Podruhé dnes už vychází slunce
Jan Hofírek
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/471625/podruhe-dnes-uz-vychazi-slunceXu0mP-uEr-.PNG
4
4
4
Poté, co nedávno vyšla knížka Šálek dál hřeje dlaně, což je sborník haiku od českých a slovenských autorů, přichází nyní jeden z nich s vlastní básnickou sbírkou. Jan Hofírek se v ní ohlíží za svým dlouholetým putováním krajinou této původně japonské poetické formy a vybírá pro čtenáře to nejlepší, co se mu cestou podařilo uvidět. Autor svou knihu pojal tak trochu i jako učebnici, když případným zájemcům vysvětluje základy teorie haiku a dává jim rady, jak se postupně zdokonalovat v chápání jeho podstaty. Tajným přáním Jana Hofírka je, aby se počtem zatím nevelká česká haiku-komunita rozrostla o nové nadšence.... celý text
Přidat komentář
Básnická sbírka Podruhé dnes už vychází slunce mne poprvé více a hlouběji seznámila s taji haiku a senrjú. Samozřejmě, že jsme byli "nuceni" kdysi psát ještě na nižším stupni gymnázia krátké básně do různých soutěží a byl nám tehdy vštěpován "správný formát" haiku. Hlavním motivem, který provázel mé tzv. dětské formy haiku provázel především humor, který si myslím, že je důležitý i pro haiku jako takové. Troufám si proto tvrdit, že Jan zde splnil vše, co jsem od básnické sbírky očekávala. Nechtěla jsem totiž vyloženě nějaký typ oddechové literatury, ale takovou, která mne donutí se zamyslet nad určitými slovními obraty ze života.
Sbírka tedy v sobě snoubí jak vtip, stručnost vyjádření, tak i myšlenku jednotlivých haiku doprovázené, podle mého názoru, velmi povedenými grafikami, kterými knihu doprovodila paní Lenka Hofírková.
Na závěr si tedy dovolím pár haiku, které mne osobně zaujaly:
Luxusní rakev -
pozůstalí se loučí
s drahým zesnulým
Výběr hotovosti -
bezdomovec se brodí
kašnou na náměstí
a poslední, kterou si dovolím přepsat je:
Mlhavé ráno -
podruhé dnes už
vychází slunce.
V případě poezie mě vždy zajímá hlavně to, jaký dojem ve mně zanechala, jestli mě rozveselila nebo rozesmutnila, jestli mi po dočtení sbírky vůbec něco uvízlo v hlavě. A dílka Jana Hofírka splňují tyto požadavky do puntíku. Dokáží rozesmát...
Karanténa -
v očích papouška v kleci
tuším škodolibost
...ale i pohladit po duši...
Poletující vločky
vítr rozsévá
semínka sněhuláků
Nádhera!
Autor se odvolává na Chrám plný květů od Antonína Límana, použiji ho proto pro ilustraci jak se na sbírku dívám:
“Tak jako zen, haiku je především „Cesta“, duchoví hledání, kde prvotní je prozření a uvědomění, záznam zkušenosti je až druhotný. Někteří západní autoři haiku jsou přesvědčeni, že musí být originální, aby se vyhnuli zdánlivé „banalitě“, a jejich skladby pak často obsahují víc „já“ než světa. To je sice typicky západní nemoc, ale zhoubnost egocentrismu si uvědomují i nejlepší japonští básníci, a jejich haiku jsou především pokusem o překonání vlastní sebestřednosti.“
Hned první báseň sbírky je v souladu s tímto tvrzením:
Vánoční tradice –
I letos jsem dostal
Žlučníkový záchvat
Zde vidíme na prvním místě esenci egocentrismu, která se snoubí se záznamem zkušenosti.
Měsíc za mraky –
Na rybách jsem dnes
úplně sám
Uhlí a mrkev –
uklízím dvorek
po sněhulákovi
Hrnek s nápisem –
popijím ranní kávu
Na dobrou noc
Pražský hrad –
až po prohlídce
smím na prohlídku
Daleká cesta –
Pomohl jsem hlemýždi
Přejít silnici
tak by se dalo pokračovat až do konce sbírky. Pro mne smutné čtení. Tímto beru za prokázané, že autor haiku v jeho původní podobě nerozumí, ani literatuře kterou cituje, zvláště vysvětlování původních básní ve sbírce. Autor by se zejména neměl uchýlit ani k vysvětlování vlastních básní, což je přesně případ vysvětlování vtipů o kterém píše na jiném místě jako o marnosti, i případ názvů jako dovysvětlovacího prostředku.
