Opovážení
Karel Šiktanc
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518634/bmid_opovazeni-65p-518634.jpg
4
14
2
Je příliš opovážlivé ptát se v pozdním věku, zda jsem skutečně ještě tím samým člověkem, jímž jsem kdysi býval? Zda kolem mne pouze mechanicky neprochází čas, zda se už definitivně "zadrhl se děj" života a pokud přijde bouře, bude už jenom bez blesků a hromobití? V autorově poezii se projevují nejen tyto otázky, ale i útržky dramatického lidského osudu, protkaného slastmi a krutostmi, uspokojením i hlubokým rozčarováním. Matně se tu zaleskne i lítost nad světem dětství a dospívání, který už zmizel, pouze v paměti se odráží "ten dávno rozmalovaný obraz". Ale i nad touto melancholií nebo nad konstatováním, že "všechny kytky jednou zvadnou", se přece jen objevuje odhodlání a předsevzetí, že člověk má stále proč žít, že je mu umožněno mírnit svou tíseň a "dopřáno dobrat se vlastního slova".... celý text
Přidat komentář
Při čtení jsem myslel na pozdní sbírky Seifertovy. Delší báseň zachycující situaci světa v nějakém bodě, některé verše odsazené, klid pozorovatele, smysl pro nevšednost detailu. To vše mi ho připomínalo. Šiktanc spojuje části v celek živě, neotřele, s klidem starého člověka, ale hravostí mladého. A kde je třeba, zazní i rým – prostý jak z říkanky, ale účinný v kontrastu, jako podtržítko.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Adam a Eva |
| 1962 | Heinovské noci |
| 1990 |  Český orloj |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 2000 | O dobré a o zlé moci |
Neumím popsat slovy ten krásný pocit, který jsem při čtení měla.
Děkuji za možnost legálního stažení zdarma.
Pravé poledne
Zahradnictví pana Štursy, mírně do vrchu,
liduprázdné.
Někam vzhůru kamenné schody
v korejtku na útěku voda.
Vřískl hmyz. Krajina osaměním zhrublá
v tom tichu obšírném, v tom parném halabala
jak by jí odléhalo
šeptem řečnění květin,
svatý pokoj.
Jasmíny úplně donaha,
kordóny do půl pasu.
Být někdy hrozná námaha.
A být si málo času.
Nic nechci. A pořád mi to chodí naproti:
to věčné dokořán, od pantu k pantu,
to boží zpaměti,
ten dávno rozmalovaný obraz,
bez šifry, bez rámu, takže ty kolóry,
ty svaté barvičky zbůhdarma tečou bůhvíkam.
A nejdou mi z hlavy.
Pravé poledne.
Pan Štursa vyšel ze skleníku,
na kramli u vchodu věší nový věnec.
Ve vsi za mnou zčistajasna křik.
Nějaké dítě skrz slzy:
To není žádná pravda!