačná i pro značnou část zbývající Hrabalovy tvorby. Nepochybuji, že Hrabal byl nesmírný znalec češtiny s rozsáhlou slovní zásobou včetně různých slangů, archaismů atp., nicméně při četbě mě mnohdy ruší různé stylistické úlety, o jejichž cílenosti a funkčnosti silně pochybuji. Zvláště u slovosledných kostrbatostí či rozličných hybridních vět mísících obecnou češtinu s bezmála hyperkorektností si nedovedu uspokojivě vysvětlit, proč se autor k takovým konstrukcím uchýlil. (Napadá mě jedině - ale není to hypotéza ničím podložená -, že tyto jevy jsou snad patrné zejména v jeho knihách, které za komunismu vyšly jen samizdatově, a tedy bez řádné redakce v tom původním slova smyslu, a při oficiálních vydáních po roce 1989 se do nich s ohledem na autorovu proslulost už nijak redakčně nezasahovalo, mají tedy podobu strojopisů vzniklých leckdy na jeden zátah a Hrabalem možná příliš nekontrolovaných či nekorigovaných.) Pokud jde o obsahovou stránku, platí v podstatě to, co jsem psal už k Něžnému barbarovi: narativní linka je v podstatě vrstvením příhod a anekdot, které by mohly fungovat i samostatně (což věděl a poněkud z nouze pod tlakem zužitkoval i sám autor), kdybychom knihu o třetinu proškrtali nebo naopak prodloužili, nikdo by to nepoznal, čili kompozice je tam velmi nezřetelná až vysloveně nepřítomná. To samo o sobě nemusí být vadou, oblíbil jsem si i řadu textů na komponovanost programově rezignujících, u Hrabala se však nejedná o proud vědomí či automatický text (leda snad na kompozičně nejvyšší úrovni, ale i tak je tam přítomna chronologičnost), takže je to i v tomto ohledu poněkud hybrid. Jakkoli hybrid, který mám přesto přese všechno rád, stejně jako mám rád Nymburk, Polabí, první republiku, maloměstskou atmosféru, pivo, komíny, štěpnice, staré motorky atp. Tedy podobně jako u Něžného barbara mám asi raději mýtus Postřižin nežli jejich text samotný.
K jeho edičnímu zpracování ještě jedna poznámka na závěr: Prózu jsem četl v rámci mladofrontovních Sebraných spisů Bohumila Hrabala (sv. 3, 2015), stejně jako ostatní Hrabalovy knížky. Editoři odvedli poctivou práci a nakladatelství se za celý tento počin právem náleží chvála, ale proč proboha opatřili texty ciframi v horním indexu odkazujícími k vysvětlivkám a poznámkám v závěru knihy? Při četbě to akorát ruší a plně se ztotožňuji s výhradou M. Špirita, že pro daný typ vydání je to řešení málo vhodné. Co hůř - vysvětlivky leckdy objasňují pojmy či osobnosti notoricky známé (např. sladovna, Vincent van Gogh [v jiné próze]), k těm navíc přidávají zbytečně podrobné biografické (přesný den narození a úmrtí), popřípadě místní údaje, zatímco řada jiných řídkých či raritních výrazů či nejasných aluzí zůstává nevysvětlena. Přičemž to celé nic nemění na tom, že četba Hrabalových děl by byla možná i bez těchto vysvětlivek (alespoň obecný význam čtenář takřka vždy pochopí z kontextu, encyklopedické či biografické údaje si snadno vygoogluje), ale jestliže je tam editoři chtěli umístit (což určitě není chyba), pak stačilo zkrátka zařadit do komentáře ke každému textu seznam pojmů a osobností a uvést, k jakým stránkám se která položka vztahuje. Osobně si vysvětlivky často procházím ještě před četbou samotnou, takže toto řešení vnímám jako nejpraktičtější a k autorským textům nejšetrnější.
2022/2
Přečteno kvůli maturitní četbě. Z klasické literatury mě baví spíše ta starší, tohle mi zábavné nepřišlo. Kniha se mi příliš nelíbila, popisy a složitá souvětí mi často připadala nudná. Pasáže strýce Pepina, kde je vidět typický Hrabalův pábitel, mě nezaujaly už vůbec a často jsem je přeskakovala, protože čtenáři vlastně nic nového nepřinesou. Charaktery postav mi přišly nereálné, převážně Maryša (např. když na začátku knihy maluje lidem obličeje krví a směje se, jako by to bylo nějak zábavné).
Knihu jsem dostal znovu k Vánocům a utvrdil se v tom, že Hrabal byl prostě mistr.
Jsem rád, že přes notoricky známý film se čte i kniha. Je jasné, že při čtení naskakují obličeje herců z filmu, čímž vzniká trošku i ta atmosféra. Zase si ji někdy přečtu.