Neupírám ovšem autorovi možnost se nechat inspirovat a vytvořit vlastní derivát haiku, což se v umění děje obecně. Autor navrhuje rezignovat na japonskou jazykovou větev a využít krásy mateřštiny. Bohužel na obrovský potenciál našeho jazyka oproti japonštině rezignuje, nepoužívá prakticky žádnou z možností nabízející nepravidelnosti oproti slabičným řadám japonštiny a nedrží se ani vlastní teze o „samovypovídací“ schopnosti.
Pokud má být používání haiku bráno vážně je třeba předložit pádné argumenty proč nepoužít našich zavedených forem: epigramu, aforismu.
Ve sbírce jsem nenašel prakticky nic co by zavedení haiku a senrju ospravedlňovalo. Jako sbírka aforismů, nebo epigramů není sbírka špatná, některé jsou vtipné, jiné ironické.
Hlavní problém sbírky je že není kompletní z hlediska poesie.
Vše je tak doslovné, není zde místo pro ono NIC, které činí báseň básní.
Např.
Taxisův příkop –
celoroční příprava
na pád z koně
Pokud by autor vyhodil vše zbytečné a „dovysvětlující“ a zároveň nechal žít NIC, stačilo by mu vyhodit 6 slov z 8:
Taxisův pád
--
Ilustrace k básním (i ve sbírce „Šálek dál hřeje dlaně“) jsou ve stejném duchu jako text, neponechávající naprosto NIC, nic čemu by nebylo možno jednoznačně rozumět.
Jako příklad českých haiku bez přívlastku haiku dodržující metrum bych uvedl básně Ivana Wernische:
Kvítka hluchavek
se seběhla v šeru
Zahřmělo v dálce
==
Dřevěné schůdky
Až dolů k řece. A dál
ještě ne. Prší.
==
Podruhé dnes už vychází slunce
Dovolím si reagovat na hodnocení uživatele knih-o-mol, se kterým nelze v jeho plné šíři souhlasit.
Dovolím si zároveň pro podložení svého tvrzení citovat z knihy Chrám plný květů, kde je z překladů Antonína Límana patrné, že například sám zakladatel formy, Macuo Bašó, v komentáři tolik zatracovaný "egocentrismus" neodsuzoval, sám podobná haiku psal, viz následující texty:
Z Eda nesu
na vějíři malý suvenýr -
horský vánek z Fudži
Můj letní plášť -
ještě jsem nevychytal
všechny vši
Jak měkkýš
se skořápkou škeble
loučím se s podzimem
Ve zmíněném komentáři citovaný text Ivana Wernishe je jako příklad dobrého haiku naprosto nevhodný. V haiku jde o zachycení přítomného okamžiku, o zachycení skutečnosti. Pomocí tohoto útvaru lze tedy zachytit jen to, co je možné postihnout pomocí smyslů. Jen to, co je reálné. Pravdivost tvrzení je jednou ze základních požadavků na formu. Hluchavky nemají nožičky, v této literární formě tedy není možné napsat, že se kvítka hluchavek seběhla.
Kde naopak souzním s hodnocením výše uvedeného uživatele, je výtka k poměrně časté dopovězenosti textů.
Aby forma zůstala živá a čtenářsky zajímavá, je žádoucí odlišný přístup, různost prostředí a rozmanitost stylů psaní jednotlivých autorů. V tomto ohledu vysoce hodnotím smysl pro humor ve zkratce zachycený v textech Jana Hofírka.
Přikládám výběr několika vynikajících haiku, s pomocí kterých bych chtěla knížku doporučit k přečtení:
Bezvětří -
ze strniště odcházejí
plačící děti
Výkřik sestry -
v čekárně se zvedl
pan Další
Túú tú Túúú tú -
od radnice odjíždí
kolona aut
Srpnová noc -
už nevím
co si ještě přát