Popelnicový román
Vladimír Merta
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/444336/bmid_popelnicovy-roman-iOE-444336.jpg
3
6
6
Rozsáhlý román známého písničkáře je svým obsahem, stylem i celkovým vyzněním dílem v současné české próze zcela ojedinělým. Vpravdě postmoderní próza, pracující s nesčetnými citáty, aluzemi, persiflážemi a pastišemi, je zdrcujícím šklebem nad českou dobou předlistopadovou, těsně polistopadovou i současnou. Stejně jako Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, i Vladimír Merta ve svém Popelnicovém románu zcela rezignuje na psychologii a realistický popis postav. Ty jsou mu - stejně jako Haškovi - pouhými figurínami ve hře, jejímž smyslem je ukázat to, co je nesmyslné, trapné, směšné - a přitom hrůzné. A stejně jako u Haška, i zde se pracuje s repeticemi, nekonečnými plky, s lidským žvaněním. Hlavními Mertovými vyprávěcími prostředky jsou humor, vtip, nadsázka, ironie a sarkasmus. I v tom je legitimním dědicem Haškovým. Popelnicový román není kniha na jedno přečtení. Je to prozaický vulkán, který hrozí zavalit čtenáře lávou přesně mířené legrace, z níž mrazí.... celý text
Přidat komentář
Na Popelnicový román jsem byla velice zvědavá. Ale to jsem si dala! Otevřela jsem ho někdy v polovině léta a během asi dvou měsíců jsem se poctivě prokousala jeho pěti sty stranami v naději, že nakonec do sebe třeba všechny ty útržky nějak zapadnou a odmění mě nějakým smysluplným obrazem (když už třeba taky v podtitulu románu stojí Síťový kryptopříběh, pro mě = příběh, který je možno rozkódovat). K tomu ale ani s úplně poslední, pětistou, stránkou nedošlo. No, pokud za to nemůže moje naprostá neschopnost nějaký smysl v osudech postav Popelnicového románu najít, potom jejich osudy žádný smysl nemají . Bylo právě tohle záměrem autora? Předvést absurditu všeho toho mravenčího snažení? Nebo to bylo jen jakýmsi vedlejším produktem? Ale jaký v tom případě byl záměr? Dát dohromady kompozičně originální literární celek? Každá forma si ovšem žádá obsah, aby nebyla jen prázdnou formou. Jestli tedy tu hlavním aktérem není doba? Tu líně plynoucí, tu divoce se valící proud času a v něm všichni ti topící se nešťastníci, jejichž osudy čtenáři zmizí v mocných vodách dřív, než je stačí uchopit za správný konec. Za vůbec nějaký konec.
Štítky knihy
postmoderna satira česká literatura punk hudebníci, muzikanti Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 1990 |  Brnkání na duši |
| 2020 |  Popelnicový román |
| 2004 | Den bude dlouhý |
| 1990 | Zpívaná poezie |
| 1992 | Folk-bluesová kytara & harmonika |
Kdybych dal na stupidní anotaci na přebalu knihy (papírové přelepce), tak bych knihu ani neotevřel. Ale otevřel a udělal jsem dobře. A snažil se číst. A snažil se tomu i rozumět. Občas i rozuměl a občas se i bavil. Zkusil jsem použít nápovědu jedné, dvou či tří hvězdiček. Prvohory, mezozoikum, třetihory. Objevil jsem na dvou stránkách (str. 94 a str. 96) stejný odstavec a řešil, jestli je to záměr autora, nebo chyba vydavatele. Z toho vyplývá, že bylo těžké se v Mertově koláži muchláži skrumáži vyznat. Ale nic mě nedonutí, abych si knihu přečetl znovu a v hlavě si to trochu urovnal. Rozhodně ne teď hned. Ĺ¥æ≠ʃ∞∑Ωα