Osmý život (pro Brilku)
Nino Haratischwili
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428819/bmid_osmy-zivot-pro-brilku-N4O-428819.jpeg
5
530
530
Strhující rodinná sága provázená vůní čokolády se odehrává na pozadí celého dvacátého století, za gruzínskoruské války a v neklidném revolučním období. Gruzie, 1900: Vše začíná jako v pohádce. Prapradědeček si z cesty do Vídně přiváží recept na nejlepší horkou čokoládu na světě. Je hustá, „černá jako noc před bouří“ a naprosto neodolatelná. Její konzumace má ovšem tragické, nezřídka i smrtelné následky… Zděšený chocolatier, který stejně jako všichni Gruzínci věří na pohádky, záhy dospěje k přesvědčení, že na jeho lahodném nápoji spočívá kletba. Přesto však recept předá jako rodinné tajemství své nejstarší dceři Anastasii, která se bude k vaření čokolády během svého stoletého života opakovaně vracet. Německo, 2006: Anastasiina pravnučka Nica přerušila kontakt s rodinou a odstěhovala se do Berlína. V Gruzii právě probíhá občanská válka a její neteř Brilka, která se vydala na cestu na Západ, se odmítá vrátit do Tbilisi. Nica ji vyhledá a celý rodinný příběh jí vypráví. Horká čokoláda připravovaná podle staré rodinné receptury přináší po šest generací spásu i neštěstí…... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2020 , HostOriginální název:
Das achte Leben (Für Brilka) , 2014
více info...
Přidat komentář
Rusko-gruzínské či gruzínsko-ruské dějiny od tatíčka cara až po současnost. Rodinná sága a 852 stran, které mě nedokázaly za celou dobu plně pohltit a zaujmout. Musím uznat, že autorka opravdu ví o čem píše. Psychologie postav je skvěle vystavěna, pozorný čtenář může pohlédnout až na samotné dno každé z postav! Naplno prožít hrůzy vlády lidu, politické boje, války, konflikty, rodinné neshody a nedorozumění... Až toho na mě bylo moc. Snad proto mi nebyla po celou dobu žádná z postav sympatická. Tolik negace už na mě pěkně dlouho nedolehlo, jako při čtení této knihy.
Čokoládové epizody mi v knize neseděly. Nepochopila jsem jak je možné, že i v časech velkého nedostatku si hrdinky vždy uvařily svůj šálek horké čokolády.
Osmý život je rozsáhlým vyprávěním o pohnutých osudech mnoha generací jedné velké gruzínské rodiny, odehrávající se na pozadí dějinných událostí sahajících až do počátku minulého století, který zavede čtenáře nejen do Gruzie, ale také Ruska, Prahy, Londýna či Berlína. Je to příběh plný neštěstí, nekonečného smutku, zklamání, zrady, ztrát, nenávisti, ale také lásky. A to vše spojuje lahodná (a snad prokletá) čokoláda.
Pět hvězdiček nedávám kvůli méně dynamičtější druhé polovině, přesto velmi oceňuji zejména podrobnou psychologii všech postav, díky níž nahlédnete hluboko do jejich nitra. Nikoho jsem si nemohla úplně oblíbit, nebo jej zcela odsoudit, protože jsem vždy znala všechny jeho myšlenky, pohnutky a impulsy, které jej k danému jednání vedly.
Knihu jsem četla celkem dlouho, moc mě to nebavilo, pořád jsem u toho usínala. Postavy mě nějak výrazně nechytily za srdce. To se ale změnilo v posledních cca 200 stranách. Pro mě nejzajímavější bylo sledovat dějiny SSSR a Gruzie. Je to z trochu jiného pohledu, než jsem to dosud znala. A nejvíc se mě dotkl osud Eristaviových - Sophio, Andra a Mika. A samozřejmě Kitty. Nelituji, že jsem si knihu přečetla, ale jsem ráda, že už jsem na konci.
Při čtení mate pocit, ze se norite stále hlouběji a hlouběji do bažiny beznaděje... Tato kniha nelze přečíst jedním dechem, na ni je potřeba čas.