Četla jsem do povinné četby a vlastně to ani nebylo tak špatné. Ostře sledované vlaky jsou za mě teda lepší, ale tohle je taky fajn.
Jen v ději jsem se občas ztrácela, protože na sebe kapitoly téměř vůbec nenavazovaly a knížka tak působila spíš jako jakási sbírka povídek :D
Knize jaksi chyběla ta okouzlující atmosféra, kterou se povedlo panu Menzelovi dostat do filmu. Také zásluhou úžasných herců ovšem.
Spociatku je to malebne atmosfericke. Starosvetske. S postavickami ako z karikatury. Malebnost je klucove slovo vystihujuce text. Az kym sa nezjavi Pepin, co sa stane v podstate hned :) Najprv ma rozosmial myval, potom "lietajuci Jezisek", a uz sa to nezastavilo. Moj druhy Hrabal. Kedysi som cital Snezenky a dam si ich urcite znova. Za mna sa Postriziny zaradili medzi knihy ku ktorym sa budem asi vzdy vracat. Ako Saturnin, Rozmarne leto, Konec starych casu alebo Svejk. Inak, Pepin je tiez taky Svejk, ale s amplionom a na zosilovaci. Zivocisne bujna radost tu rozraza pomale a nudne zivoty ludi. Ako pupava rozraza asfalt. Francin sa tomu ziareniu brani ako moze, utiahnuty v obleku, s vaznou tvarou tazko odolava a kroti vasen svojej zeny a jej vlasov, jej chuti, jej energie. Marysa je... zivel. Ale nezny. No a Pepin, to je neriadena strela, chaos, zdravy selsky rozum, atomova bomba hodena do dvora pivovaru. Nadherny text. V hlave vam rozkvitne secesia.
(Mimochodom donedavna som nevedel co su to Postriziny. Myslel som ze daco ako zber chmelu. Nejaka polnohospodarska slava na konci zberu?? Daco take som si predstavoval. Ale nedavno bezal u nas serial Slovania (mimochodom dost biedny) a tam som sa dozvedel. A az som sa to dozvedel, pochopil som co to malo spolocne s tymto romanom. Asi to te vlasy. A chudak Mucek, a nohy stola, a sukne :)
Upřímně knížka je skvělá, ale prostě film je stoprocentně lepší díky Magdě Vašáryové
Hrabalovi jsem po Ostře sledovaných vlacích dala druhou šanci a opět se žádné velké nadšení nekonalo. Nechápejte mě špatně, ty příběhy jsou opravdu skvělé! Ale ten hrabalovský styl psaní bohužel nesedne každému a já mezi takové čtenáře patrně patřím. Baví mě ty jeho intimní narážky, u kterých se vždy zasměju, a to, jak přesně dokáže vystihnout dobu. Hrabalovy postavy mi však nikdy dvakrát sympatické nebyly. Nejsympatičtější mi byl Pepin a to je zrovna jedna z těch postav, díky které se pobavíte, ale v reálném životě byste ji nejspíš nesnášeli :D Hrabalova předlouhá a zmatečná souvětí, která působí jakoby vrstveně, zkrátka sled myšlenek jdoucích za sebou na mě působí tak nějak prvoplánově, nezajímavě a nepromyšleně, byť je to nesmírně originální. Kniha mě však donutila přemýšlet na tím, jaké by to bylo setkat se s Hrabalem osobně. Jestli mluví stejně jako píše a jestli je v reálu podobný Pepinovi, neboť ten je učebnicovým příkladem Hrabalova autorského vyprávěcího stylu.
Filmy od Menzela podle Hrabalových děl zbožňuju, nicméně o knihách to říct nedokážu..
Postřižiny jsem znala z doslechu... Situace, scénky, hlášky - "Kterápak vy jste?" apod. Bála jsem se čtivosti knihy, ale byla jsem příjemně překvapená (až na první kapitolu, kde doteď nechápu o co šlo). :D Knížka se četla sama a některé situace byly velmi úsměvné. Opět jsem se dozvěděla spoustu nových informací a to mě na knížkách baví nejvíc.
Za mě souhlas s tím, že zde filmové zpracování předčilo knihu... i když jinak mám vypravěčský styl pana Hrabala moc rád.
Některé pasáže se mi prostě neuvěřitelně táhly a to i přes lehkost a ohromnou slovní zásobu, kterou autor disponoval a vždy dokázal do děje tak nějak vtáhnout
Kniha přečtena v rámci výzvy 2021 při tématu zakázaných autorů. A že se autor minulému režimu tak nějak zprotivil až byl na indexu asi připomínat nemusím
Štítky knihy
zfilmováno česká literatura pivo
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Film se mi líbil mnohem víc. Z knihy mám dojem, že je Maryška celkem psychopat.