Ze začátku super, potom jsem se do čtení nutila. Trochu nechápu vysoké hodnocení. Ale prostě mi to asi nesedlo nebo jsem knihu četla v nějakém špatném období. Je pravda, že jsem ji četla opravdu dlouho, což bylo způsobeno i délkou knihy i nucením se do čtení.
Dalo by se tomu říkat ,, Kronika od počátku 20. století do začátku 21. století. Myslím si, že tato kniha bude dost hojně diskutovaná, protože opravdu je to k diskusi. Každý to bude vidět jinak. Já to taky vidím jinak a ostatní určitě taky. Myslím si taky , ale to nejsem jistá to si jenom hádám, že tohle je i částečná autobiografie autorky a ta dobu taky zná z vyprávění, částečně si ji možná prožila, protože jakmile ,, padl režim, tak se ,, mládež zatížená pouze dětstvím rozlétla do světa.
Tak toto je kniha jednoznačně za plný počet bodů. Je tedy obsáhlá, na první pohled tak silná, až to nahání hrůzu. Ovšem jakmile se člověk ponoří do kapitoly "Stasia"...je okouzlen jiným světem, poetičnem, magikou, starodávnem, exotikou, začne toužit po tom, aby si taky mohl líznout čokolády, kterou uvařil pan Džaši a posoudit, jestli je opravdu tak neskutečně dobrá, nebo alespoň ucítit tu vůni :) Kniha pokračuje dál stoletím a člověk nenásilnou formou poznává dějiny Ruska, Gruzie, zjišťuje, čeho byli rusáci schopni a co vše člověk zvládne přežít. Moc příjemné čtení. Doporučuji velmi
Ach Brilko, děkuji Ti za vnuknutí vyprávět tak veliký příběh neobyčejně obyčejné rodiny na pozadí těch skutečně velkých dějinných událostí. Každému vřele doporučuji prožít si s hlavními hrdiny (i antihrdiny) těch několik málo hodin svého svobodného (!) života, darovat několik hrnků slz na rodinný oltář Džašiových. A hlavně uvědomit si sílu a absurditu dějin, hrůz podepsaných několika šílenci a jejich nedozírný dopad na chování a existenci několika dalších generací. Je to tak bolestně skutečné... a naprosto dokonalé!
Brilka není kniha pro každého. Nicméně je to kniha, kterou by si měl každý přečíst. Ano, je zde spousta, pro někoho možná zdlouhavých pasáží, kde autorka hodně detailně a rozvláčně popisuje dějiny Gruzie a Sovětského svazu a jejich historické propojení. Já jsem právě toto naopak ocenila. Zase jsem si osvěžila zapomenuté a dozvěděla spoustu nového. A opět jsem si připomněla, jak moc nemám ráda Rusko, respektive kdysi Sovětský svaz, omlouvám se za tuto mou subjektivní vsuvku, ale je to tak. Co říci závěrem? Nebojte se těchto bezmála 900 stran, čtěte BRILKU, rozhodně si to zaslouží.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky
Kniha,jež vám dá možnost pochopit i ty,kteří se chovají nesnesitelně. Která funguje lépe, než lecjaká učebnice dějepisu,protože vám dá nahlédnout do kontextu krásným příběhem. Která i přes značný rozsah nenudí, i když ( nebo právě proto že) se realita mísí s imaginací a taková ta osudovost vás přenáší do Jižní Ameriky, do Sto roků samoty a vy čekáte, kde na vás vykoukne jeden José Arcadio či Amaranta.
S touhle knihou žijete. Je tak dlouhá, že prostě musíte. A prožíváte celé jedno šílené století, všechny ty lidské osudy, bolesti, zmařené naděje. Kolem vás tančí duchové.
Kniha je strhující svým dějem, ale také jazykem, kterým je napsána. Autorka mě odzbrojila svým prožíváním hloubky.
V knize je tolik, tolik života, až mě to bolelo.
"Stála tam, v obnošené noční košili, s holýma nohama vězícíma ve špinavých holínkách, a pozorovala ráno, které se začalo rozprostírat nad krajinou. Bylo nekonečně krásné, tak krásné, až to bolelo. Jenomže lidé, kteří by se tou krásou mohli opájet, byli zranění, neschopní s tím pohledem splynout, odsouzení k tomu, aby na věky věků zůstali pozorovateli."
Je to kniha, na kterou hned tak nezapomenu. Nejprve jsem si myslela, že ji nepřečtu ani do vánoc, je totiž hodně objemná. A nyní mě mrzí, že už jsem na konci. Pět hvězdiček je málo, ale více se dát nedá. Vřele doporučuji, je to tak trochu minulé století v kostce.
Už delší dobu se mi nestalo, že by mi nějaká kniha doslova vyrazila dech, ale teď to přišlo. Osmý život (pro Brilku) jsem dočetla už před týdnem a stále bojuji s pocitem, že mi chybí slova, kterými bych ji mohla plnohodnotně zhodnotit, přesto se o to aspoň pokusím.
Kniha mě zaujala už svou obálkou a rozsahem, anotace vypadala nanejvýš lákavě, a tak jsem se do ní pustila. Děj se odehrává na pozadí historických událostí, o kterých se sice člověk ve škole učí, ani tak si však nedokáže zcela představit, jakých zrůdností se Sovětský svaz mohl dopouštět a jak moc lidem dokázal převrátit životy vzhůru nohama. Osudy Džasiových však ovlivňuje vícero okolností, ostatně tahle kniha není (jen) o tom, je především o významu rodiny a vlastních snů, o tom, čím se člověk skrze své činy stává a čím je bez ohledu na ně. Ať už se napříč generacemi podíváte na jakéhokoli člena rodiny Džasiů, jde o barvitě vykreslené osobnosti, jež jsou často plné rozporů, ale které si vás především dokáží získat - ať už jde o dominantního Kosťu, ochranitelskou Christine, stále snící Stasii, tápající Kitty či obsedantní Brilku, při četbě jim všem tak nějak rozumíte, chápete je, i když vám snad občas lezou na nervy... Autorka vám jejich příběh vypraví prostřednictvím Nicy, která jej předává své neteři. Jazyk knihy je barvitý a já se při četbě skutečně ani na chvíli nenudila.
Tohle je kniha s vůní čokolády, která je sice možná prokletá, ale o to lákavější a lahodnější.
Rodinná sága provoněná čokoládou. Odehrává se převážně v Gruzii, ale kniha nás zavede téměř do celého světa. Prapradědeček si z Vídně přiveze recept na úžasnou horkou čokoládu, která je nejlepší na světě a naprosto neodolatelná. Její konzumace má ovšem tragické následky a spočívá na ní kletba. I tak předá tajný recept dceři Anastasii, která se k vaření čokolády bude během života několikrát vracet.
Kniha je příběhem jedné rodiny a zvláště všech jejích žen. Děj sledujeme od roku 1900 až po rok 2007. Prožijeme tak první a druhou světovou válku i občanskou válku v Gruzii. Dozvíme se však i důležité milníky z celého světa.
Kniha je napsána nádherným jazykem, vyprávění Vás tak vtáhne okamžitě do děje. Bála jsem se, abych neměla zmatek v postavách, ale příběh je vyskládán opravdu dobře a máte jasno v tom, kdo je kdo.
Příběh je plný emocí a rozhodně Vás nenechá chladnými. Budete prožívat s hrdinkami jejich lásky, strach, nenávist i osamění. Některé situace by pro mě osobně byly nepochopitelné, ale v knize budete chápat, proč se tak kdo chová a dokážete se vžít do jejich pocitů.
Kniha je silným příběhem lidských osudů na pozadí nelehkého života v Gruzii. Ukáže nám, jak se život může zamotat, jak dokáže být krutý i přívětivý.
Kniha, jejíž děj, jak doufám, brzy zapomenu, abych si jí mohla s chutí přečíst znovu. Miluji kvalitní rodinné ságy a zde se jedná o příběh původně bohaté rodiny, zasazený do opravdu dramatických a tragických dějin Sovětského Svazu , konkrétně hlavně do tehdy privilegované Gruzie. Kniha je velmi jemně okořeněná magickým realismem, tak dobře známým ze "Sto roků samoty" nebo z knihy "Dům duchů". Snad nejvíce mě Márqueze připomíná určitá osudovost, které se hlavní postavy rodinné ságy jakoby nemohou vyhnout...Román nás, kromě poněkud chaotického úvodu, provádí postupně osudy hlavních postav v průběhu téměř celého dramatického a nešťastného 20. století. Podaří se Brilce, dívce z osmé generace "prokleté" rodiny, kouzlo zlomit? Určitě doporučuji - čtěte!
Úžasná kniha, nesmírně čtivá, zajímavá osudy hlavních postav rodiny Džasiů, ale i lidí, kteří prošli jejich životy. Popis historických událostí byl poutavý a do děje zapadal naprosto přirozeně. Těžko jsem se od knihy odtrhávala.
První polovina výborná, potom už to bylo slabší a slabší a poslední pětinu už jsem vzdala. Dokonce mě ani nezajímalo, jak poslední žijící hrdiny dopadly. Ještě že jsem se neukvapila a knihu nekoupila. Ale pro ty mladší ročníky, které o historii Sovětského svazu nic neví, určitě kniha po této stránce velmi přínosná.
Zneklidňující skvost z nelehkých dob děsivě krutého a lidsky vyprázdněného režimu... sovětsko-ruské dějiny vnímané skrz duše několika generací rodiny Džašiů... tak neuvěřitelně uvěřitelné osudy, že se má srdeční komora téměř zalkla smutkem a bolestí nad tím, že je v dějinách lidstva tak moc odporně bezcitné nelidskosti... navíc tak mistrovsky vysoustružené žití nežití, že jakékoli nářky dnešní doby mi přišly hanebně nicotné a svoboda bytí je mi zase o kousek vzácnější... čtěte a zůstávejte ve střehu, ať historie nedostane šanci nás tu opět sevřít v područí bezmezné touhy po moci... už jen kvůli tomuhle ráznému zabušení na často přivírané dveře hrozivé minulosti si tohle Nicčino úchvatné vyprávění pro Brilku prostě musíte prožít!
Štítky knihy
stalinismus 20. století německá literatura Německo tajemství Sovětský svaz Gruzie ságy historické romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Osmý život (pro Brilku) |
| 2022 | Kočka a Generál |
| 2023 | Chybějící světlo |
| 2022 |  Môj nežný blíženec |
Když žijete dost dlouho, zažijete všechno, když napíšete ságu o tisíci stranách o dvacátém století, je tam všechno ... ani jedno není samozřejmě pravda. Se zájmem jsem se do hrůzné bichle neudržitelné v ruce pustila, protože mne zajímala Gruzie, a vzhledem k popisované době tedy aspoň Gruzie v rámci velkého nerozrušitelného uskupení. Kupodivu právě o Gruzii jsem se dozvěděla naprosto mizivě - téměř nic. Že mají kudrlinkové písmo, kouzelné moře i drsné hory, pěstují vinice a vyrostla tam největší zrůda všech dob, to jsem věděla dávno před tím. A co jiného nám autorka představila? Jen "svoji" (to ještě s otazníkem) podivnou rodinu. Vlastně ještě něco - v knize nejmenovanou Stalinovu pravou ruku, rovněž Gruzínce, zrůdu nemenšího kalibru, Stalinem představovaného jako „našeho Himmlera“.
Opravdu přehnaný objem knihy nejen žádá čas na čtení, ale dopřává také dostatek času na přemýšlení o tom, co skutečně čteme. A já musím říct, že pár věcí bylo pro mne velmi zarážejících, pár mi vadilo a pár chybělo, takže už v polovině jsem nabyla poněkud ostražitého dojmu až nechuti číst dál.
Především:
-"malý velký muž" - pravá Stalinova ruka a důležitý aktér celé rodiny: proč nebyl nikdy jmenován (jako jediný z nomenklatury)? Musela jsem si ho najít v chytré encyklopedii - kulíškovský zjev zastíral skutečně výraznou zrůdu (proč jen ti mrňaví chlapi tak rádi kompenzují svůj malý vzrůst touhou po moci ad absurdum?)
-emigrace - Kittina emigrace v tom objemu textu byla popsána tedy neuvěřitelně málo slovy, vlastně samotný akt byl úplně přeskočen: poté co dva roky žila v 50. letech v Praze, pod cizím jménem, skrytě, aniž na ni někdo přišel a zkoumal ji (už to samo o sobě bylo absurdní!) se ze stránky na stránku objevila v Londýně??? (samotný odchod by byl jistě zajímavou epizodou, ale autorka si s tím evidentně nevěděla rady); další emigrace byly už jen zmíněny, zase autorka nic neví (myslím tím, neví, jak to chodí)
-setkání Kitty (z Londýna) se Stasií (z Tbilisi) 21. srpna 1968 v Praze - nejabsurdnější pasáž, ve všem (nehledě na to, jak autorka pojala invazi pouze jako obsazení Prahy, což samozřejmě není pravda, postupovalo se, rázně a rychle až ku Praze i dál - invaze se týkala celého Československa)
-běžný život v Tbilisi - u rodiny se krom podivných vztahů, vzplanutí, pádů a porodů nepopisuje nic jako normální denní režim, přitom starší členky rodiny do vysokého věku chodily do práce (o které není nikde nic) a musely se starat tak nebo tak o sebe a rodinu (o těhle běžných, ale "zatraceně" složitých starostech za tvrdého socialismu v knize není prakticky ani zmínka)
-čokoládové opojení, opakovaně s fatálními následky, stejně jako zjevování se mrtvých v zahradě - až moc násilné vsuvky
-postavy - v té rodině (a souvisejícím klanu, včetně neuvěřitelně hodného sovětského špiona, mj. ochotně repatriujícího sovětské občany!) bylo tolik podivných figur, hlavně ženských (čím dál protivnějších), podivně jednajících samy o sobě, i bez ohledu na okolní dění, režim, válku,
... že to prostě bylo postupně pro mne až moc neuvěřitelné. Z životopisu autorky vidím jen, že se narodila v době, kdy ani poslední záchvěvy socialismu ještě nevnímala, a dokonce možná již byla záhy za humny. Pokud něco v knize je opravdu podle vyprávění aktérů, tak museli rozhodně zkreslovat, tu si přidat, tu něco ubrat, a autorka není natolik zkušená a znalá věci (soupisky vybraných dějinných událostí jsou v pořádku, ale nijak do hloubky nejdou, daly by se skoro nahradit letopočtem a čtenáři by bylo jasno), aby to dokázala postřehnout, naopak si ještě ráda přidala něco navrch. Především celý styl vyprávění - pro Brilku (ten osmý život, osmá prázdná kapitola, to je něco, co se teprve má odehrát - tak to chápu já). Ale v knize zeje pro mě prázdné místo jinde - slovo na závěr, oddělení faktů od fikce, a to autorce zazlívám nejvíc (autorka samotnou vypravěčkou asi nebude, narodila se o deset let později).
Tahle kniha určitě přitáhne zájemce (spíš zájemkyně) o bolševickou revoluci, první a druhou světovou válku a stalinský režim, ale nevím, zda může být v tomto směru nějak "užitečná". A samotné charaktery a osudy postav moc přitažlivé nejsou. Hned za polovinou jsme u vypravěččina narození, takže staré době není věnována úměrná část vyprávění, zato ke konci se vztahy už tak proplétají a komplikují, že by se opravdu hodil nejméně jeden rodokmen.
Můj dojem z přečteného není dobrý, sotva 50%.
Pozn.: dost mne otravovalo, že se v knize používal nezvyklý přepis Petrograd - u nás se přece používá výhradně Petrohrad